Stromy v naší krajině schnou dlouhodobě, nejde jen o smrky, ale také o borovice a dokonce v řadě lokalit o listnaté dřeviny. Tento týden se proto sešli zástupci všech rozhodujících vlastníků lesů v ČR a lesních hospodářů a s žádostí o pomoc se podle všeho obrátí na Vládu ČR. Nemělo by jít jen o peníze, ale především o urychlenou novelizaci právních předpisů, které hospodaření v našich lesích upravují.
Jen novelizace ale nepomohou. Základním problémy našeho lesnictví jsou totiž, jak jsem v minulosti často konstatoval, v zásadě identické s problémy zemědělství, a to díky příliš rozsáhlým lesním celkům, které nemohou lesní hospodáři ani sami vlastníci efektivně kontrolovat, a nedokáží tak na spravovaném území odhalit všechny souše, vývraty a oslabené stromy, které představují pro expanzi kůrovce vhodný prostor. Velmi zhruba tak lze konstatovat, že pokud ČR nezmění současnou strukturu „velkých, širých rodných lesů“, obdobně jako „velkých, širých, rodných lánů“, většina lesních porostů u nás dříve či později uschne nebo je sežere kůrovec.
Po loňské kauze mikroplastů ve vodě startuje zřejmě druhý díl katastrofických vizí ohledně další existence lidstva, a to na téma mikroplasty v půdě. Téma odšpuntovaly výsledky výzkumu německého Leibnizova institutu, které konstatovaly, že jde o ještě větší problém než zmiňované mikroplasty ve vodě, přičemž znečištění půdy těmito látkami má být v půdě až 23x vyšší. Hlavní příčinou má být přitom ukládání odpadu z čistíren odpadních vod (ČOV) na zemědělské pozemky a půdu obecně. Otázkou ovšem je, co je pravou příčinou načasování informací o kontaminaci půdy plasty v našich médiích, pokud si uvědomíme, že v ČR se připravuje novela zákona o odpadech, jejíž součástí jsou i podmínky ukládání odpadu na půdě. Vše tak nasvědčuje tomu, že jde o dělostřeleckou přípravu k tomu, aby pojetí zákona bylo co nejpřísnější. Mikroplasty ve vodě a v půdě jsou a při globální produkci plastů jistě i budou problém. Je-li ale systémovým řešením možný plošný zákaz vracení jakéhokoli odpadu z ČOV zpět do půdy, je ale velmi sporné. Kromě toho, že zatím jde o jediný způsob, jak na pozemky vracet hmotu, kterou z ní vodní eroze spláchla do vodních toků, přehrad a často i do sklepů dotčených obyvatel, obsahuje takový odpad také organickou hmotu, která v naší půdě zoufale chybí. Látky k výživě hospodářských plodin se proto musí do půdy dodávat prostřednictvím chemie, což vede ke kontaminaci povrchových i podzemních vod. Kromě toho se mnohé mikroorganismy plasty živí - pokud ovšem v půdě jsou. Dostat se tam ale mohou, kromě toho, že se ve zdravé půdě přirozeně množí, prakticky jen v podobě odpadu z ČOV. Nebo z jiných zdrojů. Na možnost takových projektů upozornila tento týden ELO - Evropská organizace vlastníků půdy, konkrétně na projekt s názvem Water2REturn, který je zaměřen na obnovu živin z odpadních vod z jatek, které by přeměnil na výrobky s přidanou hodnotou pro agrochemický průmysl a poté je vrátil do půdy jako organická hnojiva pro plodiny. Je docela ilustrativní, že to vlastníci půdy vidí jinak, než naši ekologičtí novináři. Rozdíl je přitom v tom, že v případě vlastníků jde o jejich majetek, který si těžko chtějí ničit - a v tom se také skrývá odpověď na otázku, komu věřit v přínosech a rizicích vracení odpadů z ČOV (nebo jatek, nebo jiných zdrojů) do zemědělské půdy. Samozřejmě je tam vracet nemusíme - pak ale bude dříve či později tvořit svrchní vrstvu zemědělských pozemků matečná hornina, což v ČR většinou žula (granodiorit) nebo metamorfované horniny, na nichž ani hospodářská, ani planě rostoucí bylina nevyroste ani náhodou.
Přestože politici, spotřebitelé a spasitelé lidstva řeší především klamání spotřebitele a „dvojí kvalitu potravin“ v oblasti běžných potravinářských výrobků, představují pro spotřebitele řádově větší nebezpečí takzvané potravinové doplňky, které jsou mimochodem začasto doporučovány lidem poté, co je spotřebiteli marketingově vysvětleno, že nemá konzumovat tu či kterou „rizikovou“ potravinu. Při dlouhodobé absenci některých skupin potravin ale následně samozřejmě lidskému organismu chybí v nich přítomné látky, a řešením (ještě více marketingovým) jsou pak příslušné „bobule“. Je proto chvályhodnou zásluhou Státní zemědělské a potravinářské inspekce, že se odhodlala tento týden zveřejnit výsledky svých kontrol praktik klamání spotřebitele právě v oblasti potravinových doplňků, z nichž vyplývá (což ovšem je zainteresované veřejnosti, ne však politikům, spotřebitelům a spasitelům lidstva dávno známo), že například formou sdělení je v této kategorii výrobků spotřebitel klamán zhruba u každého druhého doplňku. To je asi stonásobně statisticky vyšší riziko, než je podíl klamání spotřebitel v mediálně atraktivní kauze „dvojí kvality potravin“.
Petr Havel