V pondělí se na půdě EU opět probírala budoucnost Společné zemědělské politiky Unie za účasti ministra zemědělství v demisi Jiřího Milka, který zopakoval negativní postoj ČR k uvažovanému zastropování (krácení dotací pro největší zemědělské podniky). Milek tvrdí, že postoj naší země začíná mít podporu také v dalších státech EU, rozhodující bude ale názor Evropské Komise, která by měla upřesněnou vizi SZP představit veřejně na přelomu letošního jara a léta. Pokud se přitom podaří zastropování odvrátit, byl by to velký diplomatický úspěch našeho zemědělství, který zdánlivě pomůže našim průmyslovým zemědělcům - to však ale zřejmě jen dočasně. „Velké, širé, rodné lány“ obhospodařované zejména velkými zemědělskými průmyslovými podniky jsou totiž díky své ploše velmi náchylné k vodní erozi, které postupně ztenčuje výšku svrchní a pro zemědělce klíčové vrstvy ornice, takže postupně klesá úrodnost a kvalita zemědělských pozemků. Pokud bude současný stav pokračovat dál - a k tomu je odmítnutí zastropování důležitým impulsem, bude takzvaný „produkční potenciál“ našich půd dále klesat. Samozřejmě - zastropování nemusí být, a přesto se může stav zemědělských půd v ČR zlepšit - pokud ovšem bude krajina členitější, pestřejší a půdní bloky menší. K tomu ale není, zdá se, dostatek politické vůle. Navíc není zastropování jediným problémem budoucího nastavení zemědělských dotací. Dalším prvkem, který by měl nastolit podle Evropské Komise spravedlnost mezi malými a velkými zemědělci, je takzvaná redistribuce, tedy zvýšená dotační podpory na „první hektary“, čímž se rozumí například „prvních“ 90 nebo 130 hektarů, nebo na jiný počet „prvních“hektarů. To zatím ČR akceptuje, i oficiálně, kardinální otázka ale je, jak rozsáhlá povinná redistribuce bude. Může se totiž docela snadno stát, že bude nutné na platby na „první“ hektary vyčlenit vyšší částku, než o jakou by byly kráceny velké zemědělské podniky, takže si „nezastropováním“ vůbec nemusí pomoci.
Zajímavé, byť pro znalce oboru ne nové zjištění, přinesla tento týden média ohledně plýtvání jídlem ve školních zařízeních. Podle šetření iniciativy „Skutečně zdravá škola“ vyhodí žáci a studenti denně zhruba 238 tun jídla, což obnáší ročně zhruba 48 000 tun potravin, za které zaplatí (zbytečně) rodiče každoročně 2,5 miliardy korun. Kromě toho, že je tato statistika důkazem, v jakém blahobytu v současné době žijeme (přestože lidé teskní po předlistopadových dobách), jde také o potvrzení údajů, kde se potravinami ve skutečnosti nejvíce plýtvá. Přesto se naši zákonodárci snaží regulovat především prodejce potravin (maloobchodní sítě), kde se naopak potravinami plýtvá statisticky nejméně. Opět tak řešíme problém z opačného konce, než by bylo třeba - totiž plýtvání u spotřebitelů, a využíváme emocí především k politickým a regulačním opatřením.
Radost svým majitelům a konzumentům piva dělají minipivovary, kterých je aktuálně na území ČR už přes 400 a další stále přibývají. A přibývalo by jich ještě více, kdyby nemusely čelit nesmyslné byrokracii, jako je třeba prokazování (i několikrát ročně) dobrého ekonomického zdraví podniku a bezdlužnosti, nebo administrativě spojené s výběrem spotřební daně. Velmi stručně by se dalo říci, že „úředníci šikanují české pivo“, což je trochu jiná podoba někdejší teze, že „vláda, která české pivo zdraží, padne“. Nadměrná byrokracie samozřejmě zdražení znamená také, a v této souvislosti by bylo vhodné připomenout slib exministra financí Eduarda Janoty, který při zavedení zvýšení spotřební daně na pivo v roce 2010 prohlásil, že „je to dočasně jenom na jeden rok“. A později dodal, že toho kroku (zvýšení daně) lituje. Dočasnost je holt v naší zemi pojem relativní.
Jsme-li u potravin, pak dobrá zpráva na závěr. Zástupcům Ministerstva zemědělství a Českého svazu zpracovatelů masa se podařilo dojednat u Evropské komise zařazení „Pražské šunky“ do seznamu Zaručených tradičních specialit. Proces trval řadu let a výsledek tak lze považovat za diplomatický úspěch. V praxi to znamená, že výrobek bude pro spotřebitele garantovat legislativně danou kvalitu vycházející z tradiční metody výroby a receptury, a pokud jej bude chtít někdo vyrábět v EU, musí tyto parametry a také označení „Pražská šunka“ dodržovat.
Petr Havel