Že by bylo žádoucí podíl našich potravin u nás vyráběných a prodávaných zvýšit, to je asi pravda. Abychom toho mohli dosáhnout, musíme si ale umět přiznat minimálně dvě skutečnosti. Za prvé, což se často říká, ale nic se nemění, že český spotřebitel není příliš velký patriot a nakupuje v obchodech potraviny především podle ceny. A za druhé, což už se neříká vůbec, že má naše potravinářství značné rezervy v produktivitě. Shodou okolností v den zahájení Salimy proběhl v Praze seminář organizovaný Českou potravinářskou společností, na němž zaznělo to, co málokdo ví, ale je to smutná pravda - totiž, že produktivita našeho potravinářství je v porovnání s průměrem EU poloviční. I když se postupně zvyšuje. To samozřejmě znamená, že se naši výrobci obtížněji prosazují na vlastním trhu a hlavně proto prohrávají se zahraniční konkurencí. A také svým vlastním spotřebitelům nabízejí občas (ne vždy) dražší výrobky. Kromě toho čelí vyšší byrokracii, než jejich konkurenti z Evropy a kromě toho operují na malém trhu, například v porovnání s Německem. Svou roli hraje také nastavení dotací - naši potravináři v porovnání se zemědělci prakticky na žádné nedosáhnou. To jsou hlavní příčiny klesající potravinové soběstačnosti - ale ani spotřebitelé, ani politici o tom nechtějí mluvit. Patrně by ztratili dost politických bodů.

Něco zásadního se ale změnit musí. Český statistický úřad zveřejnil první předběžnou celkovou bilanci resortu zemědělství za rok 2017, která potvrzuje negativní trendy našeho zemědělství - totiž rostoucí závislost na dotacích a zároveň meziroční pokles zisku oboru o více než 5 procent. Ministerstvo zemědělství to vysvětluje negativními dopady sucha a horší úrodou, což jistě svou roli sehrálo. Na druhé straně se dočasně skokově zvýšily ceny některých potravinářských produktů (máslo, vejce, ale i některých jiných komodit, byť ne tak zásadně), a i když si z vyšších spotřebitelských cen „ukousli“ zemědělci jen malý díl, tržby za příslušné suroviny rostly i jim. Roste také koupěschopná poptávka, roste ekonomika. Zisk zemědělství ale klesá, a je otázkou, v jakých příznivějších ekonomických podmínkách může tedy růst, když se to nedaří ani v době, kdy jsou k tomu v mnohém optimální důvody. Klasik by řekl, že je zřejmě „něco shnilého ve státě Dánském“…

Ještěže se alespoň můžeme opřít o výsledky kontrol potravin v loňském roce, z nichž naše výrobky vyšly vítězně - jen zhruba u devíti procent kontrolovaných vzorků našly dozorové orgány nějaká pochybení - k tomu je ale nutné dodat, že oněch devět procent bylo předmětem cílených kontrol rizikových komodit, takže reálně je situace mnohem lepší. Naopak nejrizikovějšími potraviny byly loni, a není to nic nového, výrobky ze třetích zemí - tedy mimo Evropskou unii, u nichž shledaly kontrolní orgány pochybení u téměř 28 procent vzorků. Poselstvím této statistiky tak budiž závěr, že by se ČR při různých ochranářských opatřeních vůči dovozu potravin na naše území neměla vymezovat tolik vůči EU (pochybení u 17 procent kontrolovaných potravin), ale spíše vůči těm z exotických zemí, například z Asie. Tam jsou hlavní rizika nejen v klamání spotřebitele, ale i v přímém či nepřímém ohrožení jeho zdraví.

V parlamentu se začala ve středu projednávat novela vodního zákona, a i když jí chtěli její předkladatelé schválit ve zkráceném řízení, nakonec si na finální znění ještě nějakou dobu počkáme. Poměrně složitá technická norma se totiž stala kolbištěm pro řadu, často protichůdných, pozměňovacích zákonů, přičemž sumárně nelze říci, zdali poslanci původní novelu spíše zkazí, nebo vylepší. Ve hře jsou totiž například zpřísněná opatření na ochranu vodních zdrojů, snaha odložit účinnost části novely ukládající nové podmínky při likvidaci materiálu z žump, možnost zřizování dětských táborů v blízkosti řek, podmínky splouvání řek pro vodáky nebo rozdělení peněz vybraných za odběry podzemních vod. Jinými slovy, jde o mnohem více problémů, než je zvýšení poplatků za podzemní vody, jak původně identifikovala hlavní problém novely naše média, a navíc zvýšení poplatků v novele nakonec ani není. A k tématu vody ještě jedna kauza - počátkem týdne kývli zastupitelé Zlína a přilehlých obcí na zpracování projektu k zamýšlené přehradní nádrži Vlachovice, která minimálně poslední dva roky budí v dotčeném území nemalé emoce. Zpracování projektu pochopitelně ještě existenci přehrady neznamená, ale vývoj v poslední době ukazuje, že odpor vůči těmto vodním dílům ve veřejnosti slábne. Otázkou je, zdali je to dobře - plošné řešení totiž neexistuje a skutečná realita je taková, že v některých případech má nějaká potenciální přehrada své opodstatnění, v jiných ale ne. V případě Vlachovic je to tak půl na půl….

Petr Havel