Je to ostatně vidět z úmyslů a plánů, které nejenže připomínají, ale jsou v zásadě identické s obdobím studené války, která byla mimo jiné charakterizovaná deklarovaným, ale v praxi nenaplněním úsilím o nezávislost na kapitalistickém západu, například ve výrobě potravin. Stejnou filosofii fakticky představuje úmysl ministra zemědělství v demisi stanovit závazný podíl českých potravin v českých obchodech, což je popřením základních zásad volného obchodu v rámci EU, a tedy populistickým a nerealistickým heslem. Respektive jeho naplnění by možné bylo, kdyby ČR z EU vystoupila. Pak by se mohla také stejně jako v předlistopadové minulosti obrnit před zlými kapitalisty dovozními cly, ceny potravin dotovat zápornou daní z obratu, fakticky ale z peněz svých občanů, a bylo by.

Samozřejmě by to odnesli spotřebitelé. Ceny potravin bez zahraniční konkurence (nebo s jejím výrazným omezením) by vzrostly, výběr nabízeného zboží by se zúžil, a vzhledem k tomu, že naše potravinářství není aktuálně schopné krýt svou nabídkou spotřebitelskou poptávku, staly by se některé skupiny potravin nedostupné, jak si mohou pamětníci vybavit při vzpomínkách na předlistopadové fronty na často zcela běžné spotřební zboží.

Bezkonkurenčně nejoblíbenějším tématem v potravinářství jsou občas až iracionální snahy zamezit klamání spotřebitele. Zajímavé ale je, že některé klamavé praktiky jsou využívány zcela běžně, ačkoli příslušná evropská legislativa, konkrétně Nařízení 1169 z roku 2011 (které ale vstoupilo plně v platnost až v roce 2013) je za klamavé praktiky považuje, byť v obecné poloze. Na mysli mám používání výrazů typických pro masné výrobky, jako je párek, salám, špekáček a obecně i pojem maso v případě, kdy je surovinou pro výrobu nějaká rostlina, obvykle sója. Američtí farmáři proto požadují definici pojmu maso tak, aby vegetariánské výrobky nemohly na zavedených názvech původně masných výrobků parazitovat. O to samé se v principu snaží také aktuálně evropské sdružení zpracovatelů masa, zatím však naráží na neochotu Evropské Komise. V praxi je přitom označování rostlinných analogů pojmy pro výrobky z kategorie živočišné produkce mnohem zásadnějším klamáním spotřebitele, než „dvojí kvalita potravin“.

Blíží se Světový den vody, a sním desítky akcí spojených s jeho oslavami. Veřejnosti se otevřou jinak nepřístupné prostory přehradních nádrží nebo vodohospodářských laboratoří, kde si mimo jiné mohou občané buď bezplatně, nebo za zvýhodněné ceny nechat udělat rozbory jak pitné vody z kohoutku, tak vody ze svých studní. Především je ale výročí, které už od roku 1993 připadá na 22. březen, možností osvěty naší společnosti o vodě, její roli, její kvalitě a jejích zdrojích - ostatně právě proto Světový den vody existuje. Většina oslav proběhne o víkendu 24. a 25. března, některé ale i později - jejich seznam najdete například na zpravodajsko-osvětovém portálu Naše voda (www.nase-voda.cz). Jsme-li u vody, pak je patrně vhodné zmínit výsledky testů zmiňované vody z kohoutku, které vyšly ve všech možných parametrech, které obvykle ani nejsou zmiňovány, podstatně lépe, než veškeré balené vody prodávané za stonásobek ceny oproti vodě kohoutkové. Na řadě míst teče lidem z kohoutků dokonce pitnávoda splňující parametry kojenecké vody, by dokonce ještě lepších parametrů. Přesto lidé nakupují vodu balenou, z nichž zejména ta stolní je mnohem méně kvalitní. Což je důkazem, jak může marketing ovlivnit chování spotřebitelů zcela iracionálním směrem, přičemž cílem není nic jiného, než zisk těch, kteří marketing platí a spotřebitele jím přesvědčí. 

Petr Havel