„Ale ne na vesnici. Chtěla nás chránit, jenomže brzy potom, co táta odjel, jsem potkal sousedku, a ta začala lomit rukama, že nám tátu zavřeli,“ vzpomíná letos jednasedmdesátiletý Bartošek. V době, kdy přišli o statek, mu bylo jedenáct. Rodina pak našla domov ve Fryštáku, později v Holešově.

Příběh jeho rodiny je typický a dokumentuje dobu po komunistickém převratu v únoru 1948, jehož důsledkem byla i kolektivizace v zemědělství. Bylo to odvětví, kde komunisté narazili.

Zatímco v jiných vrstvách společnosti dokázali získat podporu, zemědělci byli trochu jiný svět – zvyklí dřít, řídit se vlastním rozumem a přírodou. Stát ale potřeboval převzít kontrolu nad výrobou potravin a k tomu musel venkov ovládnout.

Téměř přesně rok po převratu, 23. února 1949, přijalo Národní shromáždění zákon o Jednotných zemědělských družstvech. „Tím začala násilná likvidace soukromého zemědělství v Československu,“ píší autoři webové prezentace My jsme to nevzdali, kterou provozuje společnost Post Bellum, jež dokumentuje příběhy pamětníků událostí 20. století.

Komunisté zvyšovali tlak, sedláci odpor

Ještě v témže roce vznikla jen na území dnešního okresu Zlín dvě družstva, dalších dvaadvacet jich přibylo během roku 1950. Nejdéle vzdorovali ve Smolině a Vysokém Poli, kde družstva vznikla až v roce 1961, tedy rok po oficiálním ukončení kolektivizace.

Postup, jímž komunisté „přesvědčovali“ nepoddajné rolníky, vyvinuli a zdokonalili ve 30. letech v Sovětském svazu pod vedením Stalina. Podle historiků Pavla Zvěřiny a Daniela Růžičky z webu totalita.cz tam znamenal likvidaci 1,8 milionu „kulaků“.

Českoslovenští komunisté se inspirovali. Nejprve obvinili a odsoudili jednoho dva největší statkáře ve vesnici a jejich majetek použili jako základ pro vznik Jednotného zemědělského družstva. Zaklínali se pokrokovými metodami hospodaření v Sovětském svazu.

Jenomže zdejší lidé, zvlášť ti, kteří před válkou nasbírali zkušenosti na zemědělsky zaostalé Podkarpatské Rusi, věděli, že tuzemský sedlák je dál než ten sovětský. „Znali to, věděli, jak se tam hospodaří a že teprve zkoušejí to, co je u nás překonané,“ potvrzuje Bartošek.

Jeho rodiče totiž prošli právě touto cestou. Byť oba pocházeli z obcí v Hostýnských vrších, seznámili se daleko na východě, kam odešli jako děti se svými rodinami. Když pak na začátku války oblast vyhlásila samostatnost, aby ji vzápětí zabrali Maďaři, musely rodiny narychlo opustit hospodářství.

Sotva dospěli a založili vlastní rodinu, byli ve stejné situaci. Po válce vyslyšeli výzvy k osidlování Sudet a odešli do Medlova, kde hospodařili na 15 hektarech.

„Strýc měl o deset hektarů víc, a to už bylo moc. Navíc byl nátura – co na srdci, to na jazyku. Netajil se názory na komunisty, a tak ho zavřeli,“ říká Bartošek.

Kolektivizace zemědělství byl dlouhý proces. Měla několik etap, během nichž se stupňoval tlak. Ale rostl také odpor sedláků hospodařících na půdě, kterou obdělávaly celé generace jejich předků. Ti nejvytrvalejší nakonec putovali po vykonstruovaných procesech do pracovních táborů.

Protože dosavadní teror velký úspěch nepřinesl, spustila vláda v roce 1951 akci K (kulak), během níž sebrali majetek vytipovaným sedlákům, už nejen těm největším, a vyhnali je z domovských obcí. Zhruba po půl roce nastala – hlavně kvůli systémovým zmatkům – pauza, ale jen dočasná. To dokumentuje tajný rozkaz ministra národní bezpečnosti z října roku 1952.

„Vysídlování rodinných celků odsouzených vesnických boháčů prováděné v duchu tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti, které bylo v měsíci dubnu pozastaveno, bude s přihlédnutím k nově vytýčený zásadám znovu zahájeno 1. listopadu 1952,“ stojí ve směrnici, kterou zveřejnil v knize Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy autor Karel Jech.

Metody se možná lišily podle fantazie toho, kterého vrcholného komunisty, ale základ měly stejný. Třeba v Břestu vysídlili hospodáře a tátu od rodiny, ale jeho žena a dvě malé děti musely zůstat. Neměly, kam by šly. „Chodíval za nimi vždycky jen v noci, tajně,“ vypráví Václava Navrátilová z Muzea Františka Skopalíka v Záhlinicích. Ostatní žili pod permanentním tlakem.

V roce 1954 odsoudili k pěti letům žaláře také strýce Josefa Bartoška, k trestu patřil i zákaz vrátit se do obce. Takto postihli dva sedláky z Medlova, ostatním, kteří ani v atmosféře strachu nepodepsali, nařídili dodávat mléko, maso, obilí, ale v takovém objemu, že to prakticky nebylo možné splnit.

„Od krávy v JZD se čekala zhruba poloviční dojivost než od té v soukromém hospodářství,“ poznamenává Bartošek. Zemědělce to mělo zdeptat natolik, aby odpor vzdali.

Podle dostupných pramenů bylo do konce roku 1953 jen v Česku vysídleno 1 629 rodin, v tehdejším gottwaldovském okrese jich server www.totalita.cz zdokumentoval dvanáct. Nejde ale o úplný seznam.

Neodvratným důsledkem bylo zpřetrhání vazeb lidí s půdou, kterou obdělávali. Srovnávat důsledky v jednotlivých regionech je nemožné, vždy jde o osudy zcela konkrétních lidí. Zcela jistě ale těžce dopadly na Hanou, kraj osvíceného a pokrokového národohospodáře Skopalíka. Vždycky byla a je jedním z nejúrodnějších regionů. Ačkoli se po roce 1989 majetek alespoň částečně vracel, starou křivdu už to napravit nemohlo. Dodnes s tím lidé nejsou vyrovnaní.

„Tatínek má čtyřiadevadesát let a pořád to v sobě nese,“ potvrzuje Navrátilová. Ji samotnou dnes zlobí fakt, že pro mladou generaci jsou vysídlení, rozorávání mezí, zabírání majetku jen pojmy, pod nimiž si neumí představit lidské osudy.

Na Slovácku, alespoň tam, kde se vztah člověka k půdě vine skrze vinohrad, přetrval ve větší míře. Družstva sice nakonec spolkla i drobné kousky pozemků, umění pěstovat révu vinnou se ale uchovalo. Už v roce 1922 vznikla v Polešovicích Státní révová školka, z níž později vznikla Šlechtitelská stanice vinařská. Na začátku měla malý pozemek asi tří hektarů, jako státní podnik už hospodařila na pozemcích stovky drobných vinařů.

Atmosféru doby dobře dokumentují obecní kroniky, třeba ve Vlčnově, kde bylo později jedno z největších JZD v kraji, kronikář zaznamenal: „Rolníci podléhali šeptané propagandě a západnímu rozhlasu, který je zrazoval od vstupu do JZD. Došlo k výtržnostem. Pro udržení klidu a veřejného pořádku byly tři ženy soudně stíhány.“

Nebo událost z roku 1957, kdy družstvo zabralo statky pěti sedláků. „I po několikerém přesvědčování vstoupit nechtěli. Jejich pozemky spolu s mrtvým i živým inventářem přebralo JZD. Neobešlo se to ovšem bez křiku, pláče i výhrůžek, takže při přebírání zakročovala i SNB.“

Na Valašsku zůstávali soukromníci

Třetí ze zemědělských oblastí, které tvoří Zlínský kraj, Valašsko, z toho dost možná vyšlo lépe než úrodná Haná či Slovácko. Těžko přístupná pole vysoko v kopcích, z nichž se úroda jen obtížně dobývala, se ani komunistům příliš nehodila.

Region, který měl historicky největší množství drobných hospodářů, si je, alespoň v malém, udržel i poté, co se zrodila jednotná zemědělská družstva. „I tady samozřejmě vznikala, ale přesto zůstávali i soukromí zemědělci,“ potvrdil ředitel Státního archivu ve Vsetíně Tomáš Baletka.

Družstva byla prakticky v každé dědině, později se slučovala do větších. Jedním z nejvýraznějších na Valašsku bylo JZD Podlesí, které postupně spolklo družstva rozesetá po okolí. V roce 1982 jich mělo pod dohledem víc než desítku, od Oznice, přes Malou a Velkou Lhotu, Hrachovec, Krhovou nebo Mikulůvku.

Dalšími metodami, jak zabrat majetek zemědělců, bylo znemožnění studia dětem (užíval se termín očista vysokých škol od dětí vesnických boháčů), výpověď ze zaměstnání příbuzných nebo i násilná směna polí. Jan Sedláček z Růžďky vzpomíná na autentických záběrech, které získalo Post Bellum, na to, jak se musel dvakrát i třikrát týdně dostavit na národní výbor v Růžďce, kde ho přesvědčovali. „Když nepodepíšeš, vezmeme ti pole u chalupy a dáme ti jiné ve Valašské Bystřici, o patnáct kilometrů dál,“ vypráví.

Příběhy to ale byly podobné jako v celé zemi. Vypovídajícím způsobem je shrnul režisér Vojtěch Jasný ve filmu Všichni dobří rodáci. Předobraz hlavních postav našel v Kelči, odkud pocházel. Film, jenž na dlouhou dobu skončil zavřený v trezoru, natočil v roce 1968 na Vysočině. „Samozřejmě jsme věděli, o koho jde, znali jsme je,“ potvrzuje pamětnice Eva Vichová. Situaci v Kelči viděla pohledem dospívající dívky.

Jasný se kolektivizaci věnoval i v povídkové trilogii Touha, zvlášť v díle Anděla, jehož hrdinka zatvrzele vzdoruje režimu. Téma ale zpracovala řada dalších tvůrců, z regionu namátkou Ludvík Vaculík v románu Sekyra nebo Josef Holcman v knize Cena facky, která se odehrává na Hodonínsku.

Stejné přesvědčovací metody popisuje i Bartošek. S procesy si komunisté příliš hlavu nelámali, třeba Bartoškova strýce odsoudili za to, že prý lidi, které si najímá na práci, do ní nutí s puškou v ruce. Co na tom, že žádnou neměl. I to, že pomáhal telit krávy a uměl porazit prase, mu přitížilo. Údajně si za to nebral peníze, aby tak získal lidi v obci na svou stranu proti lidově demokratickému zřízení. Tajemník místního národního výboru to prý tehdy u soudu nevydržel a vykřikl, že to přeci není pravda. „Maminka u toho byla, soudce mu jen řekl, aby si uvědomil, na čí stranu se staví. A bylo ticho.“

Dobová propaganda Socialistické zemědělství propagovaly také dobové plakáty a fotografie, do jednotných zemědělských družstev lákaly zejména mladé lidi.

Zdroj: MFdnes.cz