Například, že po nepovedené privatizaci našeho vodohospodářství převzaly zahraniční společnosti vodovodní trubky v dobrém stavu, a až je odtud vyženeme (ty společnosti), což je přání mnoha současných politiků a občanů, zanechají nám tu vybydlenou vodohospodářskou infrastrukturu. Ve skutečnosti je to zcela naopak, ztráty vody z potrubí klesly oproti těsně polistopadové skutečnosti na třetinu, zahraniční provozovatelé převzali trubky v žalostném stavu a do jejich obnovy investovali desítky miliard korun, které by jinak musel investovat stát, zejména před vstupem ČR do EU. Ani sám pořad by se patrně neuskutečnil ve staré čistírně odpadních vod v Bubenči, jejíž provoz a schopnost být v současné podobě dotují Pražské vodovody a kanalizace, tedy společnost se zahraničním vlastníkem.
Příležitostí k tomu, uvést věci na pravou míru, je přitom právě Světový den vody, respektive desítky akcí s ním spojených, které proběhnou především o následujícím víkendu plošně po celém území ČR. Veřejnost bude mít mimo jiné možnost buď bezplatně, nebo za zvýhodněných podmínek nechat si ve vodohospodářských laboratořích udělat rozbory vody z kohoutku nebo ze svých studní a navštívit běžně nepřístupné prostory přehrad a vodohospodářských objektů. Rozhodnout se pro návštěvu některé z takových akcí mohou zájemci například na portálu Naše voda, konkrétně na: http://www.nase-voda.cz/svetovy-den-vody-2018-kdy-kam-se-letos-podivat/.
Zpět ale k pořadu, který mimo jiné ukázal na moudrost z veřejného života už téměř odcházející generace. Zatímco všichni aktéři fakticky opakovali současné mainstreamové klimatické teze, nestor naší oceánologie, pětaosmdesátiletý Zdeněk Kukal, poukázal na skutečnosti, na něž se často zapomíná. Například, že veškeré koráli ve světových oceánech nehynou, neboť není korál, jako korál a někteří z nich žijí ve velkých hloubkách, nebo že nejde jen o to, že hladina světových moří stoupá, ale také že některé části pevninských ker klesají, a to výrazněji, než je vzestup hladin moře. Stejně tak Kukal, možná s jistou nadsázkou uvedl, že větším nebezpečím než stoupající hladiny moří je nepředvídatelný pád vesmírného tělesa.
Udržet se dnes odstup a „zdravý selský rozum“ je přitom stále obtížnější. Takoví včelaři například aktuálně protestují proti tomu, že Ministerstvo zemědělství nechalo zveřejnit lokality, na nichž mají své úly, takže jim úly může kdokoli ukrást. Jenže od začátku letošního roku je v platnosti novela zákona ukládají zemědělcům hlásit všem včelařům s předstihem úmysl chemicky ošetřit hospodářské porosty - a tak logicky potřebují vědět, kde se včelstva nacházejí. Celá je to ale nesmysl - člověk těžko nařídí zákonem včele, kudy a kam má letět, nebo jestli „musí zůstat doma“. My ale máme zákony, díky kterým je nutné evidovat veškeré aktivity zemědělce na poli i „adresy“ úlů, ačkoli to nikomu k ničemu není, kromě příslušných úředníků. Záblesky zdravého rozumu se ale přece jen občas vyskytnou - ministr zemědělství v demisi Jiří Milek přistoupil tento týden ke kroku, který měl přijít sice o poznání dříve, ale přece jen je tu - totiž plošné zástřelné za ulovené divočáky po celém území ČR ve výši 2 000 korun za kus. I tady je ale třeba podotknout, že přemnožení divočáků je výsledkem znění mysliveckého zákona, zejména před poslední novelizací a také výsledkem léta neodpovědného hospodaření našich myslivců, kterým množící se černá zvěř vyhovovala, neboť jim přinášela nemalé peníze. Nejen přemnožení divočáci jsou ale v našich lesích problémem. Zásluhou různých aktivistů se v našich lesích pomalu etablují vlci, nad čímž sice veřejnost možná jásá, chovatelé ovcí ale evidují stále větší ztráty na svých zvířatech, které jim prakticky nikdo nekompenzuje. Někde se ale vlci chovají v uzavřených centrech, jako třeba v Srní na Šumavě. Ti se ale v tomto centru vzájemně napadají a na následky napadení umírají, protože je jich prostě moc na malém prostoru. Výstižně to komentoval starosta Modravy Antonín Schubert: „Každá hra na divočinu, pokud nemá parametry skutečné divočiny, dopadá tragicky“. A Česká republika parametry divočiny nemá, takže umělé zazvěření bez širších souvislostí, jako je třeba doprovodná existence příslušného predátora, končí přemnoženými divočáky, bobry a nakonec i vlky. A zbytečnými ekonomickými škodami.
Nakonec přece jen ještě k vodě. Zejména o uplynulém víkendu řada tuzemských médií informovala o tom, že na našich horách činí zásoby vody ve sněhu „miliardy kubíků“, což spolu s očekávanými dešťovými srážkami může vést k riziku povodní. Ve skutečnosti je podle posledních dat Českého hydrometeorologického ústavu na horách ve sněhu jen něco přes půl miliardy kubíků vody, prakticky stejně jako koncem loňského února, kdy bylo na mnoha lokalitách v ČR na jaře a v létě naopak sucho. Ze sněhu se totiž především doplňují zásoby podzemních vod, a ty se tak letos zřejmě opět nedoplní.
Petr Havel