Snaha centralizovat vše a vždy, a mít cokoli pod kontrolou je v podání současné politické reprezentace stále patrnější - ministr zemědělství v demisi Jiří Milek například přišel s nápadem, že by měli nárok na zemědělské dotace pouze členové Agrární komory ČR (AK). Myšlenka to není nová a v zásadě souvisí s už dřívější myšlenkou povinného členství zemědělců v AK. To ale povinné není, takže nápad pana ministra je logická hloupost. I když to přitom na první pohled vypadá, že AK je jedinou (nebo nejvýznamnější) organizací zastupující zemědělce, ve skutečnosti je jen nejvíc viditelná, což souvisí s obecnou neznalostí problematiky zemědělství v ČR. Ve skutečnosti působí v zemědělství celá řada nevládních organizací, sdružujících na počet řádově větší počet zemědělců, než je jich v AK, byť někteří z nich jsou kromě takových organizací členy také AK. Tak či tak, třeba podniků fyzických osob podnikajících v zemědělství je zhruba 30 000, zatímco AK zastupuje zejména zájmy velkých průmyslových zemědělců, jichž je necelá tisícovka. Mimo AK přitom existuje množství zájmových organizací zemědělců, z těch významných je to například Asociace soukromého zemědělství ČR, Společnost mladých agrárníků ČR, Svaz vlastníků půdy ČR, Českomoravský svaz zemědělských podnikatelů, PRO-BIO - Svaz ekologického zemědělství, a samozřejmě také Zemědělský svaz ČR, který jediný má své postoje téměř shodné s AK.
Mýtů o zemědělství v ČR je celá řada - například, jak tentokrát správně upozorňuje i sám ministr v demisi, že zemědělství představuje těžkou a špinavou práci. Představa dojičky krav vstávající ve čtyři nebo pět ráno podojit krávy je ale dnes prakticky nereálná, což ovšem zejména lidé ve městech často netuší. Dnešní zemědělství je naopak postaveno na nejmodernějších technologiích, zemědělská technika často nepotřebuje ani řidiče, protože je navigována GPS, v potravinářství a při práci se zemědělskou surovinou platí přísné (někdy až moc) hygienické podmínky, a tak dále. Zemědělství je tak dnes více věda vyžadující schopnost programovat a laboratorně analyzovat, což by mohlo být i pro mladou generaci přitažlivé. Bylo by to záhodno, jinak nám zemědělci vymřou. V této souvislosti lze tak úmysl ministra v demisi na kampaň, která by měla do zemědělských oborů přilákat nové mladé zájemce, především v souvislosti s technologiemi, hodnotit jako žádoucí a správnou. To platí i pro ustanovení Fondu těžko pojistitelných rizik, a do té doby posílit podporu pojištění zemědělců proti extrémním projevům počasí, což už jsem v minulosti zmiňoval.
Nakonec ještě jeden z mnoha četných příkladů regulací, zákonů a v tomto případě takzvaného potravinářského inženýrství. Inspektorům, kteří kontrolují činnost takzvaných „lesních školek“ (které se staly oficiální alternativou klasických školek, aby vůbec mohly existovat, a aby také stát podporoval jejich činnost), vadí skladba stravy od rodičů. Například, že „některé děti neměly k dispozici teplý nápoj“. Jako alternativní předškolní zařízení musí totiž lesní školky dodržovat zákonem stanovené principy stravování, což jsou dvě svačiny a teplý oběd. Jako obvykle, podstata věci, totiž zdravý pobyt na čerstvém vzduchu a v přírodě a také získávání vztahu dětí ke krajině a životnímu prostředí, uniká. Pro úředníky je totiž důležitější „teplý nápoj“ a oběd podle zákona. Svým způsobem opačný přístup k přírodě - tedy podpora „divočiny“, se stal tento týden také námětem série článků o problému, o kterém jsem již psal - totiž o nadšení ochránců přírody z rostoucího počtu vlků v naší přírodě v kontrastu s rostoucími hospodářskými škodami, které vlci páchají na pasoucích se zvířatech zemědělcům. Takže vlci do přírody „přirozeně“ patří, a děti s „přirozenou“ stravou ne?
Každopádně - všem čtenářům a příznivcům normálních postupů v rozhodování na základě selského rozumu přeji příjemné prožití Velikonoc.
Petr Havel