Rod Dejmalů pochází odsud. Předkové Ondřeje Dejmala byli uhlíři, vyráběli v milířích dřevěné uhlí, a právě proto, kolem roku 1700, začali užívat příjmení Dejmal. Pochází odsud i otec bývalého ministra životního prostředí, Ivana Dejmala, Ivan byl bratranec otce nynějšího hospodáře. Navštěvoval zde své prarodiče a zřejmě i zdejší kraj přispěl k jeho vztahu k přírodě a krajině. Havlíčkova Borová (dříve zvaná Rudná Borová) byla hornická obec, dobývala se zde železná ruda a posléze i další kovy, měď, zinek, nikl. Jedna obec v okolí nese jméno Stříbrné hory.

Podle Ondřeje Dejmala stačilo předkům k uživení 17 hektarů zemědělské půdy a 7 hektarů lesa. Dnes hospodaří na výměře 65 hektarů zemědělské půdy a 15 hektarů lesa. Současné lesy jsou pozůstatky těch selských, které vznikaly na špatných, pro pole nevhodných stanovištích. „K proměně nevhodné druhové skladby lesa, kde zde dnes převládají smrkové monokultury, může dojít nejdřív tak za sto let,“ říká.

Co tomu brání?

Je to jednoduché, vysoké stavy jelení zvěře. Buk a jedle nemohou přežít okus a loupání kůry. Například divočáků, o kterých se dnes tolik hovoří, u nás moc nemáme, takže takovou škodu nenadělají, loni jsme slovili 30 kusů. Mezi myslivci a zemědělci jsou u nás vztahy docela dobré a to hlavně proto, že mnoho zemědělců (ať soukromých či družstevníků), jsou členy mysliveckých spolků. Jistá potíž ale nastává při žádosti o odstřel jelení zvěře na Městském úřadu v Havlíčkově Brodě, ten povolí odlov dospělé samčí vysoké zvěře až po prokázání škod vzniklých v předchozím roce (to je již samo sebou pozdě). Posléze Městský úřad provádí důkladné kontroly, jestli v dané lokalitě řádně zakrmujeme.

A jak to vypadá v polích? S druhovou skladbou těch, kdo zde hospodaří?

I naše rodina začala opět hospodařit v devadesátých letech. Otec byl zootechnikem, já v těch letech byl na zemědělské škole. Začali jsme pouze s chovem prasat, 15 prasnic, v tomto množství je chováme dodnes, s chovem masného skotu jsme začali až později a nyní mám základní stádo 30 kusů. Na polích jsme pěstovali obilí přibližně ve stejné míře jako dnes, brambory také na stejné výměře s tím rozdílem, že se jednalo o brambory konzumní, a dnes to jsou brambory škrobové. A začali jsme hospodařit v lese. Na rozdíl od těch devadesátých let dnes už veřejnost vnímá sedláky jinak. Tehdy jsme se pomalu styděli, že máme odvahu začít na svém. Chvílemi to vypadalo, že se vracíme do padesátých let, se starými stroji a holýma rukama.

Také převážná většina členů naší regionální Asociace má živočišnou výrobu, jedná se nejčastěji o chov mléčného a masného skotu, v menší míře o chov ovcí a prasat, v neposlední řadě máme několik členů, kteří chovají koně. V rostlinné výrobě jde převážně o zabezpečení krmivové základny pro skot, pěstuje se jetel a kukuřice. A z obilí pšenice, ječmen, oves, v menší míře řepka, hrách, mák.

Dnes má naše regionální ASZ 66 aktivních členů, kteří hospodaří na přibližně 3 300 hektarech, dva sedláci mají přes 200 hektarů, sedm sedláků přes 100 hektarů, ostatní do stovky. Z toho je vidět, že se jedná převážně o menší farmy a vzhledem k menší velikosti našich podniků potřebujeme pomoc s technikou od ostatních zemědělců, takže si často vzájemně vypomáháme. Vztahy s družstvy se zde po letech také uklidnily a to možná proto, že v převážné většině družstev došlo ke generační obměně, staré struktury odešly a mladší generace má již jiný pohled na svět. Začíná se zde také pozitivně rozvíjet spolupráce s CHKO (Chráněná krajinná oblast) Žďárské vrchy, na jejímž rozhraní hospodaříme. Naši regionální Asociaci berou vážně na všech dotčených úřadech. Jako partnera, se kterým se musí počítat, nás bere i Kraj Vysočina. Před 15 až 20 lety, když jsme začínali, to bylo jiné.

Když jste zmínil družstvo, nemůže v některých případech Asociace mezi družstevníky najít spojence?

Zásadní střety nemáme, zejména s družstvy do 1000 hektarů, i oni jsou v nebezpečí, že budou spolknuti většími zemědělskými společnostmi. Je zde ale rozdíl mezi družstevníky a sedláky, jejich děti převážně do zemědělství jít nechtějí a zaměstnance těžko shánějí. My hospodaříme rodinně a v naprosté většině máme pokračovatele. My máme čtyři děti a hospodaření organizuji tak, aby zde všechny našly uplatnění. Ale netrvám na tom. Jak budou chtít. Snažíme se pracovat tak, aby se děti v budoucnu zbytečně nedřely, proto postupně dle možností investujeme do nové techniky a staveb. Podstatné je, že děti vidí reálný život a mohou se jej účastnit. Vím o zemědělcích, kteří začínali již jako starší v devadesátých letech, tedy dnes je jim kolem sedmdesátky, a všechno tehdy chtěli zvládnout sami, bez zadlužení.  Jejich mladým je kolem čtyřicítky, ale poznali tolik dřiny, že se jim pokračovat nechce.

Vaše rodina působí tak idylicky, je opravdu taková?

Je to zásluhou manželky Petry, která pochází ze zdejšího kraje, z nedaleké Velké Losenice, a je to také tím, že nic neděláme násilím. Ondřej a Lenka (15 a 14) jsou zatím na víceletém gymnáziu, Iveta (10) je na základní škole a Jáchym (6) se do školy chystá. Všichni se na hospodaření podílejí, pomáhají, nejmenší například začínají se slepicemi a sbírají vajíčka. I když zde možná někdo z nich nezůstane, bude vědět, kde má kořeny. Dají se vydělat slušné peníze i jinde. Jistě, jsou chvíle, jako jsme zažili dnes v noci s těžkým porodem jalovice, kdy nakonec bylo nutné ji odvézt na jatka. I takový je život. A to všechno děti vidí a zažívají. Pro mě a manželku znamená žít zde, na hospodářství, i zajištění „na důchod“. 

Naše rodinné začátky byly skromné, začal jsem hospodařit v roce 2007, otec mi předal 40 hektarů polí, 15 hektarů lesa. Přikoupil jsem další, takže hospodaříme na více než 60 hektarech, pěstujeme škrobové brambory na osmi, na 25 hektarech máme obilí, ječmen, pšenici, oves, na 15 hektarech jeteloviny, z toho přibližně polovinu na semínko a zbytek na senáž, a asi 16 hektarů jsou louky a pastviny. Zpracovávám také dřevo z vlastního lesa, k tomu provádím pořez kulatiny ostatním majitelům lesa převážně z našeho katastru a katastrů přilehlých obcí, celkem asi tisíc kubíků za rok. Chovám skot na maso, a nadále (jako jeden z mála) prasata. Přikoupil jsem starou tkalcovnu, těsně vedle nás, a přemýšlím o zpracovně masa, tedy už jsem začal s budováním, a také o možném ubytování. Zkrátka plány máme takové, aby děti, rozhodnou-li se, zde našly uplatnění.

Žít ve vesnici a hospodařit zde, to ale neznamená žít nějak izolovaně…

Samozřejmě. V devatenáctém století, konkrétně v roce 1880, měla Havlíčkova Borová 2 200 obyvatel, v roce 1930 trochu méně, 1800 obyvatel, a dnes má necelou tisícovku. Žije se jinak, lidé jsou více v pohybu. Aby však venkov zůstal obydlený, je nezbytné pamatovat na dopravu, na dopravní obslužnost. Nelze spoléhat na to, že si všichni všude dojedou autem. Děti jezdí do škol, a když se jízdné sečte, dělá to docela slušné částky. Stát musí věnovat pozornost systému dopravní obslužnosti. Kraj Vysočina v tom zatím pokulhává, je to dáno množstvím malých sídel a vzdáleností do větších center, ale i zde se snaží situaci zlepšit plánovaným posílením spojů a systémem jednotného jízdného.

A cestou do školy a do polí je vidět řadu opravených kapliček a křížů v polích…

To je viditelná stránka památkové péče, kterou ale „mají na svědomí“ soukromí nadšenci. Ve skutečnosti je oblast památkové péče problémem, který stát sám způsobuje a se kterým mám i osobní zkušenost. V naší obci máme památkovou zónu a zhruba 35 chalup zapsaných na seznamu památek od roku 1958. Vinou památkové „péče“, která zakonzervovala stav tak, že lidé postupně střed obce opustili a postavili si chalupy v lepším případě v polích za vesnicí, je ve středu obce mnoho zchátralých a opuštěných chalup. A když se objeví potenciální zájemce o koupi a dozví se, že se jedná o památku a památkáři mu přednesou své požadavky k plánované rekonstrukci, tak si koupi rychle rozmyslí. Anebo když už takovou chalupu nešťastnou náhodou koupí, tak se občas stane, že chalupa nečekaně spadne nebo vyhoří. Zájemci přitom nemají problém s tím zachovat či obnovit původní vzhled chalup, o který by mělo památkářům primárně jít, ale jsou nuceni zachovat původní hmotu, to znamená například vlhké kamenné zdivo. Taková rekonstrukce je pak minimálně třikrát dražší než novostavba. Zajímavé na tom je, že stát by chtěl řešit vylidňování venkova, ale i zastavování zemědělské půdy, kdy se místo využití stávajících objektů pro bydlení staví satelity v polích, protože je to administrativně a finančně jednoduší. Jenže stát by měl nejdřív udělat důkladnou revizi památek a vynakládat úsilí a prostředky na péči o skutečné památky, a to hlavně proto, že převážná většina nemovitostí byla na seznam památek zapsána v době totality, a bez souhlasu majitele. Jenže dodnes platí zákon o památkové péči z roku 1987.

Místní památkáře však vůbec nezajímají staleté kříže a boží muka u cest a v polích, a nejspíš jen proto, že si dodnes nikdo neuvědomil, že je „možná“ úmyslně komunisté zapomněli v roce 1958 zapsat na seznam památek. Je pak zajímavé sledovat, jak se naše česká ateistická společnost hlásí ke křesťanským kořenům. Naštěstí i u nás v obci jsou nadšenci, kteří věnují svůj volný čas péči o tyto náboženské symboly.

Stát by měl vytvářet takové podmínky, aby majitel památky byl hrdý na to, že ji vlastní, a ne aby se cítil jako potrestaný a musel se snažit vymýšlet kličky, jak z této pasti vyklouznout a nemuset se klanět se před všemocnými úředníky.

Tradice, to je to, co dělá naši krajinu jedinečnou a cennou. Ale vrátíme-li se k dalším tématům pro Asociaci, která to jsou?

Památkovou péčí se sice Asociace přímo nezabývá, ale řada členů s ní má bohaté zkušenosti. Hlavními tématy však jsou především otázky naší existence. Jsem první volební období členem předsednictva a uvědomuji si, že kromě odborných otázek máme co říci i v oblasti sociální. Laické veřejnosti problém „zastropování“ neříká nic. Leckdy veřejnost ani nerozlišuje soukromě hospodařícího sedláka od družstevníka. My se sice politiky dotýkáme, ale politickou sílu jako politická strana nemáme. Agrární stranu před válkou volilo více než milion lidí, a měla přes sto tisíc členů, my máme za sebou zhruba deset tisíc členů.

O našich tématech nemá veřejnost z devadesáti procent ponětí. A působit vyloženě politicky, jako politická strana, to nevidím moc reálně, měli bychom slabou voličskou základnu. Naše výhoda je, myslím, v tom, že jsme bráni vážně, i na nejvyšších místech.

Pro prosazení našich návrhů potřebujeme širokou podporu. Jedním z velkých problémů, který nás dnes pálí, je daň z nemovitosti - mám na mysli daň z „ostatní plochy“. To znamená remízky, keře v krajině. Podle zákona o dani z nemovitosti to bývaly úseky od daně osvobozené, ale v roce 2016 to metodický pokyn zcela obrátil. Za pole se platí v této lokalitě daň zhruba 200 korun za hektar, ale za „ostatní plochy“ 2 000 korun na hektar. Stát proklamuje, že se chce chovat ekologicky, ohleduplně, a pak přijde taková nelogická daň.

Jako velký paradox vidím, a nejsem sám, že dovedeme vyrobit, ale problém bývá se zpeněžením. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že kdo si může dovolit počkat, nemusí se stát rukojmím výkupů. Pokud jde o maso, nejlepší je navázat spolupráci v nejbližším okolí, například s místním řezníkem, tj. regionálními jatkami. A obilí se často zase lépe prodá za hranice, třeba do Německa, nebo do Polska. S tím mám pozitivní zkušenost, protože nezřídka končí moje úroda z důvodu vyšší realizační ceny právě v těchto státech.

V médiích se často píše o kvalitě, o náročnosti zákazníků, tedy jak se píše spotřebitelů, ale pravda je asi trochu jiná, že?

Dnes si spotřebitel může vybrat z široké nabídky kvalitních potravin, a to jak přímo od výrobce nebo převážně od malých obchodníků, velmi těžko je bude nacházet v regálech s akčním zbožím v supermarketech.

Lidé sice chtějí kvalitu, ale nechtějí ji zaplatit. Chtějí německé platy, ale za českou práci. Ale přece jen už je to trochu jiné, než před takovými dvaceti lety. Tak dlouho odnaučoval zahraniční majitel jedné velké firmy v naší blízkosti zaměstnance tomu, aby si neodnášeli domů to, co se jim zrovna zalíbí. Ale taková zde byla praxe před rokem 89, a dlouholetá, proto to tak dlouho trvalo. Dnes si lidé uvědomují, že se poctivá práce vyplatí.

To je o práci. Ta je v přímé souvislosti s penězi. Ale když se podívám na změny po roce 1989, máme problém s nabytou svobodou. Svoboda totiž znamená zodpovědnost, a lidé nejsou zvyklí mít zodpovědnost sami za sebe, neunesli získanou svobodu. Svědčí o tom třeba to, že v naší obci, kde žije zhruba 1000 lidí, je 49 občanů v exekuci. A v jiných obcích to je i horší.

Od kvality potravin jsme se dostali ke kvalitě života…

Ale ono to souvisí. Důsledky jsou patrné vždy po volbách. Ukazuje se, že lež je běžnou součástí života, a nikdo se už nad tím nepozastaví! Volební kampaně jsou založené na lžích a pomluvách, ani to nikomu nevadí. Zde vidím zásadní problém, ale přesto, že to není zatím moc patrné, je zřejmé, že se něco mění. Třeba to, že kromě naší Asociace existují další organizace a uskupení, se kterými nacházíme společnou řeč, a náš hlas je slyšet. Myslím si, že rodinné statky nabývají na síle a podobně i ostatní formy rodinných živností.

Jeden z velkých úkolů Asociace je nazývat věci pravými jmény a veřejnosti vysvětlovat, jak se věci doopravdy mají. Třeba, že mediálně zajímavé téma zelené nafty je pro rodinná hospodářství spíše zátěží s minimálním efektem. Složité výkaznictví, malý zisk. Tato podpora cílí na velké zemědělské společnosti, a tak to je s celou řadou dalších „prozemědělských“ opatření státu a ministerstva zemědělství.

Ale musím dodat, že přes všechny výtky a výhrady lze nakonec najít s úřady, dozorovými orgány i konkrétními úředníky společnou řeč. Naším úkolem ale je, aby nástroje, které mají k dispozici, byly logické, neprotežující jednu skupinu podnikatelů na úkor druhých.

A ke svébytnosti, samostatnosti a hrdosti na své kořeny vychovat i vlastní děti.

Kéž by se to dařilo rodině Ondřeje Dejmala i ostatním sedlákům! Dík za příjemný rozhovor.

Josef Duben

Rozhovor je součástí Selské revue č. 2/2018, která právě vychází.