Současná její neschopnost se prakticky jistě projeví také letos - statisticky nižší dosavadní příděl srážek, včetně těch sněhových, moc vody do půdy a podzemních zdrojů nedoplnil, navíc se přidal nezvykle teplý počátek jara. Ovocnáři jsou rádi, že jim letos konečně po delší době nepomrznou ovocné stromy, naproti tomu pěstitelé řepky si stěžují, že tato pro mnohé nežádoucí plodina začíná brzy kvést, přičemž výsledkem budou zřejmě nižší hektarové výnosy. Tak či tak nám příroda dokazuje, že největším regulátorem zemědělství je ona sama, a naše spasitelské dotační programy dokáží jen částečně korigovat něco, co zas tak úplně nedokážeme ovlivnit.

Strategické diskuse se vedou o obsazení postu ministra zemědělství, přičemž to vypadá, že dny současného ministra v demisi Jiřího Milka jsou sečteny a horkým kandidátem na jeho post je Miroslav Toman, který již ministerstvo v době úřednické vlády vedl. Pokud se přitom podíváme na možné alternativy k Tomanovi, pak je třeba říci, že Tomanův případný návrat na ministerstvo není zas tak špatná volba. Oproti možným konkurentům má totiž několik nesporných výhod - především není zemědělec, ale potravinář, takže má od rozličných zemědělských lobby přece jen jistý odstup. Zná také chod ministerstva zemědělství a má, na rozdíl od mnohých, také zkušenosti ze zahraničí, mimo jiné díky svému působení v USA. I když je Toman vnímán jako člověk spjatý s předlistopadovým režimem, dokáže vnímat i současnou realitu - to za jeho působnosti například vznikla na ministerstvu zemědělství komise „VODA“, která byla základem ke vzniku neresortní komise VODA-SUCHO, která zpracovala pro vládu dlouhodobou strategii ke zmírňování dopadů klimatických změn. A našly by se i další pozitivní Tomanovy kroky ve funkci ministra.

Silná osobnost v čele resortu bude zatraceně zapotřebí, neboť budoucího ministra zemědělství zasáhne závěrečné vyjednávání o podmínkách změn ve Společné zemědělské politice EU a obecně o podmínkách celého sedmiletého rozpočtového období EU po roce 2020. Nepůjde přitom jen o krácení dotací velkým zemědělským podnikům, ale také o kohezní fondy a výdaje na omezení migrace do EU, což jsou v konkurenci se zemědělstvím důležitější výzvy a finanční priority. Počátkem tohoto týdne se už také oficiální místa z Bruselu nechala slyšet, že země střední Evropy již zřejmě nebudou moci počítat s dosavadní štědrostí EU, neboť ta chce část peněz přesunout ve větší míře než dosud na jih Evropy, který je nárazníkovou zónou především při přesunech lidí z Afriky do EU.

Budoucnost dotací do zemědělství je tak nejistá, a nepříliš jistá je i budoucnost zemědělství jako takového. Předchozí ministr Marian Jurečka totiž ve svém funkčním období ztratil prakticky všechny peníze na podporu mladých začínajících zemědělců, takže poslední možnost získat pár korun do začátků končí právě nyní. Další už nejsou, a k dispozici budou až po roce 2020. Podle kvalifikovaných odhadů činí přitom potenciál vhodných projektů v rámci programu mladý začínající zemědělec zhruba 300 projektů ročně. To by při dalším pokračováním programu v praxi znamenalo zhruba 360 milionů roční finanční podpory, což je celkem marginální částka v porovnání se zhruba 55 miliardami dotací, které ročně v posledních letech do zemědělství míří. Že je přitom generační obměna naprosto nutná, o tom nikdo nepochybuje, ve finančních prioritách se to ale patřičně neodráží.

Petr Havel