Již počátkem roku jsem trochu nechtěně avizoval, že je docela dobře možné očekávat i letos suchý rok s nedostatkem srážek. Bohužel i to se splnilo, v současné době jsou průtoky některých řek i na 10 procentech dlouhodobých průměrů, a to máme teprve začátek května. „Usychání Česka“ si nelze nevšimnout, i když se zatím projevuje více v lesních porostech, než na polích. Ve všem negativním je ale dobré vidět také nějaký pozitivní potenciál - v případě sucha pak apel samotné přírody na to, aby naše země problém nedostatku vody začala konečně řešit, protože dosavadní akce měly spíše populistický a nepříliš významný dopad. Zmínit lze například program Dešťovka, ale i deklarovanou podporu obnovy rybníků, která díky složitosti byrokracie s výstavbou spojené stále vázne.

Do třetice se naplnil i mnou nesčetněkrát zmiňovaný předpoklad, že Evropská Komise i přes diplomatické úsilí naší země navrhne krácení dotací největším zemědělským podnikům (zastropování) v budoucím sedmiletém bruselském rozpočtu po roce 2020. Možnou alternativou je jen povinná redistribuce, což znamená výrazně zvýšení sazby dotace na takzvané „první hektary“ - opět na úkor největších zemědělských podniků. Moc komentářů k tomu, co skutečně EK navrhla, se zatím neobjevilo, především ne ze strany zemědělců a ministerstva zemědělství, neboť by odpůrci krácení dotací velkým podnikům museli přiznat svou porážku, byť zatím stále ještě pouze dočasnou. Alespoň jednu pasáž přímo ze zdrojů EU je proto vhodné odcitovat: „Evropská komise navrhuje celkový rozpočet ve výši 1135 miliard € v závazcích (vyjádřeno v cenách z roku 2018) pro období 2021 – 2027, což je ekvivalent 1,11 % hrubého národního příjmu v zemích EU27. Pro Společnou zemědělskou politiku (SZP) Komise navrhuje rozpočet ve výši 365 miliard € (pokles ze současných zhruba 400 miliard €). Rozpočet pro SZP by pak představoval necelých 31 % z celkového rozpočtu EU (v současné době 38 %). Komise navrhuje zvýšit míru spolufinancování v jednotlivých členských státech. Podpora ze SZP by tak měla být přerozdělena ve prospěch malých a středně velkých farem. SZP by měla být politikou orientovanou na výsledky, přičemž by měly být posíleny cíle v oblasti ochrany životního prostředí a klimatu“.

Tedy - bude méně peněz, a budou rozděleny jiným způsobem, než jak je dosud rozděluje ČR. Což znamená, že naše země bude mít s adaptací na pozměněné podmínky SZP po roce 2020 větší problém, než všechny ostatní země EU, protože to naše zaměření se od většinové zemědělské politiky EU nejvíce odlišuje. Je to smutné hlavně proto, že varování před takovým stavem tuzemská média v zásadě nereflektovala a nevytvářela tak potřebný tlak na politiky kvůli nutné změně naší zemědělské strategie. Mediálních mýtů o našem zemědělství je přitom stále značné množství. Tím posledním, ale jinak stále opakovaným, je teze, že „zemědělci nemají platit za potraviny dodané do obchodních řetězců v případě, že se tyto potraviny v obchodech zkazí“. Z čehož vyplývá, že zemědělci jsou dodavatelé obchodních řetězců, což je naprostý nesmysl. Zemědělci, jakožto prvovýrobci, nedodávají, minimálně do velkých maloobchodních řetězců, nic, a i zeleninu a ovoce tam dodávají obchodní společnosti. Klasické potraviny pak výrobci potravin, tedy zpracovatelé. Jsou samozřejmě případy přímých dodávek, ale to jsou spíše farmářské trhy nebo lokální specializované prodejny potravin, kde ale zase nejde o ten problém, který popisují naše média.

Petr Havel