Kdo? Odborníci z akademické sféry (České zemědělské univerzity), praktici, tj. sedláci a agrolesníci, členové Asociace soukromého zemědělství, ale i zástupce Agrární komory, Zemědělského svazu, státní správy, ministerstev zemědělství a životního prostředí, nevládní organizace Koalice pro řeky a výzkumných ústavů meliorací a živočišné výroby. A zejména pak pořadatelé z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ), a z Českého spolku pro agrolesnictví. Záštitu a samotnou organizaci semináře na sebe vzal Radek Holomčík, poslanec a místopředseda Zemědělského výboru poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, ve spolupráci s poslancem Marianem Jurečkou.
Ještě než seminář začal, zeptal jsem se, co od něj očekává Radim Kotrba, člen Předsednictva Asociace soukromého zemědělství, praktikující agrolesník a pracovník Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze Uhříněvsi. Řekl: „Smyslem semináře je představit na půdě Parlamentu všem zúčastněným i veřejnosti, že agrolesnické systémy nejsou prázdným pojmem, zejména hovoříme-li o adaptaci zemědělství na klimatickou změnu. Již na našem území v historii existovaly a nyní existují opět. Přejeme si propojit ty, kteří mají vliv na tvorbu legislativy, aby pojem agrolesnictví a takovýto způsob hospodaření našel ukotvení a podporu v předpisech.“
Jakub Houška z VÚKOZ soudí, že je potěšitelné, že se nyní scházejí ti, jejichž zájmy a cíle se někdy míjejí a ne vždy si rozumí. Takto se mohou lépe pochopit a prospět v podstatě tradičnímu způsobu hospodaření. Setkají se lidé ze státní správy, profesních organizací, nevládních organizací i z akademické sféry: „To, že přijali pozvání, deklaruje dobrou vůli se domluvit a nadále se domlouvat. S agrolesnickými systémy se zatím setkáváme častěji na západ a jih od našich hranic, a doufejme, že v budoucnu bude našich agrolesníků přibývat.“
Marian Jurečka uvedl, že agrolesnictví je pro něj hodně nový pojem, i když o něm slyšel již v době studií na Mendelově univerzitě v Brně, nicméně s ideou souhlasí. Poznamenal, že se jej lidé na facebooku ptají, proč se o toto téma zajímá až nyní, a on jim odpovídá, že dosud neměl čas, věnoval se například Společné zemědělské politice.
Radek Holomčík považuje agrolesnictví za velmi důležité téma. Má totiž zásadní souvislost s aktuálními úkoly vlády. Souvisí s uskutečňováním plánu jak reagovat na klimatické změny. Právě nyní probíhá implementační strategie 2030. Ví, o co jde, neb zná velmi dobře realitu v svém rodišti na jižní Moravě. Nepovažuje sice agrolesnické systémy za samospásné, ale za jeden z významných dílků mozaiky, který velmi dobře zapadá mezi další řešení nezbytná pro záchranu krajiny.
Zdeněk Poštulka z Koalice pro řeky konstatoval nutnost vodu v krajině zadržovat. Jenom zalesnit, bez možnosti zadržení vody, by krajině neprospělo. Problémem dneška je, že krajina je odvodněná a přehřátá. Poukázal na pozitivní vliv dřevin v krajině, ty totiž své okolí ochlazují a pomáhají zlepšit vodní režim.
Radim Vácha, ředitel VÚ meliorací a ochrany půd, připomněl, jaký vliv na utváření krajiny mají necelá dvě procenta lidí, kteří u nás v zemědělství pracují. V USA to je například asi půl procenta. Možná právě tato jistá odtažitost způsobuje jakési vyprázdnění krajiny. Podle Radima Váchy mohou být zárodky lepšího přístupu k půdě a krajině jednak tradiční sakrální prvky v krajině a pak právě zde zmiňované agrolesnické systémy, popřípadě systémy lesnicko-pastevní (silvapastorální). Uvažme, že ročně z ČR „odtéká“ asi 21 miliónů tun zeminy. Eroze postupuje zejména na svažitých pozemcích, a to jak vodní, tak větrná. Tou větrnou bylo dříve ohroženo asi 8 %, dnes již ale 15 – 20 % orné půdy. Dalším problémem je, že denně je u nás zabetonováno či zaasfaltováno 15 hektarů půdy. A k tomu připočtěme zhutnění půdy v podorničí těžkou sklízecí technikou. O půdě by se mělo více hovořit již na základních školách.
Bohdan Lojka, předseda Českého spolku pro agrolesnictví a pedagog na České zemědělské univerzitě v Praze, se věnuje agrolesnictví již 20 let. Odpovídá na otázku, jakým přínosem mohou být agrolesnické systémy pro naši krajinu a zemědělce: „Je třeba si uvědomit, že jde vždy o stromy v krajině. Ale zde jde o to, aby se nebránilo zemědělcům, aby měli prospěch z produkční role stromu. A ta tkví jak v kvalitním dřevě a plodech, tak v poskytování stínu pasoucím se zvířatům. To je podstata silvapastorálních, tedy lesnicko-pastevních systémů. Agrolesnické systémy mohou být tradiční, a jejich relikty lze nalézt po celé Evropě, zejména v té jižní, od Španělska, kde se pod stromy pase, přes Francii po Itálii s olivovými háji, pod kterými je půda obdělávána. Podobné relikty najdeme i u nás, v podhůřích, a třeba v Bílých Karpatech. To je naše duchovní krajina, která se každému líbí. Nu a pak systémy moderní, kdy se zakládají například liniové pásy dřevin na orné půdě v určitém rozponu, aby se mezi ně vešla běžná zemědělská technika. Může jít o stromy, u nichž se počítá, že vydrží i několik desítek let, jako třeba ořešáky ve Francii, vrby, nebo třešně ptačí, anebo o dřeviny pěstované na biomasu. Ve všech případech takovéto multifunkční zemědělství přispívá ke zkulturnění zemědělské krajiny, počítá totiž s dlouhodobou návratností, takže to je v podstatě i obrana před snahou půdu jen bezohledně a rychle exploatovat. Problémem je ale nedostatečná informovanost a podpora takovéhoto způsobu hospodaření.“
Jan Weger z VÚKOZ uvedl, že produkce rychle rostoucích dřevin má velký potenciál, který může leckoho nadchnout. Produkce dřevní hmoty je finančně zajímavá, pozitivní vliv na půdu, krajinu a na zadržování vody je nesporný, a důležité jsou i sociální aspekty – zaměstnanost. U nás lze sice ve vybraných lokalitách vysazovat lesy na zemědělské půdě, ale její budoucí využití pro zemědělství bude sporné, proto jsou dosavadní případy pěstování rychle rostoucích energetických dřevin realizovány na nelesní půdě v maximální délce 30 let, a pak se půda dále zemědělsky využívá. Ale vždyť se dá pod rychle rostoucími topoly chovat i drůbež, nebo v mezipáse pěstovat pšenice nebo brambory! Zatím tedy u nás máme zkušenosti s tzv. výmladkovými plantážemi na zemědělské půdě, kdy se dřevní hmota sklízí po několika letech. Prospěch? Vytváří se tzv. přechodový systém, hnízdí zde nejdříve bažanti, posléze pěvci, žije zde hmyz, a když začínají růst houby, sklízí se, a začíná se znovu.
Radim Kotrba říká, že dnes jsme svědky takového paradoxu, že čím více peněz a energie se investuje do zemědělství, tím méně se získává a půda degraduje. Stát se agrolesníkem vlastně znamená dobře se adaptovat na dané podmínky. Od počátku zemědělství, až někdy do 18. století, byly součástí hospodaření stromy. Zemědělství bez stromů nebylo možné, a jak se ukazuje, není možné ani dnes. Z vlastní zkušenosti uvádí: „Když jsme založili rodinu, říkali jsme si se ženou, co dětem předáme? Harmonické prostředí, sad, zvířata, fungující samoudržitelný systém. Zvířata sad vyčistí, zastínění prodlužuje pastevní sezónu, a co dnes tak zdůrazňovaná pohoda chovaných zvířat, tzv. welfare! Tu zde zvířata mají. A žije zde množství přirozených opylovačů, tolik včel samotářek! A tolik ptactva. Vysazovat stromy na zemědělské půdě je nyní trendem i v takových zemích jako Indie nebo Čína. U nás je problém v tom, že stromy sice lze za určitých podmínek v krajině vysazovat, ale legislativa umožňuje využívat stromy v systému agrolesnickém či silvapastoriálním jen omezeně, tedy se specificky rozdílným zaměřením než je produkční les nebo krajinné prvky a ostatní zeleň v krajině. Možnost zakládat agrolesnické systémy ale nemají jen soukromníci, sedláci, týká se to i třeba obcí, které by tím mohly mít příjem z jinak jen udržovaných zelených ploch. A ještě je třeba zmínit jednu důležitou věc. Remízky a třeba solitéry v krajině jsou sice krásné, ale námi propagované agrolesnické systémy jsou nastaveny tak, aby z nich byl kromě mimoprodukčního ekosystémového užitku opravdový ekonomický zisk.“
Jiří Michalisko, sedlák a agrolesník, přiblížil, co stálo za jeho rozhodnutím pro tento způsob hospodaření: „Chtěli jsme ochránit naše obydlí před přívalovými dešti, které splavovaly půdu až do domů. Zažili jsme však, že nám byly sníženy dotace, neboť koruny stromů stínily pole, a systém neakceptoval, že obhospodařujeme pole až ke kmeni. Pozitivum agrolesnického systému vidím v tom, že pomáhá udržet vodu v krajině, chrání před splavováním půdy. Ale chybí jasná definice tohoto způsobu hospodaření. Dnes skupují půdu velké spekulativní firmy a získané dotace se přesouvají, nu, jinam. Přese všechny problémy mohu říci, že se mi snaha o krajinu bohatou a pestrou a živou daří, a daří se i mně.“
Daniel Pitek je též soukromý zemědělec a agrolesník. Od roku 2001 hospodaří v CHKO na dohled od Milešovky. A jak? „K agrolesnictví jsme se dostali nikoli cíleně, ale intuitivně. Pozemky původních německých sedláků byly obhospodařovány tak, že na svazích a kamenitých stráních byly sady, a pod nimi se páslo. Za socialismu se sady vytrhaly, vše se scelilo a dokonce meliorovalo. Po roce 1990 se odtud tito zemědělci stáhli pod kopce. Vše zarostlo, všude náletové dřeviny, trávy, třtina křovištní. Nu, a my jsme tuto divočinu a náletové dřeviny zkulturnili tak, že jsem nechal ty stromy a jejich skupiny, které se mi líbily. Nevysekal jsem všechnu třtinu křovištní. Paseme zde zhruba tisícovku ovcí, máme dva páry koní. Uživíme se. A v takto zkultivované krajině jsem vybudoval na vhodných místech tůně. Již odtud také nestéká voda do obcí. A když narazím na zbytky socialistických meliorací, nemilosrdně je likvidujeme.“
Na snímcích z kusu krajiny, o kterou Daniel Pitek pečuje, a prezentoval je na semináři, je patrné, že mu jde i o záchranu dochovaných budov a církevních památek. Jako by svým konáním potvrzoval to, co uvedl Petr Petřík z Platformy pro krajinu: „Krajina poskytuje nejen produkci, ale i duchovní užitek.“
Za Ministerstvo zemědělství představil David Kuna, ředitel environmentálních podpor, podmínky pro udělování dotací a pro leckoho dost složitou administraci na základě poskytnutých informací prostřednictvím certifikovaných platebních agentur.
Za Ministerstvo životního prostředí potvrdil Vladimír Dolejský, náměstek pro ochranu přírody, ochotu dále spolupracovat s rezortními kolegy, zejména pak na realizaci adaptačních strategii a zpracování cílů do roku 2020, včetně rozvoje agrolesnictví, které je jednou z rezortních priorit.
Václav Hlaváček, viceprezident Agrární komory, konstatoval: „Krajina je obrázkem toho, jaká je společnost. Jak si společnost váží půdy. Neváží si. Dokladem toho je, že jsme zúžili diverzifikované zemědělství na tři plodiny, a to je špatně. Navrhuji zřídit marketingový fond, podobně jako v dalších zemích, který by podpořil další komodity. Abychom tu neměli jenom řepku, kukuřici a obilniny!“ Další návrhy jsou velmi srozumitelné soukromým zemědělcům: rozšiřovat osevní postupy, změnit způsob zpracování půdy, dobudovat vodohospodářskou soustavu, být přísnější při prodeji půdy, nezastavovat dále zemědělskou půdu. Nakonec řekl, že agrolesnické systémy nejsou historicky u nás ničím novým, nicméně je třeba vytvořit jasnou legislativu.
Jaroslav Švec z představenstva Zemědělského svazu vyjádřil sympatie ke snahám Českého spolku pro agrolesnictví a potvrdil, že mnozí členové Zemědělského svazu mají k agrolesnictví kladný vztah a jsou i tací, kteří tento systém podnikání praktikují. Je to podle něj šance, jak naši krajinu předat našim potomkům v lepším stavu, než jsme ji zdědili.
Josef Stehlík, předseda Asociace soukromého zemědělství, se agrolesnického semináře nemohl účastnit, proto za Asociaci poděkoval všem účastníkům Radim Kotrba: „Mám radost, že se při tomto setkání nikdo nevyjádřil proti agrolesnické ideji, kterou Asociace od počátku podporuje. V roce 2013 se téma agrolesnických systémů dostalo daleko, do jednání pracovní skupiny Lesy. Změna vlády a další turbulence způsobily, že téma zapadlo. Asociace je opakovaně zvedala s tím, že jde o věc, která je v souladu s filosofií soukromého hospodaření, jak ji Asociace vidí. Jde o navázání na to, co zde již bylo. Kdo měl menší pozemky, měl vždy zájem diverzifikovat. Každý sedlák míval i kus lesa či dřeviny. Byla to jednak investice, jednak zdroj dřeva na prodej v případě potřeby, i zdroj dřeva pro potřebu vlastní. A tento koncept funguje i dnes. Strom je díky dlouhé době obmýtí i symbolem mezigenerační výměny a co sázel otec či děd, mohlo být ekonomicky využito nástupcem pro investice do potřeb statku.
Agrolesnictví nabízí řešení pro lidi, kteří vlastní půdu, ale bojí se začít hospodařit a půdu často raději prodají. Říkám tomu koncept líného hospodáře, protože systémy po založení fungují s menšími vstupy a člověk se jim může věnovat ve volném čase. Je možné, aby takový vlastník začal hospodařit na menší výměře, na jakési venkovské zahradě, třeba v návaznosti na okraj obce, a určitě zažije velké zadostiučinění.“
Kolik takovýchto milých setkání konsensuálních lidí už tady bylo, a nic se nezměnilo, může si někdo říct. Ale to jistě nebude platit v tomto případě. Poděkování patří i Martinu Sedláčkovi, šéfovi vydavatelství Profipress, který seminář taktně moderoval. Všichni účastníci projevili zájem o další spolupráci, a ti, kdo agrolesnicky hospodaří, potvrdili, že jim to přináší nejen velké uspokojení a potěšení, ale navíc se to vyplatí.
Když jsem pracoval jako redaktor v jednom zemědělském týdeníku, oblíbeným titulkem jedné kolegyně bylo, ať už psala o čemkoli, že „se to vyplatí“. Tak po jejím vzoru článek končím slovy: „Agrolesnictví se vyplatí!“ Ovšem na základě vyslechnutého dodám, že opravdu, ale ne hned, až za několik let, ale vážně to stojí za to.
Josef Duben
