Situace do současného stavu dozrávala dlouho, a jako obvykle musíme její kořeny hledat již v poměrně hluboké historii, v cíleném zalesňování naší země smrkovými monokulturami ještě před vznikem Československé republiky. Dalším kamínkem do mozaiky bylo pak - opět cílené - odvodňování krajiny a na řadě míst brutální narušení životního prostředí průmyslovými stavbami za předlistopadového režimu. Teprve na pomyslném třetím místě je pojetí lesnického hospodaření v polistopadovém období v kombinaci s měnícím se počasím, na které - a to je třeba zdůraznit - nereagovalo dostatečně operativně žádné vedení Ministerstva zemědělství od Bohumila Kubáta a Josefa Luxe až po Jiřího Milka. Odvolání Daniela Szóráda je tak ryze pokrytecký krok současného ministra, stejně tak je ale pokrytecká obhajoba předchozího ministra Mariana Jurečka, že se o řešení snažil, ale mnoho toho neprosadil. Zůstaneme-li u Jurečky, pak to byl jako první v polistopadové historii právě on, který se zasadil o převedení postupně nakumulovaného zisku Lesů ČR do státního rozpočtu, aby tak získal nástroj pro posílení rozpočtu Ministerstva zemědělství a „lesnické peníze“ utratil v zemědělství.
Lesnictví je ostatně už dlouho v rámci rozpočtu resortu chudou Popelkou, ačkoli lesy zaujímají třetinu území ČR a státní podnik Lesy ČR, jehož je ministerstvo zakladatelem a fakticky „šéfem“, obhospodařují zhruba polovinu všech lesních porostů v zemi. Přesto jdou z rozpočtu ministerstva do lesů řádově jednotky procent v porovnání se zemědělstvím. Což je také jednou z příčin, proč lidé starající se o lesy nejsou dobře zaplaceni, a tomu také odpovídá úroveň odpovědnosti i odborného vzdělání. Sporná je také struktura našich lesů, nejen v druhové skladně porostů, ale v hospodářském pojetí, které vyhovuje velkým těžařským firmám a velkým zpracovatelům. Za těchto okolností se vytrácí z hospodaření zdravý selský rozum a znalost místního prostředí ve prospěch byznysu, na úkor přírody a zdraví stromů. To ovšem nezmění žádný krizový manažer, ani deset krizových manažerů. Změnit je třeba celý systém, za účasti tisíců skutečně odpovědných lesníků a za podpory obnovení existence menších lokálních pil, z nichž mnohé díky nastavenému systému zkrachovaly. Stručně řečeno - změnit je třeba téměř vše, a to nepůjde lehce ani rychle.
Společnost PRO-BIO vyhlásila další, v pořadí již 17. ročník soutěže „Česká biopotravina roku“, přičemž s vítěznými produkty z minulých ročníků se může veřejnost seznámit na Dni otevřených dveří Ministerstva zemědělství tuto sobotu 19. května. Je to jistě jedna z příležitostí k osvětě spotřebitelské veřejnosti, k problematice ekologického zemědělství je ale vhodné dodat, že jeho největším přínosem, nejen v naší zemi, nejsou ani tak ekopotraviny jako takové, ale spíše způsob zemědělského hospodaření šetrnější k přírodě a identita příslušných potravinářských produktů spojena s konkrétním výrobcem a konkrétní lokalitou a regionem. I když podíl biopotravin (myslím tím těch tuzemských, množství bioprodukce se do ČR dováží ze zahraničí) na domácím trhu potravin postupně mírně roste, není to stále pro většinu spotřebitelů ten „jejich šálek kávy“. I to mimo jiné něco vypovídá o vztahu společnosti k tomu, jak zacházíme s naší krajinou, což se obvykle po čase nějak projeví. Jako v případě našich lesů.
Blíží se datum, kdy Evropská Komise zveřejní svou další, po diskusích zpřesněnou představu o podobě Společné zemědělské politiky EU (SZP) na sedmileté období po roce 2020. Stát se tak má na přelomu května a června, a s pravděpodobností hraničící s jistotou bude součástí SZP návrh na krácení dotací největším zemědělským podnikům, takzvané zastropování. Je přitom docela ilustrativní, jak o předpokládaném vývoji SZP cudně mlčí jak Ministerstvo zemědělství, tak zájmové zemědělské organizace, které krácení odmítají. Není se čemu divit - všichni jmenovaní by totiž museli přiznat, že mnohaleté masírování české veřejnosti tezemi o tom, že „zastropování neprojde“, bylo jen zbožným přáním. Naše zemědělství tak s velkou pravděpodobností přijde o část peněz z Bruselu, které by mohly být využity k potřebnému rozvoji venkova - a nebude za to moci EU. Vše sice ještě ztraceno není - ale to by se gruntu musela změnit zemědělská politika v naší zemi.
Petr Havel