Kardinální otázkou přitom je, jak ale v blízkosti vodních zdrojů zemědělsky hospodařit. Dosavadní přístup rozhodně optimální není, což dokázaly mimo jiné mediální výstupy z návštěvy Babišova kabinetu, v nichž za zemědělce mluvil představitel společnosti Senagra Senožaty, tedy společnosti hospodařící na zhruba 2 000 hektarů půdy a mimo jiné pěstující brambory. Jinými slovy firmy, reprezentující intenzivní průmyslové zemědělství, které do oblastí v těsné blízkosti zdrojů pitné vody nepatří, a která nadto pěstuje plodiny zvyšující riziko eroze (brambory) mimochodem více, než všemi odsuzovaná řepka.
Na uvedeném výjezdu také doporučil premiér obcím, aby se snažily odkoupit zpět své podíly ve vodohospodářských společnostech. I když si to jistě mnozí nemyslí, jde o mimořádnou ekonomickou hloupost, která v důsledku povede ke zbytečnému zadlužení obcí ve jménu populistické teze „česká voda do českých rukou“. Jednak je třeba zopakovat, že téměř 90 procent všech vodovodních a kanalizačních trubek obce již vlastní, přičemž značná část z nich neinvestuje do jejich obnovy. Premiérovi ale spíše šlo o kontrolu nad službami, které s vodou souvisí, čili distribuci vody a její čištění. To mají skutečně v ČR na starosti vodohospodářské firmy, a to většinou firmy nadnárodní, které jsou viněny z toho, že „zisk z českého vodárenství končí v zahraničí“. Ano, končí tam ročně zhruba dvě miliardy z celkových 300 miliard, které od nás za naše hranice plynou z jiných oborů - ale na ty si patrně ani Babiš netroufne, protože jde především - o banky. Zisk z vodného a stočného, který mnohé obce, včetně premiéra, tak láká, ovšem z velké části v kapsách společností nekončí - financuje se z něj totiž obnova vodovodních a kanalizačních trubek nebo modernizace či výstavba čistíren odpadních vod. Móda vyzývat nepřímo zahraniční firmy k odchodu z vodohospodářství v ČR je nicméně velmi krátkozraká. Když ne premiér, tak alespoň jeho pravá ruka Richard Brabec by měl vědět, že již stávající a zejména připravovaná odpadová legislativa bude klást na obce tak přísné nároky, že to bez vyspělých technologií a odborníků nezvládnou. Obce zadlužené odkupem podílů ve vodohospodářských firmách se tak budou muset zadlužovat dále (jde o to, zda jim někdo půjčí) a najímat služby či kupovat technologie, aby mohly plnit zákonné požadavky, které na ně valí a připravuje současná politická reprezentace. Úžasná perspektiva. Většina obcí přitom nemá ani tušení, jaké energetické, surovinové a dokonce environmentální možnosti skýtá zpracování kalů z čistíren odpadních vod, přičemž na zisku z takového využití mohou obce v budoucnosti také profitovat. Minimálně tím, že nebudou muset řešit, kam s příslušným odpadem. Propojení vodohospodářství, energetiky a odpadového hospodářství přitom v praxi provozuje například v ČR kamenovaná společnost Veolia na celém světě - jenže to se našinec nedozví, protože to často ani vědět nechce. Hlavně, že má svého nepřítele.
Nepřítelem je pro některé nutriční spasitele lidstva také konzumace mléka, kteří se samozřejmě nikdy nezúčastňují akcí ke Světovému dni mléka, aby si alespoň vyslechli odborné argumenty vědy a výzkumu PRO konzumaci mléka a výrobků z něj. Není bez zajímavosti, že Světová zdravotnická organizace WHO přesunula termín Světového dne mléka na 1. červen, což je také Mezinárodní den dětí. Což je veskrze symbolické, protože právě nejmladší populace by měla mléko, respektive mlékárenské výrobky jíst častěji než dospělí. Na trhu je přitom i množství výrobků neobsahující laktózu, která dělá několika procentům populace problémy, což je ale mimochodem také signál o tom, jak široké spektrum domácí produkce mohou naši potravináři nabídnout spotřebitelům v ČR, přestože řada z nich vzhlíží nábožně k nabídkám zahraničním.
Evropská Komise zveřejnila v pátek 1. června očekávané údaje o předpokládaném objemu dotací do zemědělství po roce 2020 a navrhla také krácení dotací (zastropování) největším zemědělským podnikům. Učinila tím další krok ke konkretizaci Společné zemědělské politiky v uvedeném období, a v praxi naplnila předpoklady o změnách v nastavení dotací. Naše země tak se stále větší jistotou vinou našich politiků - ministrů zemědělství, přijde o nemalé prostředky, protože se jej krácení dotkne nejvíce ze všech zemí EU. Kdyby zvolila ČR jinou vyjednávací taktiku, která by s krácením počítala, a tomu by přizpůsobila návrh dotační strategie, mohlo být líp. Klíčovým viníkem je přitom exministr Marian Jurečka, který po celou dobu svého ministrování sliboval, že velké zemědělské podniky o peníze nepřijdou, čímž vysílal i do zemědělské veřejnosti nesprávné signály. Bude to ale jinak - o peníze přijdou.
Petr Havel