Uvedený problém si nicméně zaslouží krátké vysvětlení. Za prvé, že sankce se týkají období, kdy byl ministrem zemědělství Marian Jurečka a ministrem financí Andrej Babiš, tedy období, které současný premiér s oblibou označuje jako čas, kdy se u nás konečně zatočilo s podvodníky. Za druhé ale, že v řadě členských zemí činí příjmy z takzvané nezemědělské činnosti větší podíl, než je tomu obvykle v ČR, takže tamní zemědělci jsou často reálně „méně aktivní“, než ti naši. Za třetí, že koncem loňského roku sama EU doporučila stávající podmínky „aktivního zemědělce“ zrušit, případně zásadně přepracovat, protože činnosti, kterou nejsou přímo zemědělské, ale se zemědělstvím souvisí, je také vhodné podporovat, například v rámci „diverzifikace podnikání“. A za čtvrté, že je v EU téměř standardem, že původní hrozby vysokými sankcemi se časem mění spíše v pokuty formální. 

Počátek týdne byl mimo jiné zasvěcen propagaci brambor, o nichž stávající ministr Jiří Milek prohlásil, že je potřebujeme pro krajinu i jídelníček. Zatímco s jídelníčkem se dá souhlasit, neboť brambory jako příloha hlavních jídel jsou jistě lepším nutričním řešením než knedlíky, ale i třeba špagety, s přínosem pro krajinu je pan ministr trochu vedle. Brambory jsou totiž v těsném závěsu za kukuřicí nejrizikovější erozní širokořádkovou plodinou, na dalších předních příčkách je přitom také další okopanina, což je cukrovka. Nic proti cukrovce a bramborám, ale skutečnost, že se k jejich propagaci používá zcela chybných argumentů, je docela varují. Počítají totiž s tím, jak by řekl Jan Werich, že „co čtenář, to blbec“. A to zase něco vypovídá o úrovni našich čelních představitelů.

Lesnickou veřejností také zahýbala výzva „nesázejte smrk“, k níž se také, zřejmě ve vidině populistických politických bodů, přidali různí nelesničtí komunální politici. Lze jen připomenout, že onen zlý ošklivý smrk roste, zcela bez cílené výsadby, v naší zemi tisíce let, což dokladují staré smrky například v oblasti Plešného jezera na Šumavě. Nebylo by tak od věci, kdyby se veřejnost seznámila kromě „Balíčku opatření Hnutí DUHA“ také s reakcí odborné veřejnosti, konkrétně se stanoviskem lesnického „think tanku CZECH FOREST“ sdružující významné lesnické subjekty a osobnosti s o poznání objektivnějším pohledem na problém. CZECH FOREST v něm především varuje před unáhlenými populistickými kroky, které jsou bohužel pro naši zemi tak typické, důležité ale je, že na opatření navrhovaná ekology nereaguje emotivně, ale věcně, a občas jim i dává za pravdu.

Jedním z nemalých nákladů, mimo jiné zdražující pro spotřebitele cenu vody, je placení poplatků za takzvané zábory pozemků, která je nutné dočasně využít k opravám vodovodů či kanalizací, nebo v budování protipovodňové ochrany obcí a měst. Uvedené poplatky jsou přitom příjmem příslušných obcí a slouží tak k vylepšování příjmové stránky jejich rozpočtů. Nejde o malé peníze - například Olomoucká radnice vyměřila nedávno státnímu podniku Povodí Moravy pokutu ve výši 100 milionů korun za užívání městských pozemků ke stavbám protipovodňové ochrany města a hájí se právě platnou legislativou. V souvislosti s plánovanou stavbou přehrady Nové Heřminovy zase vznáší kromě dotčené obce nároky na finanční kompenzace také okolní obce, nejnověji obec Zátor. Ve všech těchto a množství dalších akcí jde přitom o zajištění veřejného zájmu zdrojů pitné vody nebo ochranu majetku a dokonce i lidských životů, z přístupu obcí a měst to ale spíš vypadá, že jde o byznys s veřejným zájmem. Logické by přitom bylo, aby za zajištění veřejného zájmu spíše platil ten, kdo z něj bude profitovat. Reálně je to ale tak, že za ochranu lidí platí sami ochránci. A našinec se diví, jak je drahá voda nebo jak nákladná je ochrana před povodněmi nebo suchem…

Ceny vodného a stočného by se ale mohly snížit, neboť Vláda ČR tento týden v rámci novelizací daňových zákonů navrhla snížit DPH na vodné a stočné ze stávajících 15 na 10 procent. Což je chvályhodný krok, který ale může snížit ceny vody zřejmě jen dočasně.  Stále rostoucí požadavky na čistotu vody totiž vytvářejí a budou vytvářet tlaky na růst cen vodného a stočného, což ovšem politici poněkud opomíjejí veřejnosti sdělit. V praxi tak mohou ceny přechodně klesnout, ale již po několika málo letech zase vzrůst. Hodně přitom napoví připravovaná novelizace Nařízení vlády 401 „o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech“, impuls k růstu cen vody také představuje nové zpoplatnění odlehčovaných vod na čistírnách odpadních vod (ČOV), kterou prosadilo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) v nedávno přijaté novele vodního zákona. Uvedené opatření přijde vodohospodáře navíc zhruba o 300 milionů korun, to je však jen marginální položka ve srovnání s možným zpřísněním limitů na obsah fosforu v odpadních vodách u stávajících ČOV, jak to požadují některé kraje. Požadavek je to svým způsobem logický, mimo jiné proto, aby se snížilo riziko množení sinic ve vodních nádržích a tocích, jeho naplnění ale samozřejmě nebude zadarmo. K tomu lze jen dodat, že v současné době již zdaleka nejsou zdrojem fosforu (a jiných látek) ve vodách bodové zdroje znečištění, mezi které patří mimo jiné ČOV. Hlavním zdrojem je totiž zemědělství, které se podílí na množství (nejen) fosforu ve vodě 70 procenty.

Petr Havel