Problémy jsou v místech ležících například ve srážkovém stínu hor, pokud se týká plodin, tak nejhůř je na tom podle všeho mák a jařiny, což je zejména jarní ječmen. Ohrožena je také sklizeň chmele, ovocnáři si zase stěžují na malou velikost plodů, což jim neumožní prodat produkci k přímé konzumaci. Což ale v praxi znamená, že letos bude zřejmě dost suroviny k výrobě ovocných destilátů.
Zákonodárci kývli na další pokračování podpory zemědělcům v podobě zelené nafty, byť se má procento vratky spotřební daně z nafty (což je ta forma podpory) použité v zemědělství a lesnictví snížit. Opatření si vysloužilo kritiku opozice argumentující tezí „proč mají mít daňovou výhodu zemědělci a nemají jí například řidiči sanitek“. Kritika je to na první pohled legitimní a logická, k tomu je však třeba dodat, že zatímco zelenou naftu využívají zemědělci v celé EU, žádná země EU tuto formu podpory ve zdravotnictví nevyužívá. Lze ale dodat to, co v historii české podpory zelené nafty prakticky nikdy nezaznělo - totiž, že v EU se původně zelenou naftou nazývaly takové pohonné hmoty, které vznikly ze zemědělských plodin, čili vlastně biopaliva. Odtud název „zelená“. A protože „zemědělské pohonné hmoty“ byly dražší (a jsou stále) než klasické PHM, kompenzovala EU zemědělcům vícenáklady snížením vratky spotřební daně. Tak ale problém v ČR nikdy nestál, vratka se vždy týkala veškeré nafty spotřebovávané v zemědělství bez ohledu na to, zdali šlo o normální naftu, naftu s příměsí biosložky či biopaliva jako taková. Dnes jsou biopaliva předmětem oprávněné kritiky, takže ani EU již nezdůrazňuje původní úmysl podpory, popsaný příběh ale ukazuje, jak se u nás tvoří „třetí české cesty“ - totiž dezinterpretací původních myšlenek a pojmů.
Od počátku příštího měsíce, tedy doslova za pár dní, začne platit takzvaná restituční tečka. To v praxi znamená, že lidé, kterým stát po listopadu 1989 v rámci restitučních zákonů slíbil vrátit komunisty ukradené, zabavené a zestátněné pozemky, nebudou již mít nárok na pozemky náhradní, ale jen na finanční kompenzaci. Důležité přitom je, že stát za více než čtvrt století nedokázal zajistit vymahatelnost svých vlastních zákonů, takže restituenti (v příslušné terminologii oprávněné osoby) budou okradeni podruhé. Finanční kompenzace se totiž počítají v cenách roku 1991, kdy začaly restituční zákony platit, což je naprosto směšné, neboť od té doby se cena pozemků mnohonásobně zvýšila. Na nízké a vpravdě formální finanční vyrovnání upozornil v minulosti také Ústavní soud ČR, tím to ale skončilo a žádná „valorizace restitučních nároků“ nenastala. Podnět proti platnosti restituční tečky z řad současné opozice má na stole Ústavní soud ČR i v současné době, pokud ale do konce tohoto měsíce soud o podnětu nerozhodne, a to se nepředpokládá, bude opětovné okradení občanů ČR definitivně legalizováno. Mnozí si mnou závistí ruce, tím ale restituční kauzy nekončí. Ve hře je totiž také dodatečné zdanění finančních náhrad, které se stát zavázal vyplácet církvím jako náhradu za majetek, který jim není schopen vydat, neboť už buď neexistuje, nebo je využíván k jiným než církevním účelům, a nelze to změnit. Pokud by se prosadil i takový krok, který podporuje současná hlasovací i budoucí vládní koalice, vyšle ČR do zahraničí dost silný signál o tom, že zákony přijímané v naší zemi nemají žádnou váhu. V obou případech se pak můžeme „těšit“ na množství soudních sporů, na nichž ovšem vydělají zejména právníci.
Ve světě přibývá obchodních konfliktů, nejnověji je to takzvaná „obchodní válka“ mezi USA a EU, kterou opticky odstartoval prezident Donald Trump uvalením cel na hliník a ocel, zatímco EU reagovala cly na dovoz některých produktů z USA. To však zdaleka nejsou jediná omezení globálního obchodu. Do konce se nepodařilo dotáhnout dlouho připravovanou dohodu TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), nadále také trvají sankce vůči Rusku. Vše přitom nasvědčuje tomu, že se začínají, minimálně v obchodu, prosazovat antiglobalizační tendence, což nemusí být vždy jednoznačně negativní z pohledu „domácích výrobců“ čehokoli. Lze jen připomenout, že sankce vůči Rusku pomohly řadě ruských potravinářských podniků zbavit se zahraniční konkurence a zvýšit svou produkci, stejně tak je ale třeba vědět, že v dosavadních podmínkách obchodu mezi USA a EU, pokud bychom brali oblast zemědělství a potravinářství, tahaly za kratší konec právě USA, neboť EU se proti dovozům amerického zboží bránila a brání celou řadou netarifních opatření, ale i cly, proti kterým jsou ta dnes diskutovaná slabým odvarem - taková evropská cla na cukr se počítají ve stovkách procent. Každopádně, na omezování obchodu prodělá spotřebitel - ne tak ale různé lobby, kterým omezením zahraniční konkurence vzniká větší prostor pro ně samotné - a také, což je obvyklý důsledek, pro možnost nasadit při absenci konkurence vyšší ceny.
Petr Havel