Jak jsem již řekl, začalo to naprosto nevinně. Chtěl jsem splnit slib, který jsem dal sv. Hubertovi, že když na jeho přímluvu dopadne jedna taková myslivecká záležitost dobře, nechám mu z vděku postavit malou stavbičku ve tvaru kapličky a tu pak zasvětit jeho jménu. A tak se i stalo a náhle máme tradici. Sice ne tak dlouhou, ale o to více navštěvovanou hosty a také poměrně žádanou. My totiž navíc na kapličku vidíme z oken našeho obývacího pokoje, a tak můžeme pozorovat, jak se u ní kolemjdoucí či turisté zastavují, přečtou si, co je na ní napsáno, někdy sepnou ruce, někdy udělají křížek a někdy jen tak se skloněnou hlavou chvilku postojí. A to je to, co mně naplňuje radostí - že to naše rozhodnutí bylo správné, že se lidé ještě dneska v takové divoké době, kdy častokráte nemáme čas jeden na druhého, kdy děláme všechno ve spěchu, dokáží zastavit a zklidnit se. A to nejen při každoroční mši, ale i jen tak během roku, když naši kapličku míjejí. Ona totiž kolem naší stodoly a sadu vede polní cesta do polí a je docela dosti využívána pro rekreační chůzi či jízdu na kole.

Letošní termín žehnání koní a Svatohubertské mše byl stanoven na sobotu 16. června od 17 hodin. V tu dobu se po cestě mezi poli pomaloučku začal ukazovat průvod jezdců, kteří přicházeli na louku za naším statkem, kde již bylo vše připraveno na tyto dvě slavnostní události. Já to vše vidím až později z fotografií či videí, protože zatím ještě jedu v sedle. Ale je to vždy úchvatné, když se průvod v čele s naším praporem vynořuje a pomalu postupuje před diváky. Po slavnostním nástupu a hlášení pronese kněz pár slov o vztahu člověka ke koním, půdě a Bohu a následuje individuální požehnání každého koně. Po skončení tohoto aktu je předvedena čtverylka se šesti koňmi. Letošní sestava byla nová, proto jezdci museli mnoho hodin secvičovat, aby byl výsledek hoden velkého aplausu. A aplaus byl, povedlo se a líbilo se.

Svatohubertská mše začala chvilku před 18. hodinou, a to skladbou „vábení sv. Huberta”. Poté jsem přivítal přítomné hosty a mše mohla začít. Doprovázelo ji trio mysliveckých trubačů a zpěv Chrámového sboru z Katovic. Při mši byl dostatek času na to, aby se každý návštěvník mohl zamyslet a svůj problém, starost, či naopak radost symbolicky položit na oltář a podělit se tak o ni se všemi.

Po mši, tak jako ostatně vždy, bylo pro všechny návštěvníky připraveno pohoštění ve formě špičkového gulášku z divočáka z kuchyně paní domu, mé manželky, připraveny koláčky a jiné dobrůtky ke kávičce, které častokráte přinášejí návštěvníci jakožto příspěvek do kuchyně. Samozřejmě že po gulášku je žízeň a tak bylo ve stodole naraženo pivečko - prostě samé dobré a zdravé věci, což ostatně na statku ani jinak být nemůže. Návštěvníků či vlastně hostů letos bylo trochu více než v loňském roce, a to něco málo přes dvě stovky. I tak je mi ale líto všech, kteří k nám nedorazili, protože přišli o hodně a upřímně doufám, že po přečtení těchto řádků a pokochání se Zdeňkovými fotografiemi to příští rok napraví.

Závěrem bych touto cestou a zcela veřejně rád poděkoval všem, kteří přiložili ruku k dílu, zejména pak svojí manželce, protože pro ní je to pětidenní maraton jak s přípravou, tak i následným úklidem. Každý rok vždy říká, že se těší na neděli odpoledne, až bude doma klid, ale za pár dní už zase začínáme plánovat, jak a kdy to bude příští rok. A tak to má být.

Stanislav Toman, ASZ Strakonice