V prvé řadě je třeba odmítnout teze, které otrocky opakují politici i novináři na všech úrovních a které považují za základní systémové řešení snížení stávajícího vysokého podílu smrku v tuzemských lesních porostech. Bohužel se totiž zdá, že to bude jediný apel, který si veřejnost z „kauzy kůrovec“ odnese, protože jednoduchá řešení spojená s identifikací jednoznačného „nepřítele státu“, kterým je v tomto případě smrk, jsou srozumitelná a lze se tak s nimi snadno ztotožnit. Jenže v přírodě jednoduchá a jednoznačná, ba ani oborová (zde lesnická) řešení neexistují, a ačkoli je to základní princip veškerých přírodních procesů, je třeba jej stále a opakovaně připomínat.

Z toho důvodu také není řešením administrativně plošně stanovovat, jak a čím se má po vykácení kůrovcem napadených porostů zalesňovat. Každá lokalita je prostě jiná. Systémovým řešením není ani vytváření skladovacích lokalit na dřevo, jeho kropení, a obecně veškerá, pouze lesnická opatření. Zdravotní stav našich lesů je totiž třeba zlepšovat na základě úplně jiných principů, v kontextu s krajinou jako celkem, tedy třeba v souvislosti se strukturou a vegetací na našich polích. Mluvíme-li o struktuře, pak musí být součástí řešení i změna struktury lesnictví, a to nejen zmenšení smluvně územních jednotek, na které vyhlašuje státní podnik Lesy České republiky (Lesy ČR) každoročně výběrová řízení, ale i změna zadávacích podmínek takových zakázek. Nad vším je ale zejména změna vztahu lesních hospodářů k péči o les, což je ovšem něco, co nelze žádným zákonem dosáhnout.

To je v praxi běh na dlouhou trať, byť by mohla být přece jen o něco kratší, než potřebná změna druhové skladby lesních porostů. K tomu je však třeba dodat, že změna této druhové skladby nespočívá jen v omezení podílu smrků, ale obecně ve větší pestrosti, což mimochodem nevylučuje ani do budoucna lokální smrkové monokultury. Nejen smrky, ale i další druhy stromů začínají chřadnout…a nejen v naší zemi, i když u nás je problém větší, než u našich sousedů. Zpět ale ke zmiňované dlouhé trati, jejíž délka je dána především neurony v našich hlavách - tedy schopností měnit zavedené myšlenkové postupy. Desítky let anonymního státního vlastnictví našich lesů, které právě v lesnictví přetrvalo dodnes v mnohem větší míře, než v zemědělství, se samozřejmě podepsaly na zpřetrhání vztahu lesníků a zpracovatelů dřeva k lesu jako takovému. Ne ve všech případech, ale většinově ano. Tento stav umocňuje skutečnost, že zakázky Lesů ČR vyhrávají firmy, které nemají vazbu ke konkrétnímu území, takže jediným zájmem při realizaci zakázek je byznys. Je přitom úplně jedno, zdali jde o zakázku komplexní (těžba i zalesňování), nebo zaměřenou jen na některou z činností, a stejně tak je úplně jedno, budou-li Lesy ČR prodávat dřevo „při pni“, (systém P) nebo na odvozním místě (OM). Rozhodující je totiž vazba podnikatele k místu, v němž se těžba, zalesňování, ale i zpracování dřeva odehrává.

Velmi významná je však také, jak již bylo řečeno, vazba lesního porostu na sousední pole nebo louky, ale také na drobná i větší vodní díla. Bude-li v lese i v jeho okolí krajina více schopná zadržovat vodu, není svým způsobem ani nutné řešit druhovou skladbu lesů. Ne náhodou se četnost a rozsah kůrovcových kalamit časově kryjí s postupujícím zemědělským suchem a stále se prohlubující vodní erozí odnášející z krajiny, nejen té zemědělské, svrchní část půdy, která má největší potenciál vodu absorbovat a zadržet. To vše a samozřejmě celá řada dalších faktorů znamená, že skutečně systémová opatření k prevenci budoucích kůrovcových kalamit jsou vlastně jen dvě: ve větší míře než dnes zadržet vodu v krajině a ve větší míře než dnes vsadit na místní lesníky a subjekty, které v lese a se dřevem hospodaří. Jinými slovy, žádná zásadně nová „lesnická opatření“ nápravu nepřinesou - příčiny současného stavu leží totiž jinde.

Petr Havel