Z roku 1948 se, jak se zdá, poučili jen někteří „vykukové.“ Proto politickou situaci nevyhrotili v krizi, jen jednání o vzniku vlády natahovali a protahovali, takže pak už nebylo potřeba žádného násilí, aby utrmácení a uondaní a stále znejišťovaní možní koaliční partneři kývli na špatně zamaskovanou diktaturu.
Že to nebude tak hrozné? To si před 70 lety lid také myslel. Ten prostý lid, kterým se oháněli jako nadějí před více než sto lety spisovatelé, kteří sbírali a učesávali české či německé pohádky. Zaseli totiž do obecného povědomí představu, že k úspěchu vede vychytralé peciválství českého Honzy, či nezodpovědnost vykutáleného Koblížka, který si myslel, že z každé šlamastyky vyvázne útěkem, a další podobné praktiky. Důsledky jsou patrné, bohužel, dodnes.
Letos slavíme také 100 let obnovené české (a slovenské) státnosti. Je to také sto let od vzniku pojmu „malý český člověk“, se kterým tak rád pracoval Edvard Beneš. Snažil se dělat politiku pro „malého člověka“, ale nejspíš si neuvědomil, že malí lidé podporují malé politiky, ale především nechápou velké ideje. V ty sice věřil první prezident Tomáš Masaryk, ale s odstupem sta let se ukazuje, že se v lecčem mýlil, například v odhadu potenciálu národnostních menšin a druhého státotvorného národa, národa slovenského. Ale idea malého, prostého člověka, ta už zůstala a začala si žít svým vlastním životem.
Ostatně jistou míru malosti lze vysledovat i u velkého Masaryka, který psával do novin útočné články proti svým domnělým či skutečným politickým protivníkům, ale pod pseudonymem. Jenže také říkal, že existence státu je odvislá od idejí. A ty on nepochybně měl, i když je dnes mnohdy vidíme jinak. Každý zakladatel má ideu, a je-li silná, podaří se mu založit… firmu, rodinu, či dokonce stát. V podstatě se to dá vztáhnout i na prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Jenže po zakladatelích nastupuje další garnitura, takže často už za jejich života se v jejich okolí a často i na jejich prsou hřejí jejich nástupci, těžící z jejich naivity vizionářů i případných chyb a omylů. A dnes jsme v situaci podobné té z konce první republiky. Ustálení politické scény a kultivace politického života, to jsou dodnes nenaplněná očekávání.
Jenže ten náš český lid to má opravdu těžké: mnozí starší lidé, od kterých by někdo čekal rozum a rozvahu, tak sice zvládli práci s PC a internetem, ale bohužel si jen přeposílávají proruské a protiamerické maily, nebo se vzájemně straší škodlivými potravinami. Mladší ročníky zase často nehledí vpravo vlevo a hlavně „dělají kariéru a peníze“. A co kluci a holky? Mnozí žijí ve světě, který má s realitou většinou pramálo společného. A kde zůstaly ideje či nějaké vyšší cíle?
A jsme zase u idejí… Není nutné vymýšlet nějaká nová bicí předvolební hesla. Ani z pohledu Čecha, Moravana, Slezana, a ani Evropana. Co si raději vzpomenout na osobní heslo Jana Lucemburského: „Sloužím.“ A hned pak si připomenout i jeho často citovaný výrok: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Z boje utéci, nebo jej odmítnout, to znamená podvolit se, tj. naučit se mlčet, a většinou na dlouho.
Selský stav nebyl zvyklý utíkat. Proč také, když byl vázán k půdě, a nejen to, je přece zvyklý čelit nepřízni počasí, zimě, suchu apod., vždyť mnohdy i za krásného léta potlouklo, ale odolával i všemožným dějinným zvratům, a když to bylo nutné i útočníkům a někdy i vrchnosti. Však právě tyto pevné vazby a vlastnosti šly všem, zejména totalitním, režimům proti srsti, a proto se snažily se sedláky tvrdě vypořádat.
Dnes zřejmě zase podstupujeme dějinnou zkoušku, jak obstojíme. Necháme se strhnout k bezideovému pragmatismu? Budeme dost trpěliví? A bude trpělivost stačit?
A existuje nějaká naděje? Právě před pár dny mi při pohledu na Pražský hrad od řeky svitla: Cosi se tam na dolním konci opravuje. Není to snad ta věž Daliborka s pověstnou hladomornou? Na co asi tak budoucí prominentní vězeň zkusí zahrát, aby mu dobří lidé hodili aspoň kus suchého chleba?
Ale dosti vtípků. Většinou nakonec vše dopadne jinak, a z hlediska věčnosti či prospěchu duše často i lépe, než si jeden představuje. I dříve se naděje a očekávání naplňovaly mnohdy jinak, začněme zapomínaným rokem 1988. Ten je právě pamětihodný tím, že si nikdo nedovedl představit, co se uděje do roka a do dne, že třeba přijdou nějaké restituce… Po listopadu 1989. Jistě lze dále zmínit 1968 nebo 1948 anebo 1918… A čím hlouběji se do historie hledí, tím zjevněji se současné dění podobá těm minulým, a před budoucím soudem dějin budou stejně nicotná.
Možná to nakonec není špatný nápad uklidnit si rozjitřenou mysl hrou na nějaký hudební nástroj, začít se dá třeba s foukací harmonikou. Dechové hudební nástroje mají totiž velkou výhodu. Připomenou, že se všemožné nepříjemností dají prostě „vydýchat“.
Josef Duben
