Pokud se týká rybníků a rybářství, bude podle všeho třeba přehodnotit, zda mají všechny stávající produkční rybníky sloužit skutečně především k produkci ryb. S tím souvisí přikrmování ryb samotnými rybáři, které, pokud se přežene, zhoršuje kvalitu vody v těchto vodních plochách. Dalším problémem je také nedostatečné provzdušňování vody v rybnících, které na jednu stranu není využíváno tak hojně, jak by bylo třeba (samozřejmě to zvyšuje náklady), ale také jej není možné, především ve velmi mělkých vodách, v praxi použít. Což je mimochodem i případ rybníku Nesyt, s nímž se pojí další problém - takzvané „letnění rybníků“. To prosazují jakožto někdejší rybníkářskou praxi ochránci přírody, a právě Nesyt byl předmětem experimentálního letnění před 10 lety. Jenže jen částečného - došlo v něm jen ke snížení hladiny vody, zejména kvůli tamním vodním ptákům, skutečné letnění ale vypadá jinak. V plném letnění se totiž rybník zcela vypustí, jeho dno pokryje vegetace, ba dokonce lze na vyschlém dnu pěstovat zemědělské plodiny. Ty mimo jiné z půdy absorbují řadu látek, takže při opětovném napuštění se zvýší kvalita vody a obranyschopnost vodní plochy vůči další expanzi látek do ní přitékající buď z čistíren odpadních vod, nebo splachem chemie z okolních polí.
Takové látky mimo jiné podporují rozvoj sinic, které se stávají (respektive jejich produkty) velkým problémem pro vodohospodáře při úpravě surové vody z vodních nádrží (ne tedy rybníků) na pitnou vodu. Na tuto skutečnosti upozornilo tento týden Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK), s tím, že splnění legislativních požadavků na pitnou vodu v takovém případě vyžaduje použití dražších technologií, přičemž investice do nich se tvoří zejména z vybraných poplatků za vodné a stočné. Jinými slovy - za možný růst cen vody v budoucnosti si může společnost sama tak, jak roste „civilizační“ kontaminace vod v naší krajině, včetně zdrojů pitné vody z přehrad. Ty jsou často trnem v oku zastáncům přirozené přírody, je ale třeba vědět, že jsou to letos právě přehrady, jejichž zásluhou teče alespoň nějaká voda v řekách a drobných a středních vodních tocích pod přehradami. Jak tento týden informovalo Ministerstvo zemědělství (MZe), letos se do řek a potoků z našich přehrad v rámci takzvaného „nadlepšování průtoků“ (z přehrady se upouští více vody, než do ní přitéká) vypustilo už 360 milionů kubíků vody. MZe také představilo svůj záměr zvýšit hladinu vody v Novomlýnských nádržích o 35 centimetrů, což nepochybně vyvolá značnou diskusi, obecně jde ale o správnou myšlenku, neboť voda nad zemí i pod zemí tvoří, pokud tomu nebrání neprostupné vrstvy, spojené nádoby, takže zvýšení hladiny Novomlýnských nádrží by se mělo alespoň částečně promítnout do zvýšení hladiny v okolních studních i v některých vodních tocích.
Právě možnostmi, jak zvýšit hladinu Novomlýnských nádrží, jak a kde postavit v budoucnosti v ČR další přehrady, ale také jak a kde budovat další drobné vodní plochy v krajině, a dalšími kroky v prevenci sucha se zabýval na svém jednání mimořádně i vládní kabinet. Ten hodlá mimo jiné svolat neresortní expertní komisi VODA-SUCHO, která už v minulosti připravila pro vládu obecnou strategii pro předcházení dopadů sucha. Aktivita politiků je samozřejmě chvályhodná, stále však jde především o teoretické teze, jejichž aplikace do praxe pořád vázne. Opětně je přitom třeba zopakovat, že nemusí vždy jít o množství a zacílení peněz, ale především o změnu postoje společnosti k vodě jako takové a naší krajině. Což lze ovšem těžko nařizovat zákonem.
Nelze ale úplně vynechat problematiku potravinářství - jídlo prostě společnost zajímá. Týká se to i novelizace takzvané „pamlskové vyhlášky“, kterou rozebíralo podrobně vysílání České televize, přičemž hlavní roli hrála ortodoxní zastánkyně regulací v nabídce potravin ve školních bufetech Margit Slimáková. Bohužel bez odborné oponentury, neboť za nutriční odborníky nelze považovat představitele škol, které školní bufety provozují. Výsledkem je vyznění, že novelizace vyhlášky, která původní limity cukrů, tuků a soli v potravinách nabízených ve školách zmírňuje, je výsledkem potravinářské lobby, která usiluje o vyšší odbyt svých produktů. Což je ovšem nesmysl, protože školní bufety nepředstavují ani náhodou důležitá odbytová místa pro výrobce potravin, nehledě na to, že by nemělo být ambicí státu nařizovat školákům, co mají jíst, když to jednak mimo školu stejně nedodržují, a jednak je každý člověk, i žák, „nutriční individualitou“, kterou nelze plošně vtěsnat do „slimákovské krabičky“. To by nepochybně potvrdili jak potravináři, tak skuteční nutriční odborníci, například z Fóra zdravé výživy, tak lékaři. Jenže ti součástí diskuse o pamlskové vyhlášce nebyli.
Petr Havel