Když už je řeč o stavovské selské organizaci, je na místě zmínit názor Josefa Ježe, tedy přesněji jeho širší pohled na venkov: „Sedlák žijící na vesnici, to je obrovský benefit pro společnost. Jaký? Už jen, že zde žije a snaží se fungovat ve společenství, to prospívá, přímo i nepřímo. Kultivuje krajinu, často bývá v obecním zastupitelstvu, členem spolků, hasičů, myslivců, je aktivní ve farnosti. Já jsem od počátku v obecním zastupitelstvu, s manželkou jsme činní ve Sboru dobrovolných hasičů a také ve farní radě. Jsou samozřejmě lidé, kteří nemají zájem o to obecné. O to důležitější je umět spolupracovat. Vše, co se nám v Prasklicích podařilo, vzniklo vždy jen díky tomu, že držíme pospolu. Všeho jsme dosáhli společně, vždy to zdůrazňuji, ne jen obec, ne jen hasiči, sedláci nebo farníci. To všechno jsme my.

A co jsme dokázali? Pořádáme například soutěž Prasklický železný hasič, což je unikát v rámci celé republiky, opravili jsme budovu fary, kde jsou nyní možné různé způsoby ubytování, mohou zde být skautské tábory. Je zde živo. Faráře zde nemáme, dojíždí z nedalekých Morkovic. Kostel má novou fasádu, chystáme se opravit obecní úřad. Podařilo se nám obnovit staré poutní místo, Křéby, odtud je na dohled.

Je to vzácné staroslovanské archeologické naleziště, stopy po osídlení jsou patrné na leteckých snímcích. Od roku 1715 stál v Křébech kostel a okolo bylo několik usedlostí a zájezdní hostinec na formanské cestě. Poté, co Josef II. kostel zrušil, všechno zaniklo. Zůstala jen legenda o obrazu Panny Marie Ochranitelky, který byl přenesen do kostela v Morkovicích. Prý se sem zázračně vracel. Proto dnes máme v nové kapličce jeho kopii. A na místě původního kostela jsme postavili poutní kamenný oltář. Směřují sem procesí, například na svatodušní svátky za tmy se svícemi. A také sem vede nově zbudovaná prostá křížová cesta. Letos 9. září oslavíme 10. výročí obnovení tohoto poutního místa. V této souvislosti si uvědomuji, jak stále přetrvává odpor vůči církvi, a naprosto to nechápu. Možná je to tím, že církev a náboženství nastavuje každému zrcadlo, a ne každý je se svým obrazem spokojen.“ Takto stručně představil Josef Jež Prasklice a místní společenství.

Takhle vše vypadá skoro dokonale. Doopravdy?

Samozřejmě máme problémy. Například obec trápí staré opuštěné, tedy neobývané domy. Snažíme se je vykupovat, jen tak se dá vzdorovat podnikatelům s chudobou, kteří takovéto neobyvatelné domy vykupují a nastěhovávají do nich sociálně slabé. Tudy cesta nevede. Domy stavěné z vepřovic, které se již rozpadají, demolujeme, zakládáme zeleň. Ostatní použitelné se snažíme prodávat, a jsme rádi, když si je pořídí například lidé z Brna na důchod. Už i třeba zrušené nádraží si našlo nové majitele, kteří objekt rekonstruovali. A mají to dobré, místo zrušené tratě jim kolem domu vede asfaltová cyklostezka.

Naše obec měla po válce 660 obyvatel, a dnes má pouze 240. Ale začíná se to otáčet, dětí přibývá.

Hovoříte jako zapálený rodák, mám ale dojem, že nejste odsud…

Odsud je ale moje manželka Bronislava. Já pocházím ze stejně velké obce Branišov na Českomoravské Vysočině, kousek od Žďáru nad Sázavou. Moji rodiče hospodařili i za socialismu, takže vím, jaké to bylo. Děda hospodářství zachoval, ubránil se kolektivizaci, nevzdal se a otec pokračoval. Měli jsme 13,5 hektaru, zavíralo se u nás od patnácti hektarů. Několikrát nám stát vyměnil pozemky, za horší a vzdálenější, museli jsme plnit vysoké dodávky a vybavuji si, jak jsme s dědou jezdili autem a sháněli po příbuzných a známých vejce na splnění dodávky. Byl problém se stroji, dal se pořídit leda nějaký vrak. Až v roce 1968 rodiče mohli koupit dva traktory, jeden nový a druhý zánovní, a ty nám vydržely až do roku 89. Režim se začínal viklat již před tímto datem, takže tatínek si mohl v roce 87 vyjednat na Okresní správě povolení na koupi nového Zetoru.

Hospodařila celá rodina, pomáhali příbuzní. Dělali jsme intenzívně mák, brambory, skot na maso, vše náročné na ruční práci. Představte si dva hektary brambor vybírat ručně. Maminka studovat nesměla, musela nastoupit do JZD, ale pak zůstala v hospodářství, oficiálně jako v domácnosti. Ústrky reálného socialismu jsem zažil i já. Ale naštěstí přišel rok 1989 a mohl jsem nastoupit na vysokou školu… Ano, dnes už to je historie.

Takže cesta sem nebyla přímá…

Byla, nebyla. Po škole jsem se trochu toulal po světě, byl jsem na zkušené v Rakousku, pracoval v několika zemědělských podnicích, pak i jako střediskový zootechnik, nicméně dnes mám jenom rostlinnou výrobu. Nebyly tu pro rozvinutí chovu zvířat podmínky, tedy spíš možnosti. Dostal jsem pak několik nabídek zaměstnání, zaujala mě možnost nastoupit do Výzkumného zemědělského ústavu ochrany rostlin v Kroměříži. A to už jsem byl skoro zde. Začínal jsem se seznamovat se zdejším prostředím, s tím že začnu hospodařit. Při práci jsem si začal pronajímat nějaké pozemky. A tak zde tedy hospodařím 20 let. Stejně dlouho, jako funguje Asociace.

V roce 98 jsem začal na 42 hektarech, pět let jsem byl ještě zaměstnán, ale pak už to nešlo. Poznal jsem také manželku, tady přes potok, dostavěli jsme dům. Zde, na kraji obce nebylo nic, jen starý dům na zbourání a 30 let opuštěný sad. Ideální místo. A teď máme dvě dcery - čtrnáctiletou Patricii a desetiletou Viktorii. Jsme zde šťastni. Manželka má v Morkovicích květinářství a zdá se, že by to dcery mohlo lákat. Morkovice jsou město s 3,5 tisíci obyvatel. Nezdá se to, ale prošel jsem toho docela hodně, a při pohledu nazpět vidím, že všechno, s čím jsem se potkal, mělo smysl.

I to, že nyní hospodaříte na polích, a zvířata nemáte?

Z Vysočiny jsem měl zkušenost se skotem a drůbeží. A kdybyste se zeptal, co se stalo se statkem v Branišově, tak vám řeknu, že tam hospodaří můj mladší bratr. Nu, zde bylo obtížné získat nějaké objekty, ať už od družstva či jinak. Ostatně i dům jsem stavěl nový. Ale dařilo se mi rozšiřovat výměru polí, takže z původních 42 hektarů jsem dnes na pětistovce. Říkám si, že začít v roce 1998 už bylo skoro pozdě. Po euforii devadesátých let někteří soukromníci končili, protože si nabrali příliš velké úvěry. Když jsem začínal, pozemky už moc k mání nebyly. Ale, podařilo se. Chtěl jsem se vyvarovat chyb těch, kdo začínali s velkýma očima a neuspěli. Nezačínal jsem velikášsky. Bylo mi 27 let a první úvěr jsem si vzal, až když jsem zjistil, že hospodaření funguje, že se rozjíždí, tedy asi až po pěti letech. A všechno jsem si pořídil bez dotací! Docela se daří, ale stejně to považuji za malý zázrak. Přese všechno, co jsem se naučil a viděl, jsem byl nezkušený. Když jsem například kupoval osivo či hnojivo a přišly faktury, hned jsem je zaplatil. Ale když jsem dovezl obilí do výkupu, čekal jsem na zaplacení třeba i rok. Až mi kolegové řekli, že to takhle platit nemusím, že se to přece posléze strhne z tržby za obilí.

Pravda, také jsem několikrát na počátku uvažoval, zda se na Vysočinu nevrátit. Ale pomáhal mi zde bratr, občas i tatínek. A hlavně, podpořila mě manželka Bronislava.

A ještě k té živočišné. Máme dobrou spolupráci s kolegou z vedlejší vesnice, já jemu poskytuji krmení, mám 40 hektarů luk, tedy píci a on mně maso, mléko a sýry. Má krávy, ovce, koně. Tak nám to funguje již deset let, k oboustranné spokojenosti. A musím říci, že mám dobré vztahy i se včelaři, nehledí na mě jako na nepřítele. Však také asi 15 % výměry mám mimoprodukční, tj. na 36 hektarech jsem vybudoval biopásy a soudím, že se dá hospodařit slušně a ohleduplně. A důležité pro krajinu jsou také udržované selské lesy.

Dnes se obecně zemědělství až démonizuje jako velký původce chemizace prostředí…

Je to takové módní tvrzení, ale ona chemizace je problémem celé společnosti. Všichni chtějí žít v lepším a stále větším blahobytu, jakkoli se omezovat, to se nikomu nechce. Je to otázka pro celou společnost, a řešení? Prosadit menší nájmy, menší daně. Ale může to prosadit přebujelý stát se stále rostoucí byrokracií, kontrolami, i GDPR? Takhle řehtající úřední šiml, to už pomalu začíná být neúnosné. K takovým tlakům na podnikatele, živnostníky a sedláky připočtěme i do jisté míry radikální snahy o zdravé životní prostředí. Vracím se k chemizaci zemědělství… a to se vlastně nemluví o využívání tzv. chemie v potravinářském průmyslu, ve zdravotnictví a hygienických prostředcích, které jdou přímo do odpadní vody… A k tomu stát podporuje velkovýrobní podniky, které jdou proti všem trendům, ohleduplnosti, šetrnosti… Řešením jsou rodinné farmy a jejich příklad. Je jasné, že celé zemědělství má rozličné formy hospodaření, ale to průmyslové podnikání v zemědělství, to je asi nejproblematičtější.

Zmínil jste průmyslové podnikání v zemědělství, to je již docela používaný pojem, co sem ještě kromě hrubého využívání půdy patří?

Patří sem například podnikání ve fotovoltaice, které by mělo smysl jako místní zdroj elektrické energie, a podobně je tomu s budováním bioplynových stanic. Jenže když se to vezme pouze jako způsob vydělávání peněz, vrhnou se do toho různí pseudopodnikatelé. A jsou i takoví, kteří půdu vůbec neměli a nemají a jsou závislí na dodávkách surovin. Ti pak navíc negativně ovlivňují cenu půdy a výše nájmů. Chtěli jsme zde zřídit malou bioplynku, pro jeden až dva katastry, aby peníze zůstaly v obci, ale na rozdíl od jiných velkých projektů, kterým to prošlo, se nám tohle, bohužel, nepodařilo. Zkrátka hospodaření a sedlačení je něco jiného než tzv. podnikání v zemědělství.

 A jak si stojí zdejší regionální organizace ASZ?

Členové kroměřížské ASZ obhospodařují něco kolem pěti tisíc hektarů. A já si vážím zejména toho, že nemáme žádné spory a že máme shodné názory v zásadních věcech, na rozdíl od některých jiných regionů na Moravě. A přibývá nám členů, poslední dobou tak dva ročně. To není špatné. A všichni chápou, že se musíme na společné práci podílet, že se nestačí jenom vézt a spoléhat se. Nesmíme se nechat odradit tím, že se řada lidí nepoučila z doby minulé, kterou si někteří dokonce idealizují. Setkal jsem se s paradoxním stanoviskem osmdesátileté restituentky, která zažila kolektivizaci, ale dnes říká, že raději nechá pole družstvu než soukromníkovi.

Na optimismu moc nepřidá, když vidíte lidi, kteří tvrdošíjně stojí mimo, nebo si odmítají pamatovat. Ale záleží na úhlu pohledu a na konkrétním místě. Například naše obec, která je na Kroměřížsku snad druhá nejstarší, tedy z hlediska věkového průměru, přece jen ožívá. Jak věkově, tak i společensky. A je to hlavně díky tomu, že se snažíme být komunitou, která žije pospolu a dokáže táhnout za jeden provaz.

Uprostřed Prasklic stojí pěkná hasičská zbrojnice a na ní je umně vyvedený nápis:  „Bohu ku cti, bližnímu ku pomoci“. Pěkně to ladí se slovy Josefa Ježe. Ať se daří!

Josef Duben

Rozhovor vyjde v časopise Selská revue (č. 5/2018), která je 8x ročně distribuována prostřednictvím České pošty všem členům ASZ ČR.