Na území dnešního Valašska se první osadníci usídlili ve 13. a 14. století v údolí řek. Šlo především o rolnický lid slovanské národnosti, jehož hlavním zdrojem obživy bylo pěstování obilnin a chov dobytka. O zhruba tři sta let později již údolí osadníkům nedostačovala, proto mýtili pozemky na horských svazích a náhorních plošinách a zakládali zde i usedlosti. Přibližně v tu dobu se tu začali usídlovat kolonisté ze sousedních karpatských pohoří, zvaní Valaši, kteří se tu věnovali hlavně chovu ovcí. Později bylo toto označení přeneseno na všechny zde žijící obyvatele a vznikl název Valašsko.
K rozvoji Valašska a zejména hospodaření v této oblasti, o které se již historicky říkávalo, že „zde končí chleba a začíná kamení“, velmi významně přispěl první ředitel Zimní hospodářské školy v Rožnově pod Radhoštěm Emanuel Vencl, který tu začal působit na přelomu 19. a 20. století. Ve zdejších drsných podmínkách se rozhodl pro houževnatou práci zejména formou zemědělského poradenství a šíření osvěty ve snaze pomoci zlepšit ekonomiku zdejšího kraje. Za tímto účelem podnikal řadu exkurzí do zahraničí, odkud si přivážel nové poznatky a aplikoval je na zdejší podmínky. Šlo hlavně o informace o chovu dobytka, lukařství a pastvinářství, neboť Vencl od počátku tvrdil, že právě tyto oblasti mohou být pro obyvatele vlhkého podnebí Valašska stěžejním zdrojem obživy.
V roce 1920 inicioval založení Lukařské a pastvinářské jednoty pro Valašsko, Kravařsko a Lašsko, která byla u nás první organizací tohoto druhu, o tři roky pak Zemské výzkumné pícninářské a travinářské stanice. Ta se po zjištění, že dovozová travní semena nejsou vhodná pro valašské klimatické podmínky, začala zabývat jejich šlechtěním a pěstováním. Vždy vytipovala vhodný pozemek, navštěvovala pěstitele a poskytovala jim celou řadu informací o sadbě, hnojení, kultuře, sklizni a mlácení trav.
Za deset let činnosti rožnovské stanice bylo vypěstováno 2 400 tun travních semen, hlavně jetele červeného, bílého, švédského, vojtěšky, tolice dětelové, štírovníku a bojínku, a ta byla zpeněžena v hodnotě 3 860 000 korun. Tento obnos byl vyplacen drobným zemědělcům, kteří poskytli svá pole pro pokusné výsevy jednotlivých druhů semen.
Valašsko dodnes vděčí za své současné zemědělské podmínky, ale i úroveň školství v tomto oboru právě Emanuelu Venclovi, o čemž ale bohužel ne každý obyvatel Valašska ví.
Obhospodařování luk a pastvin spojené s chovem masného či mléčného skotu nebo ovcí je doménou zemědělství na Vsetínsku dodnes. Někteří členové této regionální organizace se věnují i lesnímu hospodaření a vzhledem k tomu, že Vsetínsko je velice atraktivní oblastí pro rekreaci, poskytují i agroturistické služby.
Region je reprezentován velkým počtem soukromých zemědělců (Jednotnou žádost zde podalo v letošním roce více než 900 fyzických osob), část z nich hospodaří i při zaměstnání.
Vsetínská organizace je v portfoliu Asociace jednou z nejmladších, vznikla v roce 2009 a jejím předsedou je po celou dobu Jan Zajíček, místopředsedou Tomáš Ondruch. „Cítili jsme velkou chuť zapojit se do práce této stavovské organizace, jejíž činnost nám vždy byla velmi blízká. Mnozí členové do té doby nikde sdruženi nebyli, někteří z nás zakusili členství v Agrární komoře. Tam jsme ale poměrně záhy zjistili, že to není náš šálek kávy. Chtít po takové organizaci, aby hájila naše zájmy, které vyplývají z podstaty rodinného hospodaření, a jsou tak diametrálně odlišné od jiných typů zemědělských podniků, prostě nešlo,“ vysvětluje Jan Zajíček.
V rámci regionální organizace se hned začala konat celá řada akcí pro členy - společná posezení, zájezdy na zemědělské výstavy a veletrhy u nás i v zahraničí, exkurze na farmách členů ASZ různě po republice, zájezd za poznáním hospodaření rakouských sedláků… „Bohužel v poslední době cítím, že zájem o tyto typy akcí ze strany našich členů poněkud upadá, což je, myslím, velká škoda, neboť sdílení společných zážitků a možnost podělit se o podobné starosti či úspěchy je přece i jedním z důvodů, proč spolu v jedné organizaci jsme. Ale určitě neházíme flintu do žita a zkusíme vymyslet třeba nějaký časově méně náročný program, aby se ho mohli zúčastnit i ti, pro které je obtížné uvolnit se na více dní,“ říká předseda Zajíček.
Vsetínští se v rámci celostátní Asociace poměrně aktivně zapojili do připomínkování různých legislativních návrhů, stali se i členy pracovní skupiny ASZ ČR pro LFA oblasti, která se v letech 2016 a 2017 podílela na procesu přípravy nové redefinice LFA oblastí u nás.
V čem spočívá specifičnost hospodaření v této oblasti, s čím si musejí členové ASZ Vsetín poradit a jak se jim v rámci jejich podnikání daří? To se dozvíte v následujících osmi reportážích.
Na co jsou i dotační miliony krátké?
Ve Valašské Bystřici, jedné z největších obcí v České republice, která se rozprostírá na 36 km2 v kotlině uprostřed Vsetínských vrchů, hospodaří hned několik členů ASZ Vsetín. Jedním z nich je i předseda této regionální organizace Jan Zajíček, který se tu společně se svou rodinou věnuje pod hlavičkou společnosti FARMA-ZPZ chovu holštýnského skotu a výrobě i prodeji pestré škály mléčných výrobků.
Vzhledem k obtížné přístupnosti kopcovitého kraje došlo k založení této obce teprve v polovině 17. století, přičemž prvními obyvateli byli lesní dělníci, kteří zde těžili dřevo pro sklárny a na odlesněných pasekách si stavěli chudá obydlí a zúrodňovali kamenitou půdu. Dodnes se na svazích a hřebenech bystřických kopců dochovaly rozseté původní roubené chaloupky, které tvoří zdejší charakteristickou architekturu, jež je jedním ze symbolů regionu.
Obec doslova žije tradicemi, o jejich uchování pro další generace se stará zejména valašský soubor Troják s cimbálovou muzikou, ale i dechová hudba Bystřičanka, velmi aktivní je také ochotnický divadelní soubor CHAOS. Konají se zde tradiční máje, dožínky, bály, vánoční koledování a jsou dodržovány i další zvyky.
Tradici hospodaření rodu Zajíčkových ve Valašské Bystřici založil praděda dnešních hospodářů Josef, který zde na konci 19. století zakoupil zemědělskou usedlost spolu s 36 hektary půdy. Později ji rozdělil mezi své tři děti, z nichž každé velmi intenzivně a se slušným ekonomickým efektem obhospodařovalo šest hektarů luk a šest ha lesa.
„Když přišla kolektivizace a soudruzi ve dvaapadesátém zakládali místní družstvo, sedlačil tu děda Josef. Nesouhlasil a vstupu do něj se bránil. Jeho tehdejší velký kamarád, syn významného agrárního politika a sedláka Františka Zíky ze Štítiny na Opavsku, ho ale nakonec přesvědčil, že klást dlouhodobý odpor nemá smysl, neboť by to mohlo mít dopad na celou rodinu. Hospodaření tedy bylo přerušeno na dlouhých čtyřicet let a na mého otce, kterému tehdy bylo dvacet, čekala místo stájí, luk a lesů jen každodenní šeď fabriky. Myslím ale, že pro oba dědy, našeho i Františka Zíku, by určitě bylo jistou satisfakcí, kdyby mohli vidět, jak jejich bývalá hospodářství, kterým věnovali mnoho let života, zase vzkvétají. A že jejich vnuci se také přátelí a jsou spolu i v jedné selské organizaci,“ říká Jan Zajíček.
Pravdou ale je, že se otci Jana Zajíčka podařilo po celou dobu minulého režimu hospodařit alespoň na malém záhumenku. „Dvě kravky byly v té době docela slušným příjmem pro rodinu, kde kolem stolu sedělo celkem devět strávníků. A mléko tehdy šlo dodávat do místní sběrny, takže byl i určitý drobný příjem,“ informuje pan Zajíček.
Ačkoliv vypořádání s družstvem neproběhlo v devadesátých letech zrovna ukázkově, neboť nedošlo k vyplacení majetkových podílů, pouze k vydání pozemků, živého a mrtvého inventáře, vrhli se bratři Jan a Jiří Zajíčkovi společně se svým švagrem Danielem Pavlíčkem, manželem jejich sestry, do hospodaření s velkým nadšením. Jakožto sdružení ZPZ (počáteční písmena jejich příjmení) se, posilněni podporou, radami i pomocí otce, zaměřili na chov holštýnek, které začali ke dvěma původním a třem navráceným mléčným kravám přikupovat.
Raritou a nesplněným snem pro mnoho sedláků, kteří byli mnohdy i několikrát za sebou nuceni vyrovnávat se s krachem mlékárny, jež vůči nim měla pohledávky i v řádu statisíců, je fakt, že hospodáři již celé čtvrtstoletí dodávají mléko stejnému odběrateli, a to mlékárně v nedalekém Valašském Meziříčí.
„Uvědomujeme si, že naše vztahy jsou skutečně mimořádné. V začátcích podnikání nám dokonce mlékárna na popud paní ředitelky zapůjčila peníze na nákup většího množství krav, což pro nás byla ohromná pomoc. Díky těmto dlouholetým vazbám máme bezproblémové vztahy i s ostatními dodavateli včetně okolních velkých podniků. Vedení mlékárny každoročně pořádá pro všechny své dodavatele setkání, na kterém se jich sejde třeba i sedmdesát, a v loňském roce se konalo poprvé na naší farmě. Troufám si tvrdit, že stejně dobře vycházíme i s vlastníky pozemků, na nichž hospodaříme. Roky budované dobré jméno a kvalitní vztahy považujeme za základ, od toho se všechno odvíjí. A pak se i různé nesnáze, které zákonitě přicházejí, překonávají lépe, když mezi lidmi vládne slušnost,“ je přesvědčen starší z bratrů Jan Zajíček.
Farma aktuálně hospodaří na 210 hektarech trvalých travních porostů v nadmořské výšce 380 až 600 m n. m. Základem krmné dávky pro stádo holštýnského skotu o počtu stovky dojnic a stejného množství jalovic je kvalitní senáž, naopak vůbec není využívána kukuřičná siláž, což se projevuje i v chuti mléka a výrobků z něj. Zkrmovány jsou rovněž cukrovarnické řízky, mláto a mačkané zrno, kvůli podmínce GMO free upustili hospodáři od sóji.
V rámci živočišné výroby čeká nyní bratry Zajíčkovi velká změna - od podzimu by měl na farmě fungovat dojicí robot, od něhož si slibují úsporu až mnoha hodin práce jednoho člověka denně. „Naší vizí je takřka bezobslužná stáj, k čemuž by mělo pořízení robota značně dopomoci. I proto jsme se rozhodli, ačkoliv v minulosti jsme se investičním dotacím vyhýbali, zažádat v loňském podzimním kole PRV o příspěvek. A zadařilo se, dosáhli jsme na 50 %,“ informuje Jan Zajíček.
Z denní produkce více než dvou tisíc litrů mléka putuje do valašskomeziříčského závodu zhruba 40 %, zbytek je zpracováván v mlékárně vybudované v roce 2010 přímo na farmě. Její chod a následnou logistiku má na starosti synovec bratrů Zajíčkových Tomáš Hanák.
„V roce 2009 mě kolega, místopředseda našeho regionu Tomáš Ondruch, přihlásil na kurz výroby sýrů. Nebránil jsem se a nabyté zkušenosti začal spolu s rodinou zkušebně využívat. Že jde o správnou cestu, nás přesvědčil zájem zákazníků. O rok později jsme tedy začali se stavbou sýrárny, v roce 2014 proběhlo rozšíření výrobny a vybudovali jsme rovnou i menší obchůdek hned vedle ní. Prodej se rozjížděl pozvolna, ale dnes tu odbytujeme až 30 % celkového objemu výrobků, lidé si také chodí pro mléko do poblíž umístěného mlékomatu. Pohyb zákazníků po farmě je zkrátka již takový, že si už nemůžu dovolit chodit tu v trenýrkách,“ směje se starší z bratrů.
V nabídce FARMY-ZPZ je kromě mléka také mnoho druhů sýrů s různými příchutěmi včetně pletenců a korbáčiků, vyhlášený tvaroh, jogurt, jogurtová mléka a kefíry. Mimo prodeje na farmě funguje také, hlavně v zimních měsících, i e-shop, výrobky jsou ale rovněž distribuovány prostřednictvím pěti rozvozových tras od pondělí do pátku do řady prodejen v okruhu cca 80 kilometrů od farmy.
Příjezd rozvozové dodávky, zemědělské techniky, příchod zákazníků k mlékomatu a následně do prodejny, dodělávka poslední várky sýrů, příprava na dojení - to je běžné odpoledne na valašskobystřické farmě, kde to prostě žije. A do toho neustálá činnost čtyř zástupců další generace - sedmnáctiletého Ondřeje a jedenáctiletého Marka, synů Jiřího Zajíčka, a čtrnáctiletého Martina a dvanáctiletého Zbyňka, synů Jana. Ani poslední z majitelů Daniel Pavlíček nezahálí. Jeho syn Tomáš má na starost celou minimlékárnu a Daniel se těší ze tří vnoučků, kteří již teď s vážnou tváří říkají, že jednou budou pracovat na farmě. Pro všechny kluky nic není problém, prostředí farmy, stájí a přilehlých pozemků znají jako své boty. Jan Zajíček je společně s námi s úsměvem pozoruje a pak kývne hlavou jejich směrem: „Víte, jaký je zásadní rozdíl mezi rodinnou farmou a družstvem? Právě v nich. A to nejde ničím dohnat, natož nahradit. Na to jsou i dotační miliony krátké!“
Jednoduchost pouze zdánlivá
Zemědělské činnosti typické pro oblast Valašska - tedy chovu dojných ovcí, se ve Valašské Bystřici věnuje společně se svou rodinou místopředseda ASZ Vsetín Tomáš Ondruch. Nejeden návštěvník této horské obce se rád zastaví u poutače před Ondruchovic hospodářstvím, který láká k nákupu tradičních výrobků z ovčího mléka. Neochutnat znamená o hodně přijít, neboť zdejší žinčice, brynza a další sýry jsou opravdu výtečné.
„Valašsko a hlavně místní sedláci vděčí za mnohé Emanuelu Venclovi, prvnímu řediteli rožnovské hospodářské školy, který na počátku minulého století nejen vzdělával zemědělský dorost, ale seznamoval i s novými metodami a podařilo se mu zlomit nesnadné poměry pro zvelebování hospodářství v této oblasti. Můj otec, který pocházel z jedenácti dětí, tuto rožnovskou školu spolu se třemi svými sourozenci vystudoval a v praxi si pak uměl velmi dobře poradit. To byla jedna z činností, které se v rámci svého hospodaření věnovali i mí rodiče. Dělali zemědělství tak dobře, že v témže krizovém roce, kdy republiku postihlo extrémní sucho, poslali do Prahy tři vagony brambor, ačkoliv je pěstovali pouze na dvouhektarové výměře,“ vzpomíná otec Tomáše Ondrucha Josef.
Kolektivizace zastihla rodinu v roce 1959, dvanáct let poté, co rodiče Josefa Ondrucha vystavěli nové hospodářství. Do zánovních stájí tak putovaly družstevní krávy.
„Když se v osmašedesátém roce uvolnily poměry, měl jsem za sebou čerstvě vojnu. Požádal jsem o vystoupení z JZD a začal soukromě hospodařit. Pořídil jsem si stádo dojných ovcí, začal vyrábět sýry, ale o šest let později opět přituhlo. Naplno sedlačit mi tedy bylo umožněno až po revoluci, stalo se tak v říjnu roku 1991,“ vypráví otec mladého hospodáře.
Volba specializace byla jasná, následoval tedy nákup dojných ovcí, koupě pastevního přístřešku v dražbě a budování ustájení, kam se již na zimu roku 1992 stěhovali první ovce. Z prostor, které předtím sloužili k záhumenkovému hospodaření, vznikla sýrárna. K navráceným 14 hektarům luk a pastvin a 15 hektarům lesa přibyly další pronajaté. Vše tak, aby se o chod hospodářství zvládla postarat rodina. Toho se Ondruchovi drží i poté, kdy zde proběhla generační výměna.
Majitelem farmy se v roce 2009, tedy několik let po absolvování studia na Mendelově univerzitě v Brně a pobytu na farmách na Novém Zélandu k nasbírání zkušeností a nových poznatků, stal syn Tomáš. Velkou pomocnicí jak při práci v mlékárně, tak při zvládání administrativních povinností mu je jeho žena Petra, úplný odpočinek si ale nedopřává ani bývalý hospodář se svou manželkou, kteří kdykoliv ochotně přiloží ruku k dílu.
Ondruchovi hospodaří již více než dvacet let v režimu ekologického zemědělství, a to na 42 hektarech převážně luk a pastvin, které slouží k zajištění krmivové základny stáda ovcí plemene lacaune o počtu více než stovky bahnic. Ty nahradily původně chované východofríské ovce.
„Lacaune pochází z jižní Francie, kde jde o nejrozšířenější dojné plemeno ovcí s populací kolem 800 tisíc bahnic. Stalo se ale i jedním z předních světových plemen, co se produkce mléka týče. Prvního berana jsme zakoupili v roce 2003 a o rok později se těšili z prvních kříženek. Nyní již máme několik let čistokrevné stádo, produkujeme i plemenná zvířata, hlavně beránky, a s mléčnou užitkovostí jsme velice spokojeni,“ říká mladý hospodář.
Chov probíhá tzv. karpatským způsobem - bahnění začíná v zimním období, do konce dubna jsou jehňata s matkami, po začátku pastevního období se bahnice vyženou na pastvu a začnou se dojit. Dojení končí zhruba v polovině října, opět s pastevní sezónou.
Ondruchovi vymysleli úžasný patent - vlastní technologii kruhové dojírny, která jim slouží již osmnáctou sezónu. Dojírna je umístěna na okraji výběhu, otáčení plošiny zajišťuje přímo dojič a zároveň se tak automaticky vysypává krmení ovcím do středu dojírny. Dojí se dvakrát denně, průměrná užitkovost je asi litr mléka na dojnici. Tyto dojírny Josef Ondruch již řadu let vyrábí i pro další zájemce z ČR a zahraničí. Kromě jejich montáže přímo na farmách poskytuje i servis. Zákazníci si chválí, že díky této technologii zvládnou přímo na pastvině podojit během hodiny až sto ovcí.
Velmi spokojení jsou také zákazníci, kteří si jezdí pravidelně na farmu pro žinčicu, brynzu a další ovčí sýry, jejich koupě je možná i v několika prodejnách v regionu. Zpracovávány jsou ve faremní sýrárně, která byla roku 2009 zrekonstruována a rozšířena.
Před šesti lety byla rodina Ondruchova oceněna 4. místem v soutěži ASZ ČR Farma roku. Čím zaujala hodnotitelskou komisi? Velmi dobře se to podařilo vyjádřit jednomu z jejích členů - Arnoštu Pleskotovi.
„Klid a pohoda, to byl můj první dojem z farmy rodiny Ondruchových, zaměřené na ekologický chov ovcí a výrobu sýra. Čas tady plyne klidným tempem, které určuje jen příroda, potřeby ovcí a sezónní výroba výborného sýra. V jednoduchosti je prý síla, ale za zdánlivou jednoduchostí farmy je spousta poctivé práce, životních osudů a zkušeností dřívějších generací. Za respektování tradic a jejich předávání dál, za chuť a schopnost poznávat nové věci a dělit se o vlastní poznatky, za ochotu starat se o krajinu, žít a uživit se i ve složitějších přírodních podmínkách - za to vše si Ondruchovi zaslouží být mezi oceněnými farmami.“
Nezbývá než souhlasit…
Slušnost prioritou
Když v roce 1993 zemědělské družstvo Přehrada se sídlem v Bystřičce nenaplnilo transformační projekt a hrozila likvidace družstva, rozhodl se Jan Vávra spolu s dalšími šesti kolegy, kteří v něm do té doby pracovali a zároveň je pojila rodinná historie hospodaření, založit firmu a zemědělsky podnikat. Vznikla společnost AGRO-BESKYD, spol. s r.o., která v únoru příštího roku oslaví již čtvrtstoletí svého fungování. Jan Vávra v ní působí ve funkci jednatele, třemi dalšími společníky jsou Pavel Kočíb, Zdeněk Petrusek a Jaroslav Tomečka, do jejího provozu se již plně zapojili i synové pana Vávry - starší Jan a mladší David.
„Od družstva jsme hned na počátku koupili základní stádo holštýnského skotu a skoro pět let se věnovali jeho chovu, měli jsme až dvě stě kusů. Bohužel v sýrárně, kam jsme dodávali mléko, nám zůstal téměř milion korun. Ubírat se dál tímto směrem se tak pro nás stalo ekonomicky neúnosné, nezbývalo než stádo prodat a postupně přejít na chov masného skotu,“ informuje Jan Vávra.
Rozhodnutí padlo na plemena charolais a masný simentál a velmi záhy se ukázalo, že chov skotu bez tržní produkce mléka je pro zdejší oblast ideálním řešením - vrací do krajiny život a přirozeným způsobem zužitkuje píci. Společnosti AGRO-BESKYD se podařilo rozšířit stádo na 250 kusů, z toho je 130 matek - kříženek, tři plemenní býci plemene charolais a dva plemene masný simentál.
Finálním produktem živočišné výroby je zástavový skot. „Býčky prodáváme z důvodu nedostatku ustajovacích kapacit pro výkrm. Část jaloviček si ponecháváme na rozšíření a obnovu stáda, zbytek pak prodáme chovatelům v okolí nebo obchodníkům. Pro některé zájemce necháme jalovičky porazit na jatkách, odkud si je ve čtvrtích odeberou,“ říká pan Vávra.
Společnost obhospodařuje 297 hektarů trvalých travních porostů v režimu ekologického zemědělství, a to v šesti katastrech - Bystřička, Brňov, Jarcová, Malá Bystřice, Růžďka a Mikulůvka. I vzhledem k tomu, že v této oblasti nebyla vůbec možnost koupě státní půdy, má AGRO-BESKYD, spol. s r.o. ve svém vlastnictví zatím pouze 60 hektarů. Cena půdy se ale i zde stále zvyšuje, nyní se pohybuje již okolo 20 Kč/m2.
„Některé pozemky jsme do nájmu přebírali s pětimetrovým náletem dřevin a stálo nás spoustu úsilí a finančních prostředků vrátit je zpět k zemědělskému využití. I nadále se snažíme zabránit devastaci ploch náletem dřevin, ale ačkoliv o louky pečujeme opravdu řádně a v podzimních měsících na ně rozmetáme hnůj našeho skotu, někomu to, zdá se, nestačí. Domluvit se s ochránci přírody ohledně hospodaření v CHKO je někdy skutečně těžké, došlo to až do té fáze, že uvažujeme o vyjmutí pozemků z agroenvi opatření,“ zmiňuje Jan Vávra.
Velmi férové vůči vlastníkům půdy, zejména s přihlédnutím k běžné praxi některých velkých zemědělských podniků, ale i s ohledem na výše zmíněné, jsou roční výpovědní lhůty u pachtovních smluv. Stejně férově se společnost, která v rozsáhlém areálu, kde podniká ještě osm dalších firem, vlastní tři budovy, vypořádala s podílníky. Vyplatila je ve výši 80 % - na rozdíl od bývalého družstva, od něhož se podílníci dočkali pouhých 10 %.
Slušnost je zkrátka pro všechny ve společnosti AGRO-BESKYD prioritou. A to je moc dobře - až tu v budoucnu začne fungovat plánovaná bourárna s prodejnou, zákazníci se jistě jen pohrnou.
Když změna přinese ovoce
Zemědělští inženýři Denisa a Kamil Mezníkovi pracovali roky ve zcela jiných oborech. Myšlenku vrátit se alespoň zčásti k odvětví, které vystudovali, a prakticky tak změnit celý svůj dosavadní život, pojali před více než deseti lety. Neznejistil je tehdy ani údiv a v mnoha případech i nepochopení okolí. V roce 2008 tedy začali vysazovat své první ovocné sady s cílem ovoce nejen vypěstovat, ale zároveň ho také zpracovat ve vlastní provozovně, a veškerý biologický odpad pak kompostovat a vracet zpátky do sadů. Více než dvacet hektarů ekologických sadů slivoní, jabloní a hrušní a jejich Veselý Grunt v Janové u Vsetína, kde se výpěstky v ovocném lihovaru mění na hektolitry kvalitních destilátů, jsou důkazem toho, že když se člověk nebojí změny a jde si za svým snem, úspěch se dostaví.
„Sadařit jsme začali výsadbou prvních dvou hektarů švestek na svazích vsetínských vrchů, v blízkosti CHKO Beskydy. Bylo důležité správně skloubit stanoviště, meteorologické podmínky a odrůdy tak, aby byly odolné nejen k hlavním chorobám a škůdcům, ale v našich podmínkách i k počasí,“ vysvětluje Denisa Mezníková.
Jako vhodné se ukázaly odrůdy Jojo, Hanita, Stanley, dobré výsledky jsou u německých odrůd Top Taste a Top Hit, nově nyní byla vysazena slibná Top 2000 a také Valjevka.
Kromě sadů na Vsetínsku mají Mezníkovi vysazeny ještě převážně hrušně v Poličné u Valašského Meziříčí, kde se daří hlavně odrůdě Williamsově, která dokáže předat svou jedinečnou vůni a chuť do pálenky. Švestkový sad, ale hlavně svou srdeční záležitost - sad starých odrůd - mají pěstitelé ještě u vesnice Staměřice na Přerovsku.
„Staré stromy jsou vysokokmeny, sázené ve čtyřicátých letech minulého století. Nachází se mezi nimi druhy jako Malináče, Croncelské, Jaderničky a nebo třeba Matčino, Panenské, Strýmka. Řez plodících stromů je jiný než u mladých výsadeb, ale v našem případě náročnější pro výšku a rozložitost koruny. Je třeba pečovat i o borku kmenů a chránit ji proti přezimujícím škůdcům. Zde se nám odvděčují drobní zpěvní ptáčci za zimní krmení a budky na hnízdění. Ani nemoci se starým druhům samozřejmě nevyhýbají, ale je překvapivé, že jsou mnohdy méně náchylné, než moderní vyšlechtěné odrůdy,“ informuje paní Mezníková.
Okolo svých sadů vybudovali pěstitelé i dvě naučné stezky věnované ekosadařství a hospodaření v souladu s přírodou. Na názorných příkladech dokazují, jak člověk svým chováním ovlivňuje přírodu a obráceně - jak příroda může jeho práci pomáhat. Na jedné ze stezek, na Vrchní pile, je také uložena geocatchingová schránka.
Realizace druhé fáze záměru, tedy zpracování vlastní produkce, začala koupí pozemků a stavbou Veselého Gruntu - pěstitelské pálenice a ovocného lihovaru, v Janové u Vsetína roku 2012, a to za pomoci dotace z Programu rozvoje venkova v rámci opatření určeného na diverzifikaci činností. V únoru roku 2014 zahájila provoz pěstitelská pálenice, v červenci pak ovocný lihovar, v témže roce byla dokončena i kompostárna.
Služeb pěstitelské pálenice začíná využívat i stále více mladších lidí a také obyvatel měst. Mohou si přivézt vlastní kvas či ovoce. Pokud si přivezou ovoce, v pálenici jim ho odborně zpracují na kvas - podrtí, změří cukernatost, uskladní ve vlastní klimatizované kvasírně, pravidelně měří a tak ho vedou až ke zdárnému vypálení. Nikdy se ovšem nemíchají kvasy od různých zákazníků. Varianta kompletní péče o kvas v poslední době převažuje. Pálí se na nejmodernějších destilačních kolonách, ve třech kotlích o objemu 150, 300 a 600 litrů. Při pálení jsou využívány jak moderní poznatky, tak i tradiční postupy výroby. Pod kotli se topí dřevem z vlastních lesů, zákazníkům tak odpadá práce s jeho sháněním. Po vypálení jsou destiláty ředěny na výslednou lihovost dle přání zákazníka, nejčastěji na 50 % u švestek, 49 % u jablek a 48 % u ostatního peckového ovoce a bobulovin. K ředění je používána vlastní upravená voda, která je už zahrnuta v ceně pálení.
V rámci ovocného lihovaru jsou vyráběny a prodávány 100% ovocné destiláty, tedy pálenky z jednoho druhu ovoce bez přidání lihu, aromat, barviv nebo jakýchkoliv jiných látek. Mezníkovi momentálně nabízejí pět základních řad destilátů v balení o různých objemech a lihovosti - slivovici, hruškovici, jablkovici, višňovici a meruňkovici.
Sortiment výrobků Veselého Gruntu doplňují ještě povidla, která jsou vařena dva dny tradičním způsobem - v otevřeném měděném kotli, pod který se přikládá dřevo, a za stálého míchání. Není do nich třeba přidávat žádné rosolotvorné činidlo, po zchlazení sama zhoustnou do požadované konzistence.
Dosti rozsáhlá škála činností, navíc v poměrně choulostivém a velmi hlídaném odvětví - lihovarnictví, k tomu šest zaměstnanců. Napadá mě, že i možná pro na první pohled ráznou a velmi schopnou paní Mezníkovou může jít o byrokratický oříšek.
„Je to tak - evidence, hlášení, kontroly… Za poslední rok a půl jen 22 kontrol z celního úřadu, za rok 2017 celkem 37 kontrol z různých státních institucí, přičemž některé dokumenty byly prověřovány i třemi z nich. Smysl řady povinných úkonů mi prostě uniká. Naši zaměstnanci jsou např. pojištěni u dvou zdravotních pojišťoven, bezdlužnost celní správě ovšem musím prokazovat vůči všem sedmi existujícím pojišťovnám. A to bych mohla pokračovat dál a dál. Nechci si rozhodně stěžovat, jen poukázat na to, že míra byrokracie je skutečně drtivá. Kolikrát musím po té úředničině rychle vyjet nahoru do sadů, tam se vydýchat a uklidnit, to zabírá pokaždé,“ směje se energická paní Mezníková.
Sadům se daří, výrobě také, nastal čas na odpočinek? „Ale kdepak, nastal čas na to představit naši produkci více zákazníkům,“ říká Denisa Mezníková. Slouží k tomu Den otevřených dveří, který se v Janové konal vždy poslední sobotu v srpnu, od letošní sezóny se přesunuje na přelom dubna a května a bude nově doplněn o Veselý košt pálenek. Novinkou jsou zážitkové akce pro menší skupiny, které obsahují komentovanou prohlídku pálenice s ochutnávkou, řízenou degustaci pálenek nebo odpočinkový teambuilding. Zprovozněn byl i e-shop, Mezníkovi vymýšlejí a navrhují různé gurmánské sady či speciální firemní dárky.
„Rádi bychom nabídli naše produkty i členům Asociace. Sledujeme v Selské revui, jak jsou šikovní, nápadití, jak se jim daří, kolik z nich má své vlastní faremní obchůdky. S chutí pro ně vymyslíme a vyrobíme produkty s etiketami na přání, aby tak mohli rozšířit svůj sortiment,“ nabízí paní Mezníková.
Zdá se, že nápadů a energie mají ve Veselém Gruntu na rozdávání. A to přitom na jejich úspěch, když začali s první výsadbou slivoní na vsetínských vrších, takřka nikdo nesázel. Dnes už je ale naštěstí situace zcela jiná. Tak ať se daří i nadále!
Tradice na druhou
Titul Vesnice roku 2006 si obec Liptál, která leží na potoce Rokytence, oddělující stráně Hostýnských vrchů od vrchů Vizovických, s jednotlivými staveními rozesetými v krásné valašské krajině, zaslouží z mnoha důvodů. Jedním z nich jsou jistě její obyvatelé - nevšedně hrdí na svůj domov a ctící tradice. Patří mezi ně i další z členů ASZ Vsetín Zdeněk Mrlina, jehož předci v této obci sedlačili na největším gruntu již od roku 1630. To dokládá ukázkový rodokmen, vyvěšený na zdi zdejšího hospodářství, kde se v rodinné tradici pokračuje dodnes.
První písemná zmínka o Liptále pochází z roku 1361, přičemž ke svému názvu přišel z německého Liebenthal, což znamená milé údolí. Dominantou obce je barokní zámek z přelomu 17. a 18. století, nachází se tu ale také jeden z největších evangelických kostelů na Moravě, který byl postaven na počátku minulého století dle plánů vídeňského stavitele Josefa Zlatohlávka. Místní jsou také velmi hrdí na řezbářské dílo Strom života, které si mohou návštěvníci Liptálu prohlédnout před obecním úřadem. Potvrzují to slova Zdeňka Mrliny, dlouholetého zastupitele obce: „Když v Liptále probíhalo rozšíření silnice, kterému musely ustoupit některé staleté lípy a jasany, bylo rozhodnuto zachovat jeden krásný kmen a ozdobit ho dřevořezbou. Strom života je dílem řezbáře Zdeňka Matyáše z Valašských Klobouk a obsahuje 17 reliéfů zpodobňujících životní cyklus. Slavnostně odhalen byl v říjnu roku 2008 u příležitosti 90. výročí vzniku naší republiky.“
Každoročně v srpnu ho obdivují i účastníci Liptálských slavností, což je vyhlášený mezinárodní folklorní festival, jehož hlavními organizátory jsou členové Folklorního sdružení Lipta Liptál. Obec má zkrátka bohaté kulturní a společenské tradice, které se daří zachovávat i současným generacím.
Zdeněk Mrlina se tu se svým starším synem Zdeňkem věnuje hospodaření na 170 hektarech trvalých travních porostů a 15 ha lesa. Ačkoliv většina výměry je pronajatá, jde s přihlédnutím k tomu, že oproti většině kolegů začínal se sedlačinou až v roce 2001, při práci a na 25 hektarech půdy, o velmi slušný výsledek.
„Ceny pachtovného jsou v naší oblasti zatím rozumné, ale samozřejmě mě nenechává klidným pomyšlení na to, co může způsobit změna půdní držby a její další roztříštěnost, až dojde ke generační výměně vlastníků,“ říká pan Mrlina.
Pozemky jsou využívány k celoročnímu pastevnímu chovu masného skotu plemene aberdeen angus o počtu 44 matek, nechybí ani plemenný býk. „Zprvu jsme začínali s kříženkami, ale v roce 2003 jsem založil nový chov na dvaceti jalovičkách nakoupených od výborného chovatele masného skotu a ovcí na Zlínsku - Jana Švédy. Jako zázrakem skončily problémy při telení, které nás předtím s kříženkami trápily. Aberdeenky jsou navíc opravdu výborné matky a v naší oblasti si samozřejmě nemůžu vynachválit jejich odolnost vůči nepříznivým klimatickým podmínkám,“ pochvaluje si hospodář.
Poměrně donedávna ještě Mrlinovi zásobovali senem z obhospodařovaných luk dva ranče, situace se však radikálně změnila. „Produkce klesla až o 50 %, v letošním roce budeme rádi, když vyzbyde na naše zvířata,“ informuje sedlák.
Vlastní menší stádo masného skotu, dvě české straky a také tři koně má i syn pana Mrliny Zdeněk, který se začal věnovat hospodaření hned po dokončení učňovského studia. Práce ho nesmírně baví, s kvalitní technikou poskytuje i služby při sklizni pícnin ostatním soukromým zemědělcům.
Pro staršího z hospodářů je to jednoznačně dobrý signál – zřejmě i tato tradice zůstane v obci Liptál zachována.
Není důvod k panice
Gró podnikání Jaroslava Křenka z Valašské Bystřice tvoří již čtvrtstoletí zpracování dřeva. Několik posledních let provozuje tuto činnost společně se svými dvěma syny Jiřím a Jaroslavem, z nichž každý má na starosti jednu pilu. Doplňkovou aktivitou pak je hospodaření na menší výměře půdy, chov masného skotu a ovcí, a to po vzoru předků, kteří se tu snažili sedlačit i za minulého režimu.
Pro provoz pily se pan Křenek rozhodl a v blízkosti domu a hospodářství jí vybudoval v roce 1993. Před čtyřmi lety ještě zakoupil prostory bývalého výrobního družstva Portáš taktéž ve Valašské Bystřici, které tehdy ukončilo svou činnost, a rozšířil tak podnikání na dva provozy. Jejich denní produkce je 90 až 100 m3 dřeva, přičemž výrobě vévodí zejména paletové přířezy dodávané převážně italským a slovenským firmám, zákazníky jsou však i menší odběratelé z regionu či dalších oblastí u nás.
„S odbytem problém skutečně není, trápí nás ale především fakt, že prodejní ceny zůstaly na stejné úrovni jako před dvaceti lety, náklady však stouply až šestinásobně. V posledních několika letech také není vůbec snadné sehnat pracovníky. Zaměstnáváme nebo prostřednictvím personální agentury poskytujeme práci 26 osobám, s čímž se navíc pojí ohromná byrokracie - zdravotní prohlídky, školení zaměstnanců, kontroly z inspektorátu práce, evidence, hlášení a různá omezení… Zažili jsme už i pár zásahů cizinecké policie kvůli nesrovnalostem v dokumentech pracovní agentury. Ve chvíli, kdy nutně potřebujete mít naložené kamiony, na které již netrpělivě čeká odběratel, skutečně lahůdka,“ říká pan Křenek.
Administrativa leží na bedrech jeho manželky Jaroslavy, na pilách si velmi zdatně vedou oba synové. Třeba tak již bude více prostoru na samotné hospodaření, které je pro pana Křenka mnohem spíše srdeční záležitostí než zdrojem příjmů.
„Zde ve Valašské Bystřici hospodařil děda Jan Románek, otec mojí maminky, který byl zároveň i výtečný obchodník. Táta se sem přiženil z menšího hospodářství. I za totality mohla rodina, samozřejmě za podmínky členství v JZD, obhospodařovat své čtyři hektary půdy a k tomu mít pár krav a koně,“ vzpomíná Jaroslav Křenek.
Tomu se podařilo k osmi z družstva navráceným hektarům rozšířit výměru o dalších 22 ha luk a pastvin, deset hektarů zaujímá ještě les. Pastviny v okolí hospodářství spásá stádo velmi odolného skotského náhorního skotu, nechybí ani několik kusů masných simentálů a plemene galloway. Celkově zde naleznete téměř čtyři desítky zvířat, v případě skotského náhorního skotu je produkován i plemenný materiál.
Daří se tu také ovcím, kromě suffolků a jejich kříženek i u nás poměrně málo rozšířenému plemeni dorper. „Výhodou dorperů je, že se nemusejí stříhat. Na léto vylínají a na zimu opět zarostou. Jsou velmi adaptabilní, zimní porost se přizpůsobí podnebí, takže je-li tepleji, zarůstají méně, za chladnějšího počasí silněji. A úžasné je jejich maso, které má menší intenzitu chuti po skopovém a vysoký podíl libového,“ pochvaluje si hospodář.
Velkým problémem, stejně jako u řady ostatních kolegů sedláků, je nedostatek krmiva. „Ačkoliv sekám dvacet hektarů luk, měl jsem v loňském roce z otavy jen šest balíků a dalších čtyřicet musel dokoupit,“ informuje pan Křenek.
Ten je ovšem zvyklý nastalé potíže řešit, není proto důvod k panice. Nejdůležitější nyní je chuť jeho synů pokračovat v roky budovaném podnikání a spokojená rodina, do které již přibyla nová generace - vnuk Jakub.
Kouzlo rodinné farmy v praxi
Ukázkové podhorské hospodářství podobné těm, která jsou k vidění v katalozích cestovních kanceláří, lákajících k poznání alpských přírodních krás, buduje přímo v Rožnově pod Radhoštěm Miroslav Horut se svou rodinou. Kochat se pravidelně postupnými pokroky mají možnost již několik let zákazníci mířící sem za účelem nákupu některého z více než dvaceti druhů mléčných bio produktů, jejichž výroba je doménou mladé paní Horutové. Skutečně obdivuhodné vzhledem k tomu, že hospodařit se zde začalo až v roce 2001 na pouhých sedmi hektarech půdy, a že vyjma rozjezdu podnikání a veškerých stavebních činností vychovávají Horutovi ještě dvě děti - sedmiletého Miroslava a jedenáctiletou Julii
„Na tomto místě měli původně záhumenek rodiče mojí maminky - hektar půdy a dvě až tři krávy. Já jsem se rozhodl vydat se touto cestou po absolvování rožnovské zemědělské školy, krátkém působení ve zdejším družstvu a také muzeu. Chov mléčných krav byl jasnou volbou, stejně tak následné zpracovávání produkce. Jde alespoň částečně o určitou nezávislost a to je pro mě hodně důležité,“ říká Miroslav Horut.
