Velkoprůmysloví zemědělci, včetně pana ministra životního prostředí, navíc už viníka našli - nedostatečný podíl organické hmoty v půdě, díky tomu, že je v naší zemi málo hospodářských zvířat produkujících k tomu vhodná statková hnojiva. Že v půdě organická hmota chybí, je skutečně pravda - je však třeba vědět, co je příčina a co je důsledek. Původní organickou hmotu, tedy mikroorganismy, jejichž činnost zásadně zvyšuje schopnost krajiny a zemědělské půdy zadržovat vodu, totiž zahubilo právě průmyslové zemědělství nadužíváním chemických hnojiv. Jestliže tedy totéž průmyslové zemědělství nyní volá po zvýšené produkci statkových hnojiv (čímž se samozřejmě fakticky myslí zvýšení dotací do chovů hospodářských zvířat), hasí jen požár, který samo zažehlo. Stejně tak volání po pestřejší skladbě na polích pěstovaných plodin, které by mělo (opět i podle ministra životního prostředí Richarda Brabce) omezit rizika eroze a zlepšit schopnost půdy zadržet vodu, je myšlenka správná, ale ne nejpodstatnější - pestřejší skladba plodin se na zlepšení zadržování vody podílí jen zhruba deseti, maximálně 15 procenty, jak spočítali vědci z portálu Intersucho, působící pod Akademií věd ČR.
Přes početné proklamace o potřebě snížit dopady rizik sucha nejenže k tomu v současné době platné zákony nevytvářejí podmínky, ale naopak se podílí na zhoršování stavu. Jedním z příkladů je daňová politika, která ukládá hospodařícím zemědělcům odvádět několikanásobně vyšší daň z pozemků z ploch, které v krajině tvoří terénní překážky. Zatímco daň z hektaru klasického pole činí kolem 400 korun, daň z hektaru takzvaných „ostatních ploch“, což jsou různé remízky, skalky a obecně zemědělsky nevyužitelné plochy, činí 2 000 korun za hektar. To samozřejmě nenutí zemědělce krajinu rozčleňovat, ačkoli všichni odborníci a výzkumní a vědečtí pracovníci se shodují, že nejdůležitějším opatřením, jak zvýšit schopnost krajiny zadržovat vodu, je rozčlenit jí tak, aby se měla voda kde zachytit.
Dopady sucha a možná náprava současného stavu nicméně byla a jistě i v průběhu příštího týdne bude jedním z hlavních témat Země živitelky 2018. A dokonce se zdá, že se konečně rýsují některá skutečně funkční řešení, která navrhuje současné vedení Ministerstva zemědělství (MZe). Řádově ve dnech by například mělo dojít k jednání s Ministerstvem financí o změně konstrukce daně z nemovitostí ohledně problému, který je popsán výše - a podle všeho je všeobecná vůle nesmyslné nastavení daně změnit. Stejně tak to vypadá, že zrušení nebo snížení byrokracie týkající se stavebního řízení při obnově a výstavbě rybníků myslí MZe vážně - ministr to alespoň v průběhu výstavy několikrát veřejně zopakoval. MZe chce také změnit metodiku komplexních pozemkových úprav tak, aby byl při jejich realizaci kladen zásadní důraz na zadržování vody a obecně na stabilizaci vodního režimu v příslušných katastrech. Kromě toho MZe počítá s budoucí vyšší sazbou dotace na krajinné prvky oproti standardní výši v rámci takzvané jednotné platby na plochu. A mezi politiky se začíná vážně diskutovat o podpoře agrolesnických systémů, což údajně podporuje i premiér Andrej Babiš.
Projevy sucha, na které není společnost zvyklá, nicméně také ústí do řešení, která lze jednak nazývat „byznys se suchem“, jednak ukazují na to, jak málo informací o vodě a jejím chování naše společnost má. Příkladem je reakce některých občanů, kteří si nechávají si do svých studní navážet vodu cisternami. Takový krok ale znamená více škody, než užitku. Jak upozorňují vodohospodářští odborníci, ti, co takové počínání doporučují a zřejmě na něm i vydělávají, argumentují, že pokud studna absolutně vyschne, dojde v ní k trvalé ztrátě vody. Údajně se prý voda do přeschlé studny nevrátí a v období vyšších srážkových úhrnů si “najde” jinou cestu. Jde ale o tvrzení, které se nezakládá na pravdě, respektive není potvrzeno žádnými vědeckými podklady. Voda, která se do suché studny načerpá z cisterny, se v lepším případě pouze ztratí do okolí, v tom horším případě ale může dojít i k poškození okolí studny opačným prouděním vody. Přítomnost vody ve studni souvisí totiž výhradně s hydrogeologickými podmínkami v místě výskytu studně. Pokud tedy dojde k vyschnutí zvodnělé vrstvy, ztratí se logicky i voda ve studni. Voda se ovšem následně do studně vrátí výhradně tak, že dojde opětovně k dostatečnému nasycení příslušné vrstvy zpravidla srážkovými vodami (déšť, sníh), případně průsakem z některého zdroje povrchové vody (řeka, potok, rybník).
Petr Havel