Právě obchodní model LČR je ale často kritizován, především však proto, že LČR prodávají státní dřevo prakticky bez přidané hodnoty (takzvaný model „P“), zatímco kritici preferují model „OM“ (odvozní místo). K tomu lze ale říci jen jedno - čím více přidané hodnoty budou LČR vytvářet ve vlastní režii, tím méně bude byznysu pro komerční subjekty, což by v praxi znamenalo redukci pracovních míst v již beztak docela personálně zdecimovaném lesnickém odvětví. Nicméně - obchodní model úplně ideální opravdu není - vzhledem k plochám území, na která se vyhlašují veřejná výběrová řízení, je většina takových ploch vhodná především pro velké průmyslové těžařské firmy s důsledky, které jsou obdobné důsledkům z hospodaření velkých průmyslových zemědělců. Ani pětileté smlouvy nejsou nejlepší, neboť vhodnější by bylo, aby se zakázky časově kryly s desetiletými lesními hospodářskými plány. To jsou ovšem principy, o kterých se vůbec nemluví. Ale mělo by se.
Začal měsíc biopotravin a s ním i vyhlášení výsledků každoroční soutěže „Biopotravina roku 2018“. Soutěž letos obohatila nová kategorie biosteaků, což je veskrze správný počin, protože především správně zpracované hovězí je kulinářsky a gastronomicky něco zcela jiného, než běžně kupované hovězí v maloobchodu. Sporným momentem biopotraviny roku nicméně je, že u řady výrobků nebyla dominantní složkou surovina tuzemského původu (v případě biosteaků to ale neplatilo), což by nevadilo v případě, že se u nás příslušné neprodukují. Jenže produkují, přičemž jde o docela typické suroviny, jako jsou třeba brambory nebo meruňky. Což znamená, že suroviny pro výrobu biopotravin poněkud více, než by bylo vhodné, cestují po světě - a to se zdá v případě biopotravin jako něco, co filosofii „bio“ částečně popírá.
V dostizích na téma „kdo více investuje do vodního hospodářství a zlepšení stavu krajiny“ si připsalo plusový bod Ministerstvo zemědělství (MZE). Ze „Zprávy o stavu vodního hospodářství za rok 2017“, kterou se tento týden zabýval Babišův kabinet, vyplynulo, že MZE se na dotacích, projektech a programech týkajících se vodního hospodářství podílelo loni více než 60 procenty ze všech státních peněz, konkrétně částkou 3,1 miliardy korun. Přesto je ve veřejnosti více známá „Dešťovka“ Ministerstva životního prostředí se zatím vyčerpanou částkou kolem 300 milionů korun.
Po týdnech sucha začalo pršet a bude tak zajímavé sledovat, jak brzo naše společnost na letošní problémy s nedostatkem srážek zapomene. Doufejme, že ne. Několikadenní přerušovaný déšť je sice pro krajinu optimální, neboť nezpůsobuje lokální povodně, vláha se ale do půdy jen tak nedoplní. Což mimo jiné znamená, že kdo v tomto týdnu vyrazí na houby, moc velkou kořist čekat nemůže - půda zdaleka nasycená není, a houby také musí nějaký ten den růst. Sezóna ale ještě ztracena není, byť podle dat Českého hydrometeorologického ústavu byl v období od ledna do konce července letošní rok druhý nejchudší na deště za 58 let měření, a srpen uvedenou bilanci zcela jistě nezlepšil. Konkrétně spadlo za prvních sedm měsíců v ČR v průměru 293 milimetrů srážek (293 litrů vody na metr čtvereční), což je nejnižší úhrn od roku 1961. Lze jen dodat, že průměrně v ČR ročně naprší kolem 550 až 600 milimetrů srážek.
Petr Havel