Což je jeden z paradoxů našeho zemědělství - roční suma podpor, na kterou si prostřednictvím zelené nafty naši zemědělci přijdou, je něco přes miliardu korun. To je při celkové výši dotací 55 miliard ročně zanedbatelná položka, rozhodně ne adekvátní mediální a politické pozornosti, jaké se jí na úkor jiných typů dotací dostává. K problému lze podotknout, že ještě v nedávné minulosti byla zelená nafta běžnou složkou podpory zemědělství v téměř všech zemích EU. Dnes je to něco přes polovinu zemí, ale i tak je vhodné vědět, že zrovna zelená nafta není nejhorší forma dotací - i proto, že snižuje náklady na živočišnou produkci, a tím jí podporuje, přičemž právě chov hospodářských zvířat a využití statkových hnojiv při doplňování živin do půdy a tím i zvyšování schopnosti krajiny zadržovat vodu je pozitivním důsledkem.

V kontrastu s pozorností ohledně zelené nafty je totální nepozornost ohledně vývoje Společné zemědělské politiky EU (SZP) po roce 2020, ke kterému schvalovali poslanci Výboru pro evropské záležitosti parlamentu stanovisko na základě pozice ČR k SZP. Jak známo, naše Ministerstvo zemědělství nadále odmítá krácení dotací velkým průmyslovým zemědělcům (zastropování) a tvrdí, že ke krácení nedojde, nebo bude dobrovolné. Z dokumentů EU ale vyplývá (a výbor je měl k dispozici), že v SZP po roce 2020 počítá Evropská Komise se „snížením částky přímých plateb, která má být poskytnuta zemědělci za daný kalendářní rok a která přesahuje 60 000 EUR, takto:

- nejméně o 25 % za částku v rozmezí od 60 000 EUR do 75 000 EUR;

- nejméně o 50 % za částku v rozmezí od 75 000 EUR do 90 000 EUR;

- nejméně o 75 % za částku v rozmezí od 90 000 EUR do 100 000 EUR;

- o 100 % za částku přesahující 100 000 EUR“.

Čili zastropování je hotová věc, a v rámci přímých plateb tak přijdou naši zemědělci o miliardy korun ročně. Uvedený výbor našeho parlamentu to ovšem pouze vzal na vědomí, s tím, že doporučil Ministerstvu zemědělství prosazovat redistribuční platbu (vyšší sazbu dotace) na prvních 30 hektarů. K tomu lze dodat, že 30 hektarů má svou logiku, právě s takovou plochou se do budoucnosti počítá jako s maximální rozlohou, na níž bude možné pěstovat jednu hospodářskou plodinu. Výbor ovšem ani náznakem nevyzval ministerstvo, aby předložilo vizi, jak propad podpor v přímých platbách kompenzovat, respektive jak a na co převést tyto prostředky do takzvaného druhého pilíře podporující obecný rozvoj venkova. K nutnosti „plánu B“ jsem veřejně vyzýval nesčetněkrát, jak ale skutečně vypadá, dodnes nikdo neví. V porovnání se zelenou naftou jde přitom o řádově vyšší peníze…

Kůrovcová kalamita generuje v naší zemi stále četnější scénáře, které si nezadají s tezemi o zkáze lidstva prostřednictvím klimatických změn. A pokračuje také hledání viníků. Ryze komunistickým postojem jsou přitom teze, podle nichž jsou hlavními viníky drobní vlastníci lesů, a proto je třeba je pokutovat. Je však třeba vědět, že každý vlastník lesa, i ten nejmenší, se musí při hospodaření v lese řídit lesním hospodářským plánem, který malým vlastníkům vytváří odborný lesní hospodář, a případné nesprávné hospodaření je tak dílem příslušného lesního hospodáře a nesprávných lesních hospodářských plánů, a ne primárně vina malého vlastníka, který často ani neví, co mu odborný lesní hospodář do plánů napsal. Kromě toho má většina větších soukromých vlastníků lesa své porosty v lepším stavu, než stát. Také proto, že své lesy lépe znají.

Petr Havel