Vzhledem k obtížné přístupnosti kopcovitého kraje došlo k založení této obce teprve v polovině 17. století, přičemž prvními obyvateli byli lesní dělníci, kteří zde těžili dřevo pro sklárny a na odlesněných pasekách si stavěli chudá obydlí a zúrodňovali kamenitou půdu. Dodnes se na svazích a hřebenech bystřických kopců dochovaly rozseté původní roubené chaloupky, které tvoří zdejší charakteristickou architekturu, jež je jedním ze symbolů regionu.

Obec doslova žije tradicemi, o jejich uchování pro další generace se stará zejména valašský soubor Troják s cimbálovou muzikou, ale i dechová hudba Bystřičanka, velmi aktivní je také ochotnický divadelní soubor CHAOS. Konají se zde tradiční máje, dožínky, bály, vánoční koledování a jsou dodržovány i další zvyky. 

Tradici hospodaření rodu Zajíčkových ve Valašské Bystřici založil praděda dnešních hospodářů Josef, který zde na konci 19. století zakoupil zemědělskou usedlost spolu s 36 hektary půdy. Později ji rozdělil mezi své tři děti, z nichž každé velmi intenzivně a se slušným ekonomickým efektem obhospodařovalo šest hektarů luk a šest ha lesa. 

„Když přišla kolektivizace a soudruzi ve dvaapadesátém zakládali místní družstvo, sedlačil tu děda Josef. Nesouhlasil a vstupu do něj se bránil. Jeho tehdejší velký kamarád, syn významného agrárního politika a sedláka Františka Zíky ze Štítiny na Opavsku, ho ale nakonec přesvědčil, že klást dlouhodobý odpor nemá smysl, neboť by to mohlo mít dopad na celou rodinu. Hospodaření tedy bylo přerušeno na dlouhých čtyřicet let a na mého otce, kterému tehdy bylo dvacet, čekala místo stájí, luk a lesů jen každodenní šeď fabriky. Myslím ale, že pro oba dědy, našeho i Františka Zíku, by určitě bylo jistou satisfakcí, kdyby mohli vidět, jak jejich bývalá hospodářství, kterým věnovali mnoho let života, zase vzkvétají. A že jejich vnuci se také přátelí a jsou spolu i v jedné selské organizaci,“ říká Jan Zajíček.

Pravdou ale je, že se otci Jana Zajíčka podařilo po celou dobu minulého režimu hospodařit alespoň na malém záhumenku. „Dvě kravky byly v té době docela slušným příjmem pro rodinu, kde kolem stolu sedělo celkem devět strávníků. A mléko tehdy šlo dodávat do místní sběrny, takže byl i určitý drobný příjem,“ informuje pan Zajíček.

Ačkoliv vypořádání s družstvem neproběhlo v devadesátých letech zrovna ukázkově, neboť nedošlo k vyplacení majetkových podílů, pouze k vydání pozemků, živého a mrtvého inventáře, vrhli se bratři Jan a Jiří Zajíčkovi společně se svým švagrem Danielem Pavlíčkem, manželem jejich sestry, do hospodaření s velkým nadšením. Jakožto sdružení ZPZ (počáteční písmena jejich příjmení) se, posilněni podporou, radami i pomocí otce, zaměřili na chov holštýnek, které začali ke dvěma původním a třem navráceným mléčným kravám přikupovat.

Raritou a nesplněným snem pro mnoho sedláků, kteří byli mnohdy i několikrát za sebou nuceni vyrovnávat se s krachem mlékárny, jež vůči nim měla pohledávky i v řádu statisíců, je fakt, že hospodáři již celé čtvrtstoletí dodávají mléko stejnému odběrateli, a to mlékárně v nedalekém Valašském Meziříčí.

„Uvědomujeme si, že naše vztahy jsou skutečně mimořádné. V začátcích podnikání nám dokonce mlékárna na popud paní ředitelky zapůjčila peníze na nákup většího množství krav, což pro nás byla ohromná pomoc. Díky těmto dlouholetým vazbám máme bezproblémové vztahy i s ostatními dodavateli včetně okolních velkých podniků. Vedení mlékárny každoročně pořádá pro všechny své dodavatele setkání, na kterém se jich sejde třeba i sedmdesát, a v loňském roce se konalo poprvé na naší farmě. Troufám si tvrdit, že stejně dobře vycházíme i s vlastníky pozemků, na nichž hospodaříme. Roky budované dobré jméno a kvalitní vztahy považujeme za základ, od toho se všechno odvíjí. A pak se i různé nesnáze, které zákonitě přicházejí, překonávají lépe, když mezi lidmi vládne slušnost,“ je přesvědčen starší z bratrů Jan Zajíček. 

Farma aktuálně hospodaří na 210 hektarech trvalých travních porostů v nadmořské výšce 380 až 600 m n. m. Základem krmné dávky pro stádo holštýnského skotu o počtu stovky dojnic a stejného množství jalovic je kvalitní senáž, naopak vůbec není využívána kukuřičná siláž, což se projevuje i v chuti mléka a výrobků z něj. Zkrmovány jsou rovněž cukrovarnické řízky, mláto a mačkané zrno, kvůli podmínce GMO free upustili hospodáři od sóji.

V rámci živočišné výroby čeká nyní bratry Zajíčkovi velká změna - od podzimu by měl na farmě fungovat dojicí robot, od něhož si slibují úsporu až mnoha hodin práce jednoho člověka denně. „Naší vizí je takřka bezobslužná stáj, k čemuž by mělo pořízení robota značně dopomoci. I proto jsme se rozhodli, ačkoliv v minulosti jsme se investičním dotacím vyhýbali, zažádat v loňském podzimním kole PRV o příspěvek. A zadařilo se, dosáhli jsme na 50 %,“ informuje Jan Zajíček.

Z denní produkce více než dvou tisíc litrů mléka putuje do valašskomeziříčského závodu zhruba 40 %, zbytek je zpracováván v mlékárně vybudované v roce 2010 přímo na farmě. Její chod a následnou logistiku má na starosti synovec bratrů Zajíčkových Tomáš Hanák.

„V roce 2009 mě kolega, místopředseda našeho regionu Tomáš Ondruch, přihlásil na kurz výroby sýrů. Nebránil jsem se a nabyté zkušenosti začal spolu s rodinou zkušebně využívat. Že jde o správnou cestu, nás přesvědčil zájem zákazníků. O rok později jsme tedy začali se stavbou sýrárny, v roce 2014 proběhlo rozšíření výrobny a vybudovali jsme rovnou i menší obchůdek hned vedle ní. Prodej se rozjížděl pozvolna, ale dnes tu odbytujeme až 30 % celkového objemu výrobků, lidé si také chodí pro mléko do poblíž umístěného mlékomatu. Pohyb zákazníků po farmě je zkrátka již takový, že si už nemůžu dovolit chodit tu v trenýrkách,“ směje se starší z bratrů.

V nabídce FARMY-ZPZ je kromě mléka také mnoho druhů sýrů s různými příchutěmi včetně pletenců a korbáčiků, vyhlášený tvaroh, jogurt, jogurtová mléka a kefíry. Mimo prodeje na farmě funguje také, hlavně v zimních měsících, i e-shop, výrobky jsou ale rovněž distribuovány prostřednictvím pěti rozvozových tras od pondělí do pátku do řady prodejen v okruhu cca 80 kilometrů od farmy.

Příjezd rozvozové dodávky, zemědělské techniky, příchod zákazníků k mlékomatu a následně do prodejny, dodělávka poslední várky sýrů, příprava na dojení - to je běžné odpoledne na valašskobystřické farmě, kde to prostě žije. A do toho neustálá činnost čtyř zástupců další generace - sedmnáctiletého Ondřeje a jedenáctiletého Marka, synů Jiřího Zajíčka, a čtrnáctiletého Martina a dvanáctiletého Zbyňka, synů Jana. Ani poslední z majitelů Daniel Pavlíček nezahálí. Jeho syn Tomáš má na starost celou minimlékárnu a Daniel se těší ze tří vnoučků, kteří již teď s vážnou tváří říkají, že jednou budou pracovat na farmě. Pro všechny kluky nic není problém, prostředí farmy, stájí a přilehlých pozemků znají jako své boty. Jan Zajíček je společně s námi s úsměvem pozoruje a pak kývne hlavou jejich směrem: „Víte, jaký je zásadní rozdíl mezi rodinnou farmou a družstvem? Právě v nich. A to nejde ničím dohnat, natož nahradit. Na to jsou i dotační miliony krátké!“

Šárka Gorgoňová, vedoucí mediálního oddělení ASZ ČR