Ona už sama „rovná startovací čára“ v praxi znamenala, že bývalé JZD po revoluci vesele pokračovalo v hospodaření s budovami, technologiemi, zvířaty a stroji, zatímco soukromník se musel doprošovat soudruha předsedy alespoň o vydání zbořeného statku, traktoru vytaženého z kopřiv a vybrakovaných krav. Zároveň si samozřejmě díky starým kontaktům a známostem (často z VUMLu či OV KSČ) „vedoucí kádry“ (dnes si říkají manageři ) vytvořily silnou lobby ve formě Agrární komory a Zemědělského svazu, která jim umožnila mít významný vliv na zákony, dotační systém a celkový přístup státu k zemědělství. Se zázemím a stamilionovým majetkem, který zůstal Zemědělskému svazu po komunistickém svazu družstevních rolníků, to nebylo zas tak obtížné. Tato lobby se také pilně věnovala přesvědčování veřejnosti, že vlastně nikdo soudný soukromě hospodařit nechce a že kolektivní hospodaření je pro nás to pravé.

Tak jsme mohli být svědky toho, jak se pomalu ale jistě konzervovala polosocialistická struktura českého zemědělství i venkova, jak se mnoho družstev ztransformovalo a státních statků zprivatizovalo do rukou bývalého vedení, ale také jak byla řada vlastníků beztrestně okradena a těm, kteří chtěli hospodařit, byla neustále omílána zmíněná fráze o rovné startovní čáře a stejných podmínkách pro všechny. Stejně tak najednou nikdo z dnešních velkozemědělských bossů nebyl nikdy komunista ani nebudoval socialismus ani nedělal obstrukce restituentům. Kdo to tedy ale potom vlastně byl a co dělá dnes? Mimochodem bylo by možná zajímavé vědět, kolik je ve vedení Agrární komory či Zemědělského svazu bývalých členů zločinné KSČ. Místo toho se však spíše dočkáme řečí o kádrování a rozeštvávání zemědělské veřejnosti….

Přesto všechno dnes soukromí farmáři hospodaří na zhruba čtvrtině české půdy. Samozřejmě je to oproti normálnímu stavu ve vyspělých zemích málo, ale vezmeme-li v úvahu podmínky, za kterých k tomu došlo, je to úctyhodné číslo. Navíc soukromí zemědělci jako skupina dlouhodobě vykazují nejen nejlepší ekonomické výsledky, ale jejich podniky jsou také nejpřizpůsobivější a nejpružnější v měnících se podmínkách. Problémem ale je, že obecné vnímání soukromníků bylo tak deformováno výše zmíněnými procesy, že i dnes je soukromý zemědělec často považován za burana, který vstává i uléhá v holínkách, pracuje 20 hodin denně 365 dní v roce a nemůže, chudák, odjet na dovolenou. Jsme však v EU a proto je třeba nějaké soukromníky vykazovat, a tak je jako folklór nějak přetrpíme…. Soukromý farmář jistě musí pracovat tvrdě a poctivě, ostatně jako každý podnikatel, ale drtivá většina z těch alespoň trochu úspěšných dnes jistě žije na úrovni moderní „střední třídy“ a pokud chce, i tu dovolenou si dopřeje.

V rozporu s touto realitou k nám ale přistupuje nejen naše konkurence z družstev, ale i státní aparát a řada politiků. Systém je stále stejný: když se nejprve vytvoří obraz okrajové, nekonkurenceschopné a neperspektivní skupiny, není už pak problémem zdůvodnit jakékoliv opatření, které je ve svém důsledku proti této skupině namířeno. V poslední době jsme tohoto přístupu mohli být svědky hned několikrát. Například 19.prosince 2005 vysvětlil ředitel Zemědělského svazu Jiří Burdych v Lidových novinách postoj své organizace k budoucí reformě evropské zemědělské politiky takto: „Budoucí vládě budeme doporučovat, aby stávající systém podpor nebyl orientován na malé rodinné farmy, ale na větší celky, což lépe odpovídá charakteru našeho zemědělství“ .

Že se podle těchto doporučení řídí už vláda současná, jsme se mohli přesvědčit hned 3.ledna, kdy operativní porada ministra zemědělství navrhla zrušit dotační titul „předčasné ukončení zemědělské činnosti“. Titul sice nakonec zůstal zachován, nicméně je zatížen tak neuvěřitelnou byrokracií, že je prakticky nemožné ho v praxi zrealizovat. Co na tom, že už bylo utraceno přes třicet milionů korun na jeho administraci? Co na tom, že máme třetí nejhorší věkovou strukturu zemědělců v EU? Vždyť tento titul se týká výhradně soukromníků, tak na něm zas až tak nesejde…

Dalším příkladem mohou být takzvané „sdružené dodávky mléka“. Opět se jedná o zcela uměle vytvořený problém dopadající výlučně na soukromníky, kdy SZIF vyžaduje, aby v případě, že v jedné stáji dodává mléko například otec a syn, každý z nich měl samostatný tank na mléko. Údajně kvůli tomu, aby dodávky byly „identifikovatelné“. Co na tom, že oba dodavatelé mají vlastní kvótu, evidenci denních dodávek a fakturaci a jejich mléko se stejně smíchá v mlékárenské cisterně ? Co na tom, že v celé Evropě jsou společná sběrná místa od více sedláků naprosto běžná? Co na tom, že splnění tohoto absurdního úřednického výmyslu by sedláka stálo statisíce korun? Ministr Mládek to při jednání s ASZ viděl jako marginální problém, protože „velikostní skupina 1-9 krav zajišťuje pouze pár procent dodávek mléka“. Ví pan ministr, že například průměrný člen ASZ má zhruba 100 ha půdy a úměrně tomu i krav ve stáji? Připadá mu takováto farma v evropském kontextu malá jako zřejmě řediteli zemědělského svazu?

Dlouhodobá konzervační politika Agrární komory a zemědělského svazu uplatňovaná prostřednictvím socialistických ministrů zemědělství stála a ještě bude stát české zemědělce miliardy korun a spoustu promarněných šancí. Neustálé lpění na nevyhovující komoditní a regionální struktuře našeho zemědělství má závažné dopady do všech oblastí ekonomiky podniků, ekologie i sociálních vazeb na venkově. Ministru Mládkovi budiž ke cti, že jako první ministr, který nepochází z líhně Agrární komory nebo Zemědělského svazu, otevřeně začal hovořit o tom, že tento stav je nadále neudržitelný a je ho třeba změnit. Když jsme ale o potřebě strukturálních změn a například vysokém procentu zornění mluvili před deseti lety jako zástupci ASZ, byli jsme označováni téměř za zločince. Když jsme protestovali proti předčasnému zavedení mléčných kvót a upozorňovali, že na ně doplatí především rozvíjející se chovatelé (tedy hlavně soukromníci), byli jsme označováni za zpátečníky. Dnes si ti nejlepší chovatelé kupují kvótu po osmi korunách za litr od krachujících JZD.

Když jsme chtěli, aby cukerné kvóty byly mezi cukrovary přerozděleny přes pěstitele cukrovky, Agrární komora i Zemědělský svaz (a konkrétně jeho předseda M.Jirovský jako předseda komoditní rady Mze) se proti tomuto řešení postavili a spolu s ministrem Palasem prosadili rozdělení přímo cukrovarům. Dnes cukrovary mají zemědělce zcela ve své moci, řada z nich je bezostyšně okrádá a výrobní kvóty mohou prodat za stamilióny korun. Když jsme chtěli, aby SZIF prováděl intervenční nákup pšenice podle evropských kvalitativních parametrů již před vstupem do EU, Zemědělský svaz s tímto návrhem nesouhlasil, protože by to prý mohlo mít negativní vliv na výkupní organizace. Výsledkem bylo, že výkupní podniky nakupovaly od zemědělců pšenici za 2.300 korun za tunu a obratem ji „propsaly“ na intervenční nákup za cenu o 800 korun vyšší.

Obdobně by bylo možno pokračovat donekonečna, pro ilustraci však uvedené příklady jistě stačí. Kdo chce pochopit, ví o čem je řeč, kdo nechce, toho ani tisíc příkladů nepřesvědčí. Už ale slyším obvyklé reakce o rozdělování zemědělců, obracení se do minulosti a podobně. Zde však nejde o minulost, ale především o budoucnost. Dnes totiž stejní lidé a jejich zástupci ve státních funkcích, mající na současné podobě českého zemědělství neoddiskutovatelný podíl, začínají mluvit o tom, že je potřeba zemědělskou strukturu změnit. Jakým směrem však až tak moc nahlas neříkají, jen občas se někdo uřekne, jako například zmíněný ředitel ZS. Snaha o glajchšaltování, umlčení jiných názorů pod záminkou „jednoty“, snaha organizovat a kontrolovat život jiným však z jejich činnosti čouhá jako sláma z bot. Prosperující, svobodný a sebevědomý sedlák jim do tohoto modelu (naštestí) příliš nezapadá.

Ing. Stanislav Němec předseda ASZ ČR