Tím nejzásadnějším je nepochybně vazba rodinných farem k místu podnikání, a z toho vyplývající vyšší míra odpovědnosti za stav prostředí, v němž rodinné podniky hospodaří. Samotná OSN mluví o „udržitelnosti zemědělství“, což je poněkud vágní pojem, a bylo by spíše vhodné charakterizovat hospodaření rodinných farem jako podnikání, které v krajině neničí zdroje vody, nesnižuje kvalitu půdy a podporuje, nebo alespoň nelikviduje biodiverzitu v životním prostředí. Nejen pro lidstvo je tak tento přístup do budoucnosti jediný možný, především pak pro venkov v širším slova smyslu. Jeho postupné a celosvětové vylidňování je realitou, které lze čelit pouze hustě a plošně rozptýlenou sítí farmářů vytvářející kromě produkce surovin k výrobě potravin také pracovní příležitosti na venkově a zajišťující mezigenerační kontinuitu zemědělského podnikání. To je něco, co pro průmyslové zemědělství z podstaty věci neplatí.
Počátkem roku začala platit celá řada zákonů, které, ač to na první pohled nevypadá, opět ukrojí několik krajíců z tenčícího se pecnu chleba podnikatelských a občanských svobod a zvýší kompetence státu na jejich úkor. Jedním z řady z nich je novela vodního zákona, která mimo jiné ukládá majitelům žump (v odborné terminologii bezodtokových jímek) vyvážet odpad z těchto jímek pouze na místně příslušné čistírny odpadních vod, a to prostřednictvím firem, které na to mají certifikát. Nejen podnikatele na venkově, ale i řadové občany, zahrádkáře a obecně všechny, kdo žumpy mají, tak postupně čeká „papírování o hovnech“, abych použil s trochou nadsázky poněkud expresivnější pojem charakterizující likvidaci tohoto typu odpadu.
Certifikáty se ostatně začínají v naší společnosti množit ve všech oblastech, a ačkoli se jejich existence obvykle vydává za potřebu odborné způsobilosti k určitým úkonům, ve skutečnosti ale mají statut dělby společnosti na vyvolené a nevyvolené. To se týká i tento týden vyřčeného verdiktu Ústavního soudu ČR, který potvrdil povinnost maloobchodních sítí dodávat neprodejné, ale jinak zdravotně nezávadné potraviny vyvoleným, především potravinovým bankám. Uvedenou povinnost přitom zavedla novela zákona o potravinách včetně seznamu 56 úředně stanovených příjemců potravin. I když jde verbálně o opatření namířené proti plýtvání jídlem, ve skutečnosti plýtvání nesnižuje a pro potravinové banky představuje spíše komplikaci s nedostatkem prostoru pro příjem zboží. Dřívější příjemci neprodejných potravin, kteří se nedostali do seznamu vyvolených, navíc o možnost získat potraviny prakticky zadarmo přišli. Mimo jiné jde o zoologické zahrady, ale třeba i o dětské domovy nebo některé domovy důchodců.
Obdobných příkladů je samozřejmě celá řada, a většina občanů této země je postupně na vlastní kůži pocítí. Jestli to ale bude dostatečným důvodem ke změně občanských či politických preferencí, je otázkou - zatím totiž většina lidí s povděkem kvituje rostoucí mzdy či různé typy sociálních dávek. Což ale dříve či později musí vyústit k růstu životních nákladů, například v podobě dražších potravin. Nu, třeba s nimi pak začneme méně plýtvat…
Petr Havel