To nepochybně vyhovuje našim výrobcům a zemědělcům, kteří souboj s polskou produkcí poměrně často prohrávají. Postupně ale vyšlo najevo, že se maso z příslušných jatek do ČR nedostalo a že byl již příslušný závod uzavřen, přesto se na kauzu okamžitě nabalila problematika „dvojí kvality“ potravin, která s tím nesouvisí, a snaha přimět EU, aby případ řešila na celoevropské úrovni. Záběry z polských jatek byly jistě téměř drastické, je však třeba připomenout, že obdobně emotivně působily i záběry z údajně tuzemských klecových chovů drůbeže. Polsko jistě bude muset přijmout a doložit nápravná opatření - je ovšem poněkud naivní předpokládat, že nikde jinde v EU nebo na světě k takovým případům nedochází. Jenže polské kauzy se nám hodí. Každopádně by uvedená kauza neměla vyústit k poklesu konzumace hovězího v naší zemi. Hovězí je celosvětově považováno za nejkvalitnější z červených mas, přesto je jeho spotřeba u nás velmi nízká, trojnásobně nižší než v minulosti, na úrovni zhruba 9 kilogramů na osobu a rok.

Jak již jsem už několikrát upozorňoval, schválení víceletého rozpočtu EU na období po roce 2020, zahrnující (respektive v současné době ještě ani nezahrnující) výdaje na Společnou zemědělskou politiku, se vleče a téměř jistě se v plánovaných termínech nestihne, což by znamenalo roční vakuum v podmínkách zemědělských podpor. Nejspíše se tak současné podmínky dotací o rok prodlouží, což není dobrá zpráva pro ČR, neboť nové podmínky měly zahrnovat vyšší podporu šetrnějšího hospodaření v krajině, krácení dotací průmyslovým zemědělcům nebo vyšší dotace pro mladé farmáře. Ministr zemědělství Miroslav Toman již také tento týden na jednání Rady ministrů v Bruselu navrhl přechodné období (což by v praxi bylo nejspíše právě zachování současného stavu déle, než bylo plánováno), a v nějaké podobě bude zřejmě se svým návrhem úspěšný. Dotace pro agrokombináty a průmyslové zemědělce tak budou zase ještě po nějaký čas garantovány.

Že jsou peníze základním tématem nejen pro zemědělce, ale i pro média, docela jednoznačně vyplynulo ze středeční tiskové konference Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK). Všichni se totiž soustředili na ceny vodného a stočného, ačkoli SOVAK na akci prezentoval mnohem zásadnější témata, jako je dopad kreativity našich poslanců v poslední novele vodního zákona do nákladů vodohospodářských společností nebo skutečnost, že obce, města, železničáři, silničáři či zoologické zahrady neplatí žádné poplatky za čištění dešťových vod, a za tyto subjekty a organizace to platí řadový občan. Ještě důležitější ale je, že příslušná výjimka v zákonech v praxi znamená, že se obce a spol. nijak nestarají, kam a kolik vody z dešťů odteče, protože za to nikomu neplatí. Kdyby ovšem výjimky nebyly, museli by stávající neplatiči mimo jiné řešit objem odtoku vody při deštích do kanalizace, což by je motivovalo ke stavbám s prostupnými povrchy (třeba chodníků) místo současného betonu a asfaltu. To by jednak podpořilo vsakování vody a tím i zmírnilo lokální povodně za situace, kdy kanalizace nedokáže vodu, především z přívalových dešťů pojmout, jinak by to ale lidem ušetřilo výdaje za čištění dešťových vod, tedy poplatky za stočné, do nichž se náklady za čištění dešťových vod promítají. To je však pro našince zřejmě příliš složitá, byť pravdivá, konstrukce.

Orientaci v zákonech a vyhláškách lidem ovšem neusnadňují ani zákonodárci. Jejich složitost a zavedený princip „papežštější než papež“ v porovnání s evropskou legistovou je legendární, a zdaleka se netýká jen oblasti zemědělství a navazujících oborů. Tento týden například předložilo Ministerstvo dopravy do parlamentu novelu zákona o vnitrozemské plavbě s klasickým odůvodněním, že nám přijetí příslušných opatření ukládá EU. Podle novely by měla být mimo jiné veškerá plavidla vybavena povinně zařízením pro sledování pohybu, což je technologie zhruba za 150 000 korun. Návrh ministerstva přitom počítal s tím, že se taková povinnost bude týkat i přívozů a obecně mnohem rozsáhlejšího množství lodí a plavidel, než EU požaduje. Jde tak o stejný princip, který dobře znají i zemědělci, kdy má drobný producent nebo výrobce potravin stejné povinnosti, jako výrobce průmyslový, a přestože se tato „rovnost“ před zákonem vydává za řešení spravedlivé, je fakticky diskriminační pro drobné a střední podnikatele a skrytou legislativní podporou velkých a průmyslových subjektů. V případě plavební novely ale naštěstí alespoň pár zákonodárců použilo zdravý (plavební) rozum a pro přívozy a další pravidla navrhli výjimky. Tak či tak, velký bratr bude mít další spektrum údajů o tom, kdo se kde nachází, a uniknout před ním nebude možné ani na lodích…

Petr Havel