A pakliže zvířata nemocná byla a byla také léčena, stalo se tak v souladu se zákony, podle nichž může jít na porážku jen takové jatečné zvíře, kterému po stanovenou dobu před porážkou nebyly léky podávány, právě proto, aby se jejich pozůstatky nemohly v masu vyskytnout. Vše nasvědčuje tomu, že investigativní novinář zdokumentoval nucenou porážku, a maso z poražených zvířat tak bylo produktem, který se v minulosti u nás za velké obliby našich spotřebitelů (protože bylo levnější), kteří se nyní děsí polského hovězího, prodávalo v rámci takzvaných nucených výseků. Poněkud jiná káva (nebo „kráva“) je ovšem zjištění, že maso polského, případně neidentifikovatelného původu bylo v některých restauracích v ČR pravděpodobně prodáváno jako exkluzivní argentinské hovězí, což je ovšem spíše vizitkou našich „podnikatelů“, než úrovně polského veterinárního dozoru. Především to ale není ojedinělá praxe klamání zákazníků za účelem vyššího zisku.

Ve středu zasedla podruhé Národní koalice pro boj proti suchu a jejím výsledkem byl výčet opatření, která již v prevenci rizik sucha nastala a která se aktuálně připravují. Našinec z toho přitom musí mít nutně pocit, že víc už snad ani dělat nejde, a že tak mnohovrstevnatě, jako je tomu v ČR, nebojuje s tímto rizikem žádná země na světě. Samozřejmě, že je řada opatření navrhovaných odborníky správná, ale jednak přichází pozdě, jednak nemusí být účinná a jednak jsou často zbytečně drahá. Taková ušetřená voda z programu Dešťovka je devětkrát dražší než voda z kohoutku, vrty jako zdroje pitné vody jsou k ničemu, když pod zemí není potřebná zásoba vody, infiltrace je náročná a představuje zásah (a tedy potenciální narušení) původního prostředí, zákaz pěstování monokultur se týká jen 25 procent zemědělských pozemků… a tak dále. Kromě toho supluje „Národní koalice pro boj proti suchu“ již dříve založenou nadresortní komisi VODA-SUCHO, a je tak otázkou, proč mít komise dvě (a mnohé další s méně reprezentativním složením).

Ještě že nám počasí přeje, koncem ledna byla například zásoba vody ve sněhu více než trojnásobná oproti stejnému období loňského roku (a mimochodem by stačilo toto množství pokrýt tuzemskou spotřebu vody k pitným účelům, pro zemědělství i pro průmysl na dva a půl roku), a díky celkem příznivému počasí, kdy část sněhu postupně při zvýšených teplotách odtává, se také plní naše přehrady, z nichž je pitnou vodou zásobována polovina občanů naší země. Taková přehrada Želivka by tak dokázala své spádové území napojit po dobu dvou až tří let, což sice i veřejně zaznělo, lidé se ale bojí sucha dál. Na jednu stranu je to dobře, protože si společnost začíná konečně uvědomovat cenu vody, na druhou stranu na tom jako země nejsme zdaleka tak zle, jak to veřejnosti prezentují různí spasitelé lidstva. Opět je třeba zdůraznit, že tato skutečnost by neměla naší veřejnost uklidnit, což je patrně také důvodem, proč se i možná rizika sucha, stejně jako polského hovězího, záměrně nadhodnocují. Rostoucí „zásobování“ veřejnosti novými a ještě většími riziky čehokoli s cílem dosáhnout prostřednictvím emocí změn nějakého stavu ale může časem skončit úplně opačně - lidé budou vůči katastrofickým informacím postupně natolik imunní, že s nimi pak nepohne skutečné riziko ohrožující jejich životy. Prostě, když si někdo devětkrát dělá legraci z okolí tím, že se „jakoby“ topí, tak jej po desáté, až se bude topit doopravdy, už z vody nikdo nevytáhne.

Kanál Dunaj-Odra-Labe má svého malého bratříčka - je jim takzvaný plavební stupeň Děčín, v praxi snaha zvýšit splavnost Labe. Je docela ilustrativní, že právě toto plánované a minimálně na vládní úrovni podporované opatření, sklidilo v souvislosti s jednáním Národní koalice pro boj proti suchu největší mediální pozornost, ačkoli se o něm nakonec vůbec nejednalo, a ačkoli toho nemá plavební stupeň Děčín s prevencí rizik sucha zdaleka tolik společného, jako třeba úprava stavebního zákona ve prospěch zjednodušení procesu budování a obnovy rybníků. Na televizní obrazovce se také diskutovalo o rostoucím počtu vlků v naší zemi - aktéry diskuse byl ale hejtman Jiří Čunek a zástupce strany Pirátů, tedy lidé, kteří mohou mít sice různé znalosti a zkušenosti, ale tématika vlků byla a je oběma dost vzdálena. Což ovšem divák, který o problému ví ještě méně, samozřejmě nepoznal. Jak ovšem za takové situace přijímat správná a „selským rozumem“ certifikovaná řešení, je opravdu otázkou….

Petr Havel