Z návštěvy na úhonickém statku si přinášíme poznání, že se už ani nemusí klasicky hospodařit, a přesto statek zůstává hospodářstvím, tedy svým způsobem. Když Jindřich Hašek ovdověl, zůstal na sedlačení sám, oba synové jsou inženýři strojaři a ve svém oboru chtěli zůstat. Ano, na počátku devadesátých let dostala rodina zpět 20,5 hektaru polí, 2 hektary luk a kousek lesa. Začali znovu hospodařit na svém, se sedmi kravami a sedmi jalovicemi, jen koně už nebyli. Ze strojů obdrželi dva staré zetory, nějaké valníky a polní válce.
Ale o tom již více Jindřich Hašek…
Další stroje a zařízení jsem si mohl nakoupit, neboť jsem měl možnost být hned po roce 1990 na stáži, tedy na práci, na farmě v Bavorsku. To mi vyjednal redaktor Radia Svobodná Evropa František Wohryzek. Napsal jsem mu kdysi, ještě za totality, kdy jsem na jejím konci pracoval jako dělník Konstruktivy v Mnichově. Moje vyprávění pana redaktora zaujalo, ba se i odvysílalo. Posléze jsme se sešli, a díky tomu jsem pak i poznal výborného chovatele prasat, Ruperta Schlauderera, od kterého jsem později získal plemenného kance pro náš chov. Byl o něj zájem, a nejen v Úhonicích, a dožil se úctyhodného věku.
Vidím ve vašich očích otázku, jak jsem se octl za totality v Mnichově. Byl jsem vyučený tesař, tedy tesař zejména pro průmyslové využití. To znamenalo hlavně umět všemožná šalování, toho jsem si užil v kladenské Poldovce, a pak i na stavbách, které prováděla Konstruktiva, a to byla například ona stavba dálnice v Německu.
A jak jsem se vyučil tesařem? Jako syn sedláka jsem po válce studoval Vyšší zemědělskou školu v Poděbradech, ale komunisté mě, stejně jako stovku jiných selských synků vyhodili, a že si musíme možnost dalšího studia zasloužit prací… Odvezli nás na statek na Osoblažsku, až u polských hranic. To byla padesátá léta. O dalším studiu nemohlo být ani řeči. Měl jsem i posudek, že jsem nepřevychovatelný. Posléze jsme si po vzoru Švandrlíkových černých baronů začali říkat zelení baroni. Žili jsme tam na statku v obci Studnice jako vyvrženci. Přišel ale konec roku 1953 a nám se podařilo nenápadně a bez velkého loučení zmizet. Pak jsem šel na vojnu, ale byla mi, tedy části mého ročníku, o půl roku prodloužena. Ale vojna se dala se přežít, neb díky znalosti morseovky z Junáka jsem se dostal ke spojařům. A vlastně už tehdy jsme si ladili Mnichov. A ten půlrok navíc jsme na Ostravsku rubali uhlí. No a pak v civilu jsem neměl jinou možnost, než se živit manuálně a odtud moje tesařina.
Doma už nebylo možné hospodařit?
To opravdu nebylo. Z velkých statků komunisté rodiny vystěhovali. My jsme byli na řadě jako třetí. Ale listonoš Jansa, snad jediný slušný komunista, včas připomněl, jak můj otec za války pomáhal lidem. A tak jsme zůstali, i když jsme se museli dívat, jak se v našem dvoře socialisticky hospodaří, jak močůvka vytéká až na náves. Ale díky tomuto člověku, a také díky otci, jsem nakonec dostal razítko, že nemusím nastoupit do JZD.
Byl jsem rád, přestože na statku jsem vyrostl a byl to můj život. Ale hrál jsem tehdy fotbal, a to šlo skloubit jen s prací od do. Avšak hospodářství jsem měl rád. Od šesti let jsem poklízel koně, vykydal, než přijeli z pole, aby přišli do čistého. Zajímala mě příroda, v lese jsem byl jako doma, jako všichni kluci jsem i trochu pytlačil. Ale posléze jsem byl rád, že se nemusím zúčastnit socialistické devastace krajiny, půdy, zemědělství. Pravda, přicházela šedesátá léta, doba se trochu uklidnila a lidé byli se situací paradoxně smíření. Polovina vesnice dělala na Kladně a ti, co měli jednu kravičku, ti socializaci přijali.
Tehdejší režim si začal uvědomovat, že na lidi platí „ekonomické stimuly“. To znamenalo, že už bylo možné najít si nějakou cestičku a třeba i vyjet s nějakým podnikem na práci do ciziny. Já jsem se tak dostal na rok do Lybie, stavěli jsme v poušti továrnu na tanky, to byla velmi náročná práce. Pak jsem dělal i nějaký čas v Německu. Tyto zkušenosti mi pak přišly vhod, když jsme s manželkou začali hospodařit. Se vším jsem si věděl rady. Začali jsme bez jakýchkoli dotací. Dnes je situace jiná, o hodně rozdílnější.
Vím, že jste také napsal několik knížek, vzpomínky na dění v rodných Úhonicích, na dětská léta, a také na to, jak komunisté urvali moc.
Ano, jsou to zejména Úhonické vzpomínky a Příběhy Modrého vrchu. Vzpomínky vesnické, selské, pytlácké, ale i sportovní, na zdejší fotbal, také jsem jej hrál a posléze i trénoval žáky. Můj otec, velmi společenský člověk, byl mimo jiné náčelníkem zdejšího fotbalového klubu.
Dokonce řeknu, že se tyto knížky čtou i ve Spolkovém domě pro vysídlené německé spoluobčany v Bavorsku. Na těchto vzpomínkách se mnou spolupracoval bývalý redaktor Reflexu Pavel Kovář. Jsou to všechno věci, na které nelze zapomínat. Ale… když jsem byl na besedě v jedné škole v Nučicích a mluvil jsem o násilné kolektivizaci, hleděli na mě čtrnáctiletí žáci nechápavě, nevěděli nic, asi ani nechtěli. Viděl jsem, že je to marné. Raději jsem mluvil o myslivosti dříve a nyní, to ožili. Když to pak říkám panu řediteli, odvětil, že to nemají v osnovách. Ptám se, jak je to možné!?
Co na takovou řečnickou otázku říci? Je to možné, ale záleží na lidech. Snad nejvíc na rodině?
Na rodině určitě. Já jsem měl příklad v mých rodičích, příbuzných, a nyní mám radost z vlastních dětí, i když synové se živí jinak. A pak také, že je zde na statku hromada dětí. Ale to vám poví Ester, která zde vede školku. To kdyby viděl můj táta, měl by radost. Měl pochopení pro nás kluky, povolil nám mít tady klubovnu, kterou jsme si mohli vyzdobit a vymalovat po svém. Indiáni samozřejmě nechyběli. Byl to velkorysý člověk, ale také trochu furiant. To furiantství měli mnozí sedláci v rodě, u nás skoro 400 let. Ale právě to jim i v nové době přitížilo.
A dnes?
Dnes díky Asociaci soukromého zemědělství veřejnost již přece jen ví, že sedlák není vykořisťovatel, vesnický boháč, kulak, jak se říkalo od padesátých let. Díky lidem jako jsou zejména Stanislav Němec, Jan Miller, Josef Stehlík a další, je dnes Asociace v podstatě významnou silou, se kterou musejí počítat všechny politické strany. Má dnes, po dvaceti letech existence, váhu.
Vypadáte spokojeně, máte ještě nějaké nesplněné přání?
Jsem spojený. Mám radost z dětí, vnoučat, píšu, sleduji německou televizi, abych si procvičoval němčinu… Ale přece jen něco. Když jsme s manželkou začínali, nevyužili jsme žádných dotací, také tehdy ani žádné nebyly, všechno jsme vybudovali za své. Ale když tak přemýšlím, líbil by se mi takový malý traktor John Deere, na který bych mohl pouštět děti z Esteřiny školky. Ten Zetor z roku 1962, co stojí tamhle v kůlně, už žádnou parádu neudělá.
Zatím děkujeme a pokračujeme v povídání s Ester Haškovou…
Splnila jsem si sen, mohu se věnovat dětem
Zaťukáme ve školce, vstup hned za vraty, v nové budově. Je pozdní odpoledne, mnozí rodiče si již cestou z práce vyzvedávají dítka. Vítá nás s úsměvem paní Ester Hašková a vítají nás také děti, podávají ruce a některé se zvědavě dotýkají Zdeňkova fotoaparátu. Mezitím druhá paní učitelka zdraví přicházející rodiče. Úsměvy, živo, milo. Usedáme na malé židličky naproti paní ředitelce.
Co vás přivedlo na myšlenku zřídit si vlastní školku?
Dělala jsem 11 let ve státní školce, mám speciální pedagogické vzdělání. Přišlo mi, že integrace jedinců s různými diagnózami je obtížná, nedostatečná. Byla jsem zahrnuta spoustou papírů, administrativou. Řekla jsem si, že se pokusím uskutečnit si svůj sen, věnovat se dětem individuálně, spojit vše s naší selskou tradicí na statku, aby děti viděly zvířata, aby viděly, jak se pěstují rajčata, že nepocházejí z obchodu. A tak tady pěstujeme bylinky, zeleninu, děti krmí ovečky, králíky, morčata, a zde, hned za vámi, agamy. Máme k sobě takový rodinný vztah. I k rodičům, ti často přijdou a ještě si zde s dětmi hrají. Mají možnost si o dětech s námi popovídat při kávě. Jsme opravdu taková rodinná školka.
Je to vidět, jakmile člověk vejde, to se nedá nahrát…
Není to samozřejmé a asi jsme opravdu jedineční. Svědčí o tom asi i to, že děti nechtějí chodit domů a že si sem, podívejte se, s nimi vlastně chodí hrát i rodiče. Zúčastňují se různých společných akcí. Vím, že každé dítě je individualita a tak je třeba je brát, každé je originál. Tak k nim přistupuji a ony to vracejí. To je to nejcennější, získat si dětskou důvěru, ale také ji nezklamat.
Bylo složité školku zřídit?
Důležité je samozřejmě chtít, ale bez patřičného vzdělání a praxe se do zřizování školky pustit nelze. Já mám speciální pedagogiku, dvacet let praxe, v dětském domově i ve školce, ráda vzpomínám třeba na stáž v církevní mateřské školce Srdíčko na Lužinách. Zkrátka, splnila jsem si sen. Jsme tu na děti dvě učitelky a pomáhá nám ještě paní uklízečka. Všechno je zde nové a všechno muselo splnit přísné předpisy hygienické, bezpečnostní, požární, dvojí vchod, směšovače vody, atd. Děti jsou z Úhonic a okolních vesnic, Drahelčic, Chýně, Ptic, Tachlovic, Malých Kyšic.
Jsem moc ráda, že se nám daří využívat zdejšího genia loci, klidu, pohody, že máme na děti čas a prostor. V létě mají k dispozici bazén, po trávníku mezi nimi chodí ovečky. A ještě bych mohla zmínit kroužky, třeba tance, zumby, anebo angličtiny. A rodiče se všech akcí rádi zúčastňují.
Otočím se a z velkého terária se opravdu na děti dívají agamy vousaté. Ostatně figurky všech možných ještěrů a dinosaurů jsou mezi dětmi oblíbené, a jak jsme se mohli přesvědčit, umí je i pojmenovat.
Děkujeme, že jsme se mohli na chvilku dotknout historie na statku číslo 3, a nového života ve Školce na Statku, ano, také v čísle 3.
Josef Duben
Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2019), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům ASZ ČR.
