Záleží ale na tom, jaká soběstačnost a v čem - v produkci hovězího je ČR trvale přebytková, bohužel z ČR se vyváží zvířata a dováží výrobky s přidanou hodnotou, to samé se týká mléka. Zásadní problémy má ČR především ve vepřovém, jehož dovozy každoročně rostou. To mělo logiku hlavně v minulosti, kdy byly výkupní ceny vepřového masa v ČR jedny z nejvyšších v EU. Dnes jsou ale pod průměrem EU, z okolních zemí má nižší ceny jen (celkem tradičně) Polsko a naskýtá se tak otázka, proč dotace nepůsobí tak, jak by mělo být jejich účelem. Obecná odpověď je snadná: Protože nejsou nastaveny dobře, což ostatně NKÚ na příkladech konstatoval. Realita je ovšem často ještě horší - například dotace na pohodu zvířat (animal welfare) čerpají v ČR prakticky jen koncentrované chovy prasat ve stájích, zatímco volně chovaná zvířata (ano, i prasata se už u nás tak chovají), která mají evidentně lepší pohodu zvířat než ta ve stájích, na dotace nemají nárok. Takhle „logicky“, ve prospěch velkých, se u nás nastavují dotace. Změnit jejich toky si ale žádá nejen změnit detaily, ale celý systém a filosofii podpor, a k tomu není politická vůle.
Ze stejného gardu je podobný problém postrádající logiku. Celá řada menších obcí, má-li na svém území nějakou zeleň, musí také sekat trávu, prořezávat stromy a tedy vytvářet kompost. Kompostovaná biomasa je přitom v případě její aplikace na pole možnost, jak dodávat do půdy organickou hmotu a zvyšovat schopnost krajiny zadržovat vodu. Obce ale nesmí materiál do kompostu předat místním zemědělcům, protože ti nejsou „osobou oprávněnou“ takový materiál přebírat. Tou jsou ministerstvem životního prostředí zadotované „profesionální kompostárny“, které ovšem pro své komposty pro změnu jen obtížně hledají odbyt - chtějí totiž za to peníze. Kocourkov je proti takovým zásadám přehledná a spořádaná obec.
Vláda na svém jednání v pondělí schválila dokumenty, které na některých lokalitách posunují možnou výstavbu budoucích přehrad nebo menších vodních nádrží. Z kola vypadla jen přehrada Pěčín, tak trochu logicky, protože zásobování obyvatel východních Čech může zajistit již v minulosti vybudovaný systém východočeských přivaděčů a přivaděčů vody umožňující transport pitné vody z míst s jejím dostatkem do míst, kde voda chybí, a naopak.
Rada ministrů zemědělství EU diskutovala v pondělí opět o podmínkách budoucí Společné zemědělské politiky EU (SZP) po roce 2020, přičemž zemědělský komisař EU Phil Hogan začíná být údajně trochu nahlodán v úmyslu prosadit krácení dotací velkým průmyslovým zemědělcům. To je ale interpretace spíš mediální, ve skutečnosti se začíná prosazovat názor, že velkým průmyslovým podnikům by neměly být kráceny dotace na „ozelenění“ (greening), tedy takové, které oceňují veřejný zájem odpovědné péče o krajinu. To je v zásadě v pořádku, neboť když už někdo veřejný zájem naplňuje, měl by být za to oceněn bez ohledu na velikost, neboť rozhodující by měl být výsledek.
Jednání ministrů zemědělství se věnovalo i „dvojí kvalitě“ potravin, neboť se v průběhu týdne očekával závěrečný verdikt EU, jak se k problému postavit. Nebyl nakonec překvapivý - i když EU konstatovala, že prodej potravin ve stejném obalu, ale odlišného složení, je klamavou obchodní praktikou, k uspokojení politiků, hlavně těch našich, požadující úplný zákaz této praktiky a prostřednictvím obalu odlišit výrobky, které nejsou úplně složením stejné, nedošlo. Pojmosloví EU totiž pracuje s pojmem podstatně odlišné. Což ovšem má svou logiku.
Je totiž velmi sporné stanovit, co je „podstatně odlišné“ a co je ještě odlišné „nepodstatně“. Variabilita odlišnosti je samozřejmě velmi široká, takže čeští kritici přijatého kompromisního řešení správně upozorňují na to, že z jeho působnosti může téměř každý výrobce „dvojí kvality“ potravin uniknout. Pokud ale vezmeme v úvahu, že v rámci EU se vyrábí několik set tisíc položek různých druhů potravin, z nichž mnohé si jsou hodně podobné nejen svým obalem, ale i názvy a složením, těžko by bylo možné regulovat tak rozsáhlé spektrum výrobků nějakým obecným předpisem. Samotných výrobků „dvojí kvality“ (identický obal, jiné složení) kromě toho není mnoho, a nikdo nenutí spotřebitele tyto produkty, z nichž mnohé jsou mediálně známé, kupovat. Podobných potravin, byť ne v podobě obalu, je ovšem naopak téměř nekonečné množství. Tak či tak, snaha řešit „dvojí kvalitu“ potravin má už své výsledky i bez toho, aby se nějak výrazně měnila evropské legislativa na ochranu spotřebitele. Medializace příkladů odlišných potravin ve stejných obalech vede jejich výrobce k postupnému obměňování výrobků tak, aby se jejich složení v různých zemích příliš nelišilo, nebo se nelišilo vůbec. Cesta osvěty, ač jde o proces obvykle dlouhodobější, než jsou regulace prostřednictvím zákonů, tak přináší ovoce i na tomto poli, takže zas taková prohra nepřijetí tvrdé regulace „dvojí kvality“ potravin nebude.
Petr Havel