Ztráta odpovědnosti

Možná, že politici ani nechápou, že důsledkem kolektivizace - a v tom je jádro pudla - bylo zpřetrhání vlastnických vazeb k půdě všeho druhu (nejen zemědělské) a tedy ztráta odpovědnosti za vlastněný majetek. Možná ale, že politici chápou, že by po desítkách let ideologické masáže obhajující kolektivismus nechápala laická veřejnost, jakže to povodně s kolektivismem souvisí. Možná také, že jak politici, tak laická veřejnost intuitivně tuší, že kolektivní (tedy žádné) vlastnictví půdy mělo a má svá rizika, protože se však většina z nich na kolektivizaci podílela a mnohým dodnes možnost ne-odpovědnosti vyhovuje, raději o tom mlčí. Každopádně - bez správné identifikace skutečných a systémových příčin nelze prevence povodňových rizik nikdy plnohodnotně dosáhnout. Nebo ještě jinak - bez změny přístupu k vlastnictví půdy budou finanční prostředky vynaložené na omezení až eliminaci povodňových rizik v mnohých případech investovány zbytečně. Důležité je přitom sousloví „k vlastnictví půdy,“ což je dost odlišný pojem od dnes hojně užívaného „k přístupu ke krajině“. Jde totiž o ono filosofické „Co bylo dřív: slepice nebo vejce“, tedy o to, co je podstatou a co je teprve důsledkem. V tomto případě je přitom podstatou právě vlastnictví půdy, neboť teprve z odpovědnosti dané vlastnictvím se generuje následný přístup ke krajině. Na což soudruzi vždy zapomínali, zapomínají a zapomínat budou. A nikdo jim to v souvislosti s povodněmi kupodivu nepřipomíná.

Poručíme přírodě

Po celá staletí byl přitom v české kotlině déšť přítelem všeho živého, symbolem života a pokud několik dní pršelo, žádné problémy z toho nebyly. Ostatně kdyby byly, pak rčení „Medardova kápě čtyřicet dní kape“ by v praxi znamenalo stavět hromadně Noemovy archy. Dnes představuje déšť reálné nebezpečí větších či menších povodní, a to vždy, když prší jen pár dní nebo intenzivně jen pár hodin. To není normální, protože to tak nikdy nebylo. I přes dlouhé zimy a různě dlouhé Medardovy kápě. Co se to tedy vlastně stalo?

Je to prosté - socialistické československé zemědělství se v praxi pokusilo naplnit heslo „Poručíme větru, dešti“. Heslo se samozřejmě nenaplnilo, protože naplnit jej prostě není možné. Zato se založily problémy, které následně způsobily neštěstí mnoha lidem a které nás stály a ještě budou stát stovky miliard korun. A stejně jako je současný stav naší krajiny výsledkem celé řady paralelně a negativně působících faktorů, musí se náprava odehrávat prostřednictvím stejně složitého mnohovrstevnatého procesu. Zdaleka totiž nejde jen o důsledky necitlivé regulace toků řek, rozorání mezí, likvidace remízků a následné existence dnešních „velkých, širých rodných lánů“, do nichž je nutné opět zapracovat, na základě skutečné znalosti prostředí, prvky povodňové prevence. Souvisejících vrstev je téměř nekonečná řada. Neméně důležitou kapitolou je třeba změna v přístupu k chemizaci půdy, respektive v návratu potřebných organismů do půdy. Průmyslové zemědělství je totiž z větší části zahubilo. Nejen to, způsobilo i jiné věci. Například: Zatímco pro kvalitu a retenci půdy je třeba podle dokladovatelných vědeckých výzkumů zapotřebí zhruba tuna žížal žijících na hektaru pozemků, mizí díky erozi a nesmyslnému zornění kopcovitých lokalit z hektaru pozemků v některých lokalitách v ČR ročně tuna zeminy. Ta zanáší prameny, koryta potůčků, rybníky a kromě toho kontaminuje vzduch, který dýcháme. Věděli a vědí tohle inženýři zemědělství, kteří se tak rádi ohánějí svými tituly? Vědí to, že močůvka rozlévané v minulosti nesmyslně po květnatých lukách změnila tyto lokality v krajinu zarostlou kopřivami, pro které je tento zemědělský odpad něco jako vepřo-knedlo-zélo pro českého strávníka? Podle všeho nevěděli a na rozdíl od klasických sedláků, často bez titulů, zato s pokorou k přírodě a vlastníky pozemků, nevědí dodnes. Tragédií zemědělství přitom je, že kolektivizační inženýři jsou stále přesvědčeni o své neomylnosti a stále se snaží ovlivňovat a vytvářet pravidla zemědělského podnikání v duchu poroučení nejen dešti, ale pro jistotu všemu a všem. Což je dnes pravou podstatou nezaslouženě špatné image zemědělství v ČR.

Vrcholek ledovce

V zahraničí, kromě některých zemí EU, se přitom na zemědělce dívá společnost jinak. Ne jako na pouhé žadatele o dotace ani jako na od rána do večera těžce pracující občany, ale ani jako na živitele národa, jak se o to snažil předlistopadový režim. Společnost obvykle na lidech v zemědělství oceňuje jiné vlastnosti - hrdost, svobodu, schopnost porozumět přírodě a v poslední době také zajištění služeb ve veřejném zájmu. Takový obraz lze ale vytvořit na základě úplně jiného myšlení, prezentace a priorit, než jakými se řídí domácí agrární politika. Cesta k němu je ovšem zhruba stejně dlouhá jako vybudování smysluplné prevence před povodněmi. Ty jsou vlastně jen vrcholem ledovce, jehož hlavní masa spočívá jinde než v budování hrází, poldrů, snižování zornění a všech nepochybně potřebných aktivit.

Vše by totiž mělo začít návratem k odpovědnosti, což je systémová prevence všech, nejen klimatických rizik. Otázka odpovědnosti je přitom klíčová - buď se jí bude pomáhat, a po letech opačného přístupu by bylo načase, kdyby se tak již konečně stalo, nebo se jí pomáhat nebude a všichni potom zaplatíme víc a budeme řešit více problémů.

Petr Havel