V Evropském parlamentu máme zastoupení, ne že ne, jak by si někdo mohl myslet. Jenže naše vláda nestojí o slova těch, kteří například říkají, že kdyby byla u nás Společná zemědělská politika opravdu uplatňována, prospívalo by to našemu zemědělství, krajině i venkovu. Naše v Bruselu oficiálně přednášené požadavky na možnou bezbřehou podporu průmyslových zemědělců jsou v naprostém protikladu s trendy EU. Říká to i Luděk Niedermayer, náš europoslanec za TOP 09, který je vedoucím české delegace v klubu Evropské lidové strany v Evropském parlamentu.

S vaším vzděláním a profesní minulostí z bankovní sféry se v Evropském parlamentu uplatňujete asi docela dobře, že?

Když jsem šel do Evropského parlamentu, očekával jsem, že se budu zabývat především ekonomickými otázkami, a třeba i takovými věcmi, jako je energetika, která mě zajímá, ale všechno skončilo, či spíš začalo přece jen trošku jinak. Okolnosti mě přivedly k tomu, že jsem se stal vedoucím naší delegace v Evropské lidové straně, která je v EP nejsilnější politickou silou. Podílím se tak na formulování naší politiky v rámci EP a stanovisek k návrhům legislativy. A druhá věc je, že se brzo objevilo tolik velkých trablů, že jsem se musel zabývat tématy, která jsem opravdu nečekal. Polovinu času trávím těmito většími tématy, jako je budoucnost EU, reakce na politiku Ruska, brexit, a to v Hospodářském a měnovém výboru. A navíc k tomu se účastním na práci již čtvrtého speciálního daňového výboru či vyšetřovacího výboru pro oblast daňových úniků a praní špinavých peněz. Zejména tato oblast stála moc času a energie, ale stálo to za to. Parlament v této oblasti odvedl výbornou práci a přiměl minstry financí k postupnému řešení některých problémů. Význam výběru daní je spojen právě s velkými firmami, které si mnohdy dovedou najít cestu, a úspěšně si ji i nacházejí, jak na daních odvádět co nejméně. V porovnání s malými a středními firmami těží z tohoto zvýhodnění, využívají své dominance na úkor malých a středních. Ale je třeba se snažit nastavovat podmínky tak, aby si tyto menší farmy a firmy zachovaly své pevné místo na trhu. A to se týká právě zemědělství v ČR.

Zajímá mě také energetika, jak ovlivňuje životní prostředí, změny klimatu, fungování průmyslu, firem. Bavíme-li se o energetice a životním prostředí a o zachování aspoň dosavadních standardů, musejí si politici uvědomovat zodpovědnost za to, zda budou naše děti žít v krajině živé a životaschopné nebo umořené.

Vidíte tedy zemědělství obecně jako krajinotvorné a sedláky, tedy rodinné farmy zejména, jako přínosné pro venkov?

Zemědělství považuji za jedno z nejdůležitějších českých témat. Je zajímavé nejen ekonomicky, ale i společensky. Čím víc je ekonomika kompetitivní a globální, tím častěji dochází k tomu, že se ti velcí dostávají k řadě zvýhodnění, to už vyplývá z jejich kapitálové a ekonomické síly. Kdybychom na tento stav nereagovali, byly by menší a střední firmy utlačovány, a ty velké by svého postavení mohly zneužívat, a to je špatná věc. V případě českého zemědělství jsme se dopustili velké chyby, kterou si dnes pomalu začínáme uvědomovat. Naše politika byla fakticky zaměřena jednoznačně na podporu velkých průmyslových zemědělců.

Situace v Čechách je jiná než v ostatních zemích Unie, kde je průměrná rozloha farmy okolo 15 hektarů, u nás nad stovkou, a velkozemědělské společnosti obhospodařují desetitisícové a ještě větší celky! My se odvoláváme na dědictví komunismu a nemluvíme o tom, že naše politika přímých plateb k tomu notně přispěla. Na současné situaci se tak velkou měrou podepsal stát. Samozřejmě i politika dotací velkým potravinářským firmám má důsledek, že průmyslové zemědělství a obrovské firmy u nás hrají mnohem větší roli, než by měly hrát. A má to dopady nejen na kvalitu produktů v obchodech, ale začíná se to zcela zřetelně projevovat na úrovni našeho životního prostředí. Stačí se jenom podívat z letadla, když je dobrá viditelnost, a okamžitě se pozná státní hranice. Za ní jsou pestrá a menší pole, ale u nás obrovské, opravdu obrovské lány, které vznikly často s přispěním státní podpory nějaké komodity. A to má za následek devastaci půdy, její erozi, sucho.

Myslím si, že je nejvyšší čas něco dělat, a ono to není kupodivu strašně složité. Hovoří se o podpoře malých firem, soukromého zemědělství, a řada lidí si to uvědomuje, protože má čím dál větší zájem nakoupit u malého zemědělce, kde vidí, že věci fungují, zná jej. Na rozdíl od neadresné průmyslové velkovýroby.

Zajímavá je v této souvislosti politická rovina. Jenže to, co požaduje česká vláda, tedy podporu obrovských „zemědělců“ a velkých firem, to, co vydává za český národní zájem, je přesný opak toho, co by bylo, dle mého soudu, potřeba. A českým národním zájmům odpovídá přesně to, za co bojuje a co prosazuje Evropská komise, tedy podpora malých farem a menších firem. Dominance velkých průmyslových zemědělců je špatná i z hlediska života na venkově. Dnešní stav vede k tomu, že perspektiva života a práce na vesnici není pro mnoho lidí moc lákavá. Společná zemědělská politika EU rozhodně není zaměřena na podporu velkých podniků, ale na podporu života na vesnici. A nám to trochu uniká.

Je jasné, že největší zemědělští podnikatelé využívají také největší a nejintenzívnější mechanizaci a technické prostředky, a to znamená, že v této konkurenci ubývá lokálních možností hospodařit. Není snadné získat půdu, a ještě těžší je začít v konkurenci „mega firem“ hospodařit. Pokud zájemce nezačne podnikat v nějaké okrajové komoditě, pěstovat něco zvláštního, či to nezkusí se sadařstvím, je často velmi závislý na těch velkých hráčích, kteří od něj vykupují produkty, dodávají osivo a také třeba hnojiva apod.

A jak vidíte perspektivy našeho zemědělství?

Zde vidím zajímavý paradox. Na jedné straně se již dá dostat k velmi kvalitním potravinám, i v kvalitě bio, ale cenové rozdíly, podobně jako v jiných členských zemích, nemusejí být tak velké.

A v této souvislosti mi připadá absurdní zdůvodnění naší podpory velkým průmyslovým zemědělcům, prý abychom se dostali k levnějším potravinám. A přitom je naším největším konkurentem v oblasti potravin Polsko, ale to je právě zemí, kde většina konkurenceschopné produkce pochází z malinkých farem. Pokud nám tedy má ta naše enormní koncentrace až mnohatisícihektarových hospodářství, a na ně navázaných státem podporovaných zpracovatelských firem zajistit nízkou cenu potravin, což prý lidé chtějí, i když já si tím nejsem jist, že to platí i na úkor kvality, tak je velmi pozoruhodné, že naším konkurentem je ekonomika, která funguje přesně opačně. 

Hodně lidí u nás dá na fake news, podléhá manipulaci, a je vidět, jak je manipulace okolo polských potravin úspěšná, bohužel, i když i v tamním potravinářství se některé hrozné věci staly. A už jsem několikrát slyšel naše polské kolegy, kteří říkají, že pokud se někomu podařilo někoho zabít potravinami, tak to nebylo u nich, ale v Čechách, kde zemřelo hodně lidí na otravu závadným alkoholem.

Nicméně si myslím, že se situace u nás přece jen každým rokem zlepšuje, a je to i tím, jak naše společnost bohatne. Celá řada lidí si dává pozor, jaké potraviny kupuje, a také od koho.  Je to podobné jako ve starých členských zemích. Ale k výraznějšímu zlepšení nedojde, dokud nezměníme přístup k dotační politice. Jinak bude pokračovat dominance těch velkých firem, které budou ovlivňovat zpracovatele, a to pak vytváří nepřirozenou a nebezpečnou vertikálu. Tlak velkých firem jim vlastně umožňuje i přebírat trh malých farem s potenciálně velkou přidanou hodnotou, popřípadě ty malé zcela z trhu vytlačovat. Třeba i prostřednictvím prosazování vysokých, údajně „objektivně“ hygienických standardů, které vyžadují takové investice pro malého podnikatele, které jsou nedosažitelné nebo ho příliš znevýhodní. Ve skutečnosti žádné takové evropské standardy neexistují a jsou dílem našich předpisů! U nás vědomě či nevědomě omezují konkurenci, byť malou.

Pohlédneme-li na věc z vyšší úrovně ekonomické, lze potvrdit, že závislost ekonomiky na velkých firmách je ekonomicky dost nebezpečná. Když neuspěje malá firma, nic moc se nestane, stále vznikají nové a „malým krachem“ je postiženo málo lidí, ale když se velká firma dopustí nějaké chyby a zkrachuje, je dopad obrovský, dotkne se celé ekonomiky, často i finančního systému a vždy spousty lidí. Krachy velkých firem přinesou otřes velké ekonomiky, a proto rozumné země dbají na balanci podniků velkých a těch malých a středních.

Z hlediska české ekonomiky bych si přál, aby byly odpovídajícím způsobem podporovány malé a střední firmy, a to nejen v zemědělství. Podíl velkých firem se mi dnes zdá příliš velký a dotace ho zvyšují.

Jak se můžeme poučit z členství v Unii?

Evropa dává velkou příležitost se učit na příkladech. Jsou dobré i špatné. Druhé poznání, které jsem již absolvoval v ekonomické sféře, a nyní to vidím i v politice, je, že když se vám něco nezdá, tak to lidé odůvodňují „jako naše specifikum“, a že to vlastně jinak nejde, pak je třeba zpozornět. Nemusí to být vůbec pravda. Odlišný přístup totiž jinde, v jiných zemích, často dobře či dokonce lépe funguje, takže se ukazuje, že argument neplatí. U nás to platí v rovině ekonomie i v zemědělství.

Ale souvisí to s širším fenoménem, který dnes společnost ovlivňuje. To je odklon od faktů a tolerance nepravd, manipulace, a s tím spojené „útoky na emoce“.

Dnes mají populisté hroznou výhodu. Lež a pravda se bohužel staly skoro zaměnitelnými pojmy, jak třeba slyšíme z východu: „Lež je naše alternativní pravda.“ Když někdo vstoupí do politiky a lže, tak za to nenese žádnou zodpovědnost, není na to žádná sankce. To je velký problém. A samozřejmě ti, kdo lhát nechtějí, pak mají pozici mnohem těžší.

A pravda okolo dotací?

Jasná pravda je, že zemědělské dotace přiznávané velkým vylučují v řadě oblastí rozvoj těch malých. Ale není to chyba EU dotací - evropské dotace jsou daní za to, že mohl vzniknout jednotný evropský zemědělský trh. Protože kdyby byly dotace poskytovány podle uvážení jednotlivých zemí, vedlo by to k velké nerovnosti, to znamená na jedné straně ke zvýhodnění jedněch, a na druhé straně k velkému znevýhodnění těch druhých.

Obecně vidím lepší přístup k dotacím takto. Obecně by neměly být dotace standardem, zde je zemědělství výjimkou, jak jsem uvedl. Velké firmy by měly mít nárok na dotace pouze ve výjimečných případech. Pokud třeba uskuteční nějaký velký projekt prospěšný životnímu prostředí, nebo na základě naprosto výjimečného přístupu k vědeckému výzkumu. Dotace mají směřovat do malých, středních či začínajících hospodářství a firem. Aby se srovnalo jejich tržní znevýhodnění.

Určitá forma zastropování zemědělských přímých plateb tedy je zcela v pořádku. Na druhou stranu, pro farmu o několika tisících hektarech by okamžité odstřihnutí od dotací mohlo být devastující, v takovém případě by bylo vhodné třeba dvou až čtyřleté přechodné období. Aby se dotyčný subjekt mohl rozhodnout, zda to zvládne bez dotací, nebo se začne zmenšovat. A přímé platby by měly směřovat těm, kdo hospodaří tak, aby neubližovali krajině. Měly by být podmíněny konkrétními, měřitelnými kroky, které pomohou naší sužované krajině. Třeba i z hlediska rizika sucha.

Vaše stanoviska jistě zaujmou sedláky i lidi žijící na venkově. Budou mít ve vás zastání v Evropském parlamentu?

Já politiku nevidím tak, že člověk pracuje jen pro jednu skupinu a snažím si ji svými názory „koupit“. Proto bych začal od věcí klíčových, trochu obecných. Za prvé, že pro naši zemi je absolutně nejdůležitější fungující Evropská unie, a my v ní máme své slovo. A chci dělat všechno pro to, aby se řešily problémy, o kterých jsme spolu hovořili, chci na ně stále upozorňovat. Ale za druhé rozhodně netvrdím, že všechno vyřeším. Evropský parlament je velký, a nás není tak mnoho, a naše vláda bohužel dělá všechno pro to, aby Společná zemědělská politika, prosazovaná Evropskou komisí, u nás platila „trochu jinak.“ Ale já se budu snažit o nápravu. Stejně tak jako v mnoha dalších oblastech.

Josef Duben

Příště: Pavel Telička (Hlas)