Vinař Josef Valihrach je syn vinaře a sedláka Jožky Valihracha. Jejich rodina byla loni oceněna titulem Farma roku, kterou vyhlašuje Asociace soukromého zemědělství. Josef Valihrach ml. byl spolu s otcem již třikrát oceněn jako český Vinař roku, sám pak je mezinárodním hodnotitelem vín, ale snaží se reprezentovat i vína z Krumvíře. Světovou soutěž Chardonnay du Monde vyhráli v roce 2014 a loni obsadili třetí místo, letos byl Josef Valihrach v hodnotící komisi, takže vzorky nebylo možné k hodnocení zaslat.  

Co bylo vaší hlavní motivací zkusit to s politikou?

Neberu to tak, že chci něco zkusit, chci uspět a prospět. Pocházím z rodiny s tradicí několika generací, bohužel přerušenou komunistickou dobou. A když vidím to sedláctví okolo sebe a uvažuji o předcích, uvědomuji si, jak je důležité podporovat tradičnější přístupy k podnikání, podporovat rodinná hospodářství, která mají vliv na venkov, krajinu. Vnímám, že před volbami jsou tato témata politickými stranami využívána pouze jako vějička na získání hlasů, a hned po volbách bývají zase zapomenuta. Není tomu tak u Strany soukromníků, ani u stavovských organizací jako je např. Asociace soukromého zemědělství.

Celý život jsem se snažil pronikat do tajů vinaření, abych mohl co nejlépe navazovat na odkaz předešlých generací. Získal jsem k němu hlubší vztah, a posléze jsem dostal možnost vidět, jak to vypadá ve světě. Ve světle toho mě překvapuje, jak mnoho mých vrstevníků považuje veškeré možnosti podnikat, studovat či cestovat za samozřejmé a již nezměnitelné. Obecně si těchto možností málo vážíme. Trápí mě také to, jak se tvoří a implementuje legislativa, což se u nás mnohdy bohužel děje na poslední chvíli zmatečně, popřípadě pod vlivem lobby velkých podniků. To jsou jedna z hlavních témat, která mě inspirovala, abych možnost kandidatury přijal. Soudím, že selský a živnostenský stav je v orgánech EU nedostatečně reprezentovaný vzhledem k vlivu a roli, kterou zemědělství a živnosti v Unii mají.

Vnímáte tedy venkov, zemědělce a rodinné farmy nejen jako „pouhé producenty“ potravin a vína, ale jako fenomén důležitý pro tvorbu a kultivaci společnosti?

Snaha zemědělské politiky jde někdy mimo zájmy venkova i zemědělců, chybí mi prvek provázanosti, a také komunikace na všech úrovních, ale i směrem vertikálním. Tedy jak s orgány Unie, tak i na naší národní úrovni, mám na mysli ministerstvo zemědělství. A právě zprůhlednění této politiky, a týká se to všech úrovní, považuji za důležité. Je třeba jasně formulovat cíle. A toho se týká i problematika zastropování. Jsem rád, že nyní došlo ve výborech EP k podpoře jistého kompromisního řešení. Průmyslové zemědělství totiž přispívá k vylidňování venkova a hlavně k vodní erozi a celkově k degradaci půdy. Měla by se ovšem spíše otevřít diskuse založená ne na velikosti podniku, ale na vztahu zemědělce k místu podnikání. Ostatně je zde také mnoho velkých rodinných podniků, které se ke krajině chovají zodpovědně. Proto mám velkou radost z programu Pestrá krajina, který pochází z „dílny“ Asociace soukromého zemědělství. Chtěl bych proto pracovat ve výboru Evropského parlamentu pro Zemědělství a rozvoj venkova (AGRI). Podle mě je důležité přinášet informace od zdroje co nejdříve, abychom se mohli připravit včas. Leckdy i na mnohem přísnější variantu, kterou připravili naši úředníci.

Hodně se v poslední době mluví o významu venkova. Jaký je pro dnešní společnost?

Je potřeba se k němu stále vyjadřovat, protože jej bereme mnohdy jako samozřejmost. Osobně mi dalo hodně energie vyhlašování Farmy roku. Ano, potěšilo mě ocenění našeho hospodářství, to je jisté, ale zejména pak to, že jsem tam cítil tu velkou sílu, sílu lidí i příběhů, které je škoda si vyprávět jen mezi sebou. Ty by neměly být zapomenuty. A zdá se mi, že se již začíná měnit také pohled veřejnosti, která dokáže rozlišovat a vnímat význam a roli lidí, kteří hospodaří na svém, pečují o krajinu a nabízejí své adresné potraviny. Lidé si zase začali uvědomovat rozdíl mezi tím, co jsou levné anonymní potraviny a co potraviny od místního sedláka. V tomto kontextu je mi pak líto, že nám z Vinařské asociace se například kvůli velkým lobby nepodařilo prosadit, aby na přední etiketě byla přiměřeně velkým písmem uvedena země původu hroznů a vína.

A jak venkov vypadá a mohl by vypadat, na to se stačí rozhlédnout, a hned je vidět rozdíl v zacházení s krajinou. Moudrost předchozích generací se jistě dá dát do souladu s ekonomickými zájmy. Jsem přesvědčen, že to jde. A vidím pozitivní případy nejen v cizině, ale i u nás, viz projekt Pestrá krajina. S tím souvisí i důraz na tradici, kulturu a oduševnělost krajiny. Ostatně nejen venkovské.

Jaké je postavení českého zemědělství a jeho struktura v porovnání se zeměmi EU?

Jsou tu minimálně dva pohledy na věc. Například se tvrdí, že u nás jsou v porovnání s Evropskou unií tradiční větší zemědělské subjekty. Ano, jsou, ale z relativně nedávné minulosti. Na druhou stranu jsou zde tradiční menší a střední zemědělci, kteří mají neuvěřitelnou tradici, kdy žádné tolik vyzdvihované celky „s tradicí z nedávna“ neexistovaly. A nyní se mi jeví, že nazrává doba, aby nás, malá a střední hospodářství, firmy a živnosti bylo slyšet více.

Všímám si toho, jaký máme velký dluh, který budeme muset urychleně řešit, a to je nedostatek vody v krajině, k němuž došlo vlivem sucha, ale i kvůli špatnému hospodaření a následné erozi. Krajině prospívají dobrovolně a bez extra pobídek většinou ti menší hospodáři, kteří v krajině a na venkově žijí a na svém okolí jsou bezprostředně závislí.

Jaký máte názor na dotace, jaké jsou jejich klady, jaké zápory?

Dotace můžou být dobrým nástrojem, když jsou kvalitně zaměřené. Nyní jsem rád za naznačení směru budoucí Společné zemědělské politiky, jejíž podpora by se mohla otočit k menším podnikům a zaměřit se také na inovace. Jen doufám, že to není jenom politická proklamace a prázdné sliby. Je také důležité, aby se co nejméně ztrácelo cestou. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že v dnešní době extrémního tlaku na cenu potravin by to u určitých produktů šlo bez dotací jen velmi těžko. Zároveň si ale člověk musí uvědomit všechny byrokratické problémy. Nejen ze svého vinařského okolí mohu uvést několik příkladů, kdy jednotliví podnikatelé dosáhli třeba na 60% dotace, jenže se pak v průběhu čerpání ukázala nutná změna, nebo se objevilo nějaké technické opomenutí, a pak museli celou investici uhradit ze svého. Pro menší subjekty je administrativa kolem dotací dost obtížná. Za vhodné a zajímavé považuji dotace na řešení problémů s vodou, proti suchu, nebo mrazům. Ale upozorňuji, že dotace nesmějí být politickým nástrojem.

A týká se to i politického a lobbistického ovlivňování trhu a obchodu. Pokud půjde jen o levné potraviny a o maximalizaci zisku, nemůže být řeč o kvalitních potravinách. Takovéto postupy a někdy i dotace křiví trh. A to je potřeba sledovat.

Proč si myslíte, že by vám měl dát venkovský volič hlas?

Snažím se sledovat to, co se u nás kvůli politickým i legislativním chybám může projevit v krátkodobém i v dlouhodobém horizontu. Hodně zbytečných regulací a předpisů přichází přímo z Evropské unie a z evropských předpisů, ale mnohdy se tlakem z Unie klamně zakrývají i úplně jiné motivace. Jako příklad lze uvést nedávno schválený vinařský zákon. Proti tomu je potřeba bojovat.

Toto vidím jako šanci se úspěšně zúčastňovat jednání, vysvětlovat, popřípadě vyjednávat výjimky, informovat včas sedláky, živnostníky i vinaře. Podobná stanoviska a přání se objevují i v programech politiků, ale bývá to často jen taková ozdůbka k získání voličů, nicméně ty pravé priority jsou někde jinde.

A já, pokud dostanu podporu sedláků a soukromníků, se chci snažit, aby tyto naše názory zaznívaly hlasitě, častěji a abychom věděli včas, co se chystá a uměli se ozvat proti nekoncepčním či zbytečně zatěžujícím byrokratickým nařízením. Nejen z Bruselu, ale i od nás. A co hlavně, snažil bych se co nejvíce naslouchat a zaměřovat se na reálné problémy. Například u Asociace soukromého zemědělství se mohu spolehnout na profesionální aparát, který toto již dělá a který lze velmi dobře využívat při získávání názorů tzv. „odspodu“.

Myslím si, že se politické klima v Unii bude velmi měnit, a zdá se, že bude velká šance pro nás menší a střední. Jde i o strategii. V době dnešní krize politických elit není vhodnější čas na změny k lepšímu.

Pamatuji si dobře na náš vstup do EU, na to nadšení, ale i na jisté rozčarování posléze. Uvědomuji si však, že se o zlepšení poměrů musíme zasadit sami. Přímý kontakt je nutný. V tom Evropská unie i Evropský parlament selhávaly. Dnes se ale, přijde mi, věci mění k lepšímu, přestože velmi pomalu. Evropský parlament získává větší pravomoci v rámci orgánů EU, a mírní tak problém demokratického deficitu Unie. To je místo, kde je nutné se věnovat lepší kontrole vzniku legislativy, popřípadě rozpočtu. A nezapomínat na nezbytnost komunikace. Jsem přesvědčen, že Evropský parlament nelze brát jako odkladiště doma nepohodlných lidí, ale jako celek, kterého jsme součástí, a kde také musíme konstruktivně jednat. A zároveň si uvědomit, že nejsme nejsilnějším hlasem, proto půjde také o to umět komunikovat a nacházet si spojence.

Josef Duben

Příště: Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL)