Navštívili jsme obě rodiny, mají to k sobě z Přísečné do Mojného, co by kamenem dohodil. Zřejmě i to hrálo roli, když se Eva Šítalová rozhodovala, zda přijmout kandidaturu na předsedkyni regionu. Pro radu to má opravdu blízko.

Začínáme Václavem Perníkem: Jak jste se dostal k práci v Asociaci?

Nepatřím mezi otce zakladatele jako pánové Němec a Miller. K celorepublikové Asociaci a na post místopředsedy jsem se dostal spíš náhodou, a trochu oklikou. V regionu Český Krumlov založil regionální organizaci již v roce 1999 Stanislav Bůžek starší. Po pár letech fungování byly volby, a byla svolána mimořádná valná hromada, protože se vedení nějak nedařilo. Tehdy, v roce 2005, byl v představenstvu i můj otec, a říkal, že by to chtělo novou krev, ať jdu s ním na schůzi, že bych také mohl zkusit kandidovat. Šel jsem, bylo tam tak 20 až 30 sedláků, a nikomu se „do funkce“ příliš nechtělo. Pak někdo navrhl mě, otec to nebyl, já kandidaturu přijal, a byl jsem zvolen. Podle stanov si představenstvo ze svého středu zvolí předsedu, a já jsem navrhnul pana Hošnu. A on se mi asi chtěl revanšovat, tak navrhnul mě, a už jsem to měl. Zvolení mě překvapilo, říkal jsem si, že předsedou by měl být spíš někdo starší, zkušenější a mně tehdy bylo 26 let! Ale měl jsem elán a nápady, rozjeli jsme různé akce, organizace fungovala…

Každá regionální organizace měla dva zástupce v celostátní Radě, vyrazil jsem tedy také na svou první Radu se Slávou Bůžků. Účastnil jsem se diskuse, kde jsem řekl pár slov, pak byla další celostátní Rada, na které proběhly doplňovací volby, v nichž jsem již byl zvolen na rok do Předsednictva. A v následujících řádných volbách jsem byl navržen na místopředsedu ASZ ČR.

Ale to zase nebyla taková náhoda, ani oklika, ne?

Nu, ať tak, či onak, byl jsem zvolen. A jako republikový místopředseda jsem působil po dvě volební období. Rád na to vzpomínám, byla to práce velmi zajímavá, bavila mě, a bylo to v době, kdy se podařilo, i díky spolupráci s pravicovými stranami, které byly tehdy u vlády, prosadit řadu dobrých věcí. Napadá mě třeba vyřešení problému s ukončením zemědělské činnosti a převodem na další generaci, tedy z otce na syna. Tehdy se z toho měla platit v podstatě nesmyslná daň, a Miroslav Kalousek, tehdejší ministr financí, na náš podnět vyjednal, že převod farmy z otce na syna bude osvobozen od daně. V té době jsem se zúčastnil řady jednání se zajímavými vlivnými lidmi a podařilo se nám spoustu podobných věcí vyřešit a lecčemu napomoci.

Ale časem ve mně uzrál názor, že jakákoli volená funkce má být jen na dobu určitou, protože když je dotyčný na dané pozici moc dlouho, začíná ztrácet potřebný odstup, a s tím souvisí i to, že přestává mít nápady jako na počátku. Podle mě by člověk měl být ve volené funkci dvě až tři volební období. A pak udělat další krok, jít někam dál a tam využít, co se naučil.

Krok dále, další etapa v životě…

V roce 2013 jsem se rozhodl, že již nebudu kandidovat na funkci v Předsednictvu ASZ ČR a včas jsem to oznámil. Radil jsem se o tomto kroku více než měsíc s rodinou, hlavně s manželkou. Ta pozice místopředsedy pro mě tehdy, v době, kdy jsme měli dvě malé děti ve věku dvou a pěti let, znamenala prakticky 30 dnů ročně mimo domov na různých jednáních a akcích. A to byla jen jedna stránka věci. V rámci našeho hospodářství jsme rozvinuli ještě další aktivitu, která byla na čas náročná, prodej a servis zemědělské techniky. Zůstal jsem ale předsedou regionálním, s tím, že se soustředím na náš region, ale už také jen na dobu určitou. Letos jsme měli valnou hromadu a s předstihem jsem oznámil, že na předsedu již kandidovat nebudu. Ale slíbil jsem, že budu-li zvolen do předsednictva, budu svému nástupci ku pomoci. No a mou nástupkyní je Eva Šítalová. Myslím si, že na pozici regionální předsedkyně bude právě oním potřebným oživením. Je pečlivá, má nápady, rozumí financím, dělala finanční hospodářku naší organizace.

Již asi osm let si myslím, že je třeba střídání. Však i na republikové úrovni se třeba Josef Stehlík rozhodl dál na předsedu nekandidovat. I on zřejmě došel k tomu, že nastal čas k nějakému posunu, popřípadě změně. Jsou však jisté výjimky, vzpomenu si třeba na bývalého předsedu regionu Tábor, pana Jecha, který od roku 1981 až do současnosti dělá starostu v Borkovicích, v obci, kde žije. Naplňuje jej to, dělá to dobře a má důvěru. Takových případů ale není mnoho.

Zmiňme se také o vašich kořenech

My pocházíme odsud, tamhle z toho statku, je do dneška náš. Novostavba z roku 1868 stojí o pár desítek metrů dál, než byla původní usedlost. Můj otec se svým bratrancem dělali rodokmen a dohledali, že zde žijeme od roku 1670, ano, bez přerušení 350 let.

A z bližší historie si vybavuji dědečka, který se narodil v roce 1916, zde hospodařil, vydržel válku, pak přišel rok 1948, snažil se hospodařit i nadále, vydržet to, ale měl velké povinné odvody, měnili mu pozemky za horší. Dneska se to těžko někomu vypráví, mnozí to vůbec nemůžou pochopit. Naštěstí dědeček nebyl zatčen, ani uvězněn, a od vystěhování jej zachránilo to, že na Okresním národním výboru v Českém Krumlově pracoval jeho bývalý zaměstnanec, který příkaz k vystěhování „stopil“. A to díky tomu, že dědeček a celá rodina se ke všem zaměstnancům, čeledínům, děvečkám chovali vždy slušně a jedli vždy s nimi společně u jednoho stolu, což v té době ne vždy bývalo pravidlem.

Ke statku tehdy patřilo 28 hektarů polí a 14 hektarů lesa. Bylo marné chtít plnit všechny státem nařízené povinnosti, nicméně ta nejhorší padesátá léta dědeček přežil. V letech 1955-56 se dokonce trochu nadechl, jak říkal. Ale pak, když už měli tři děti, a prakticky nebylo možné si ani doma porazit prase, na naléhání žen z rodiny vstoupil jako poslední sedlák do místního JZD, kde aspoň směl jezdit s koňmi. To se psal rok 1958 a děda byl poslední sedlák v naší vesnici, který do JZD vstoupil. Nicméně to pro něj bylo krušné, v roce 1947 - 49 totiž postavil novou stáj, s visutou drážkou, a pak se musel koukat na to, jak zde hospodařilo JZD. Nebylo mu dovoleno se ani starat o zvířata ve vlastní stáji. Babička chodila krmit prasata na druhý konec vsi. Obytná část stavení naší rodině, naštěstí, zůstala.

Dědeček umřel v roce 1995, když mi bylo 17 let. Měl jsem ho hodně rád. Ač měl jen měšťanku a dva roky rolnické školy v Českých Budějovicích, spoustu věcí věděl. Kdo ho neznal, myslel si, že je takový zvláštní, byl to samorost. Chodil například ve dřevácích, co si sám dělal, nosil rádiovku. Byl přirozeně chytrý, ze školy si všechno pamatoval, co se týkalo zeměpisu, dějepisu, z chemie řadu různých chemických vzorečků. Hodně mi vyprávěl o tom, jak hospodařil. Poslouchal Svobodnou Evropu a pořád věřil, že to komunisté už nemohou ustát. Když pak přišel listopad 1989, tak hned jak to bylo možné, děda i otec, oba jsou podobné nátury, zjišťovali, jak by bylo možné zase začít hospodařit. Otec pracoval u Státních statků Šumava, vždy chtěl hospodařit, doma se vším dědovi pomáhal, jezdil s traktorem. Ač měl problém kvůli svému původu, tak vystudoval vysokou školu zemědělskou, pro Státní statek, jak se to tehdy dělalo, a ten mu platil stipendium. Ovšem pak u nich musel po určitou dobu pracovat. A ten závazek mu končil v roce 1992, kdy ostatně končily i státní statky. On tedy hned žádal o restituce. Nejdřív nám vrátili lesy, ale před tím ještě honem stihli několik hektarů vymýtit. V roce 1991 nám byl vrácen první pozemek, humna, 1,2 hektaru. Když jsme je poprvé orali, tak dědeček plakal, ale říkal, že radostí, a to kvůli tomu, že Perníci už zase orají svojí rodnou hroudu. Tenkrát jsme tam zaseli ječmen, měli jsme starý traktor, půjčili si pluh a otec koupil za 5 000 korun pár vyřazených strojů. Pamatuji si to jako dnes, secí stroj Saxonia, původem z NDR, nakladač, rozmetadlo. Takové byly začátky.

Nebyly jednoduché…

Hned jak se v roce 1990 otevřely hranice, chtěli jsme se podívat do blízkého Rakouska, jak tam hospodaří. Že tam navštívíme nějakého sedláka. Děda uměl dobře německy, otec se také domluví, tak jsme vyrazili. Ale styděli jsme se u nějakého statku zastavit, bylo nám to takové hloupé. A pak se vracíme a vidíme poslední statek před hranicemi, dodali jsme si odvahy a zastavili. Tam hospodařil sedlák, jmenoval se Josef, a pro nás to pak byl prostě Pepi, se kterým se děda i rodiče skamarádili, a přátelili se až do jeho smrti. Ukázal nám hospodářství, děda se jen rozplýval.

V roce 1992 jsme na statku opravili stáj, že budeme chovat dojné krávy, v restituci jsme dostali osm krav, starý traktor, brány, a koupili nám nový pluh za 19 200 korun. Od 1. 1. 1993 začal táta hospodařit na 30 ha, z toho 10 ha si pronajal od souseda. Pro dědečka, kterému tehdy bylo 76 let, to byla neskutečná satisfakce. Mně bylo 15 let a nastoupil jsem na Střední zemědělskou školu, obor mechanizátor, do Českých Budějovic.

Děda mi tehdy říkal: „Vašku, sedlák, to je svobodný člověk, který musí poslouchat pouze přírodu.“ Dnes si říkám, jestli se neobrací v hrobě… Koho všeho dnes musí sedlák poslouchat! Nebudu to raději vyjmenovávat.

Pozvolna jsme rozšiřovali výměru na dnešních 820 hektarů, 30 ha lesa, chovali krávy, pěstovali obilí. Neměli jsme ale kromě statku žádné objekty, například skladovací prostory. V naší vesnici bylo od roku 1995 zemědělské družstvo, jehož členové se rozhodli, že nebudou hospodařit, ale že budou pozemky a majetky pronajímat. První, druhý i třetí nájemce zkrachoval. Poté, v roce 2007, se místní ZD rozhodlo, že své nemovitosti prodá a pozemky svých členů pronajme. K tomu také došlo, my a ještě jedna sousední firma jsme koupili nemovitosti a pozemky si pronajali. Kruh se uzavřel. Dědu komunisti připravili o to, co měl nejradši a on se musel velkou část svého života dívat na to, jak JZD devastuje rodový majetek. No a nyní jeho potomci družstvo, nástupce původního JZD, koupili, a tím zaniklo.

Musím ale dodat, že já jsem ty nejhorší doby samozřejmě nezažil, ty největší hrůzy naštěstí znám jen z vyprávění. Některá družstva, která tady hospodařila po roce 1990, řídili už jiní lidé, ti už se nechovali tak, jako někteří „staří“ předsedové, kteří byli vychováni dobou před rokem 1989. V našem případě to bylo tak, že jsme se dokázali s vedením místního družstva rozumně domluvit, což je ale spíš výjimka.

Zmínil jste, že dnes hospodaříte na několika stech hektarech, všechno vlastní?

Z těch více než 800 hektarů vlastníme 300. Dnes už se moc půdy koupit nedá, i když se o to každý snaží. Půda je základní výrobní prostředek, to je jasné. Ideální je půdu vlastnit, to je stabilizující, jen tak se dá lépe plánovat. Proto jsme se také rozhodli, po koupi nemovitostí po družstvu, využít těchto prostor k dalšímu podnikání a založili jsme společnost PERAGRO Přísečná, a obchodujeme se zemědělskou technikou a zajišťujeme i servis.

Ale existenci firmy jsme jaksi prorocky představili už nějakých deset let před jejím založením.

Jak tomu máme rozumět?

Navštívili jsme výstavu Země živitelka, někdy v roce 1994, a jak si všechno prohlížíme, ztratili jsme mou matku. Tehdy jsme neměli mobily. Nenapadlo nás nic lepšího, než nechat vyhlásit rozhlasem, že se ztratila paní Perníková z firmy Peragro Přísečná a že se má dostavit k bráně. Nakonec to nebylo potřeba, našli jsme se na parkovišti. A druhý den v obci matku oslovila sousedka, že to hlášení v Budějovicích slyšela, a co že to je za tu firmu „Peragro“. Nu a nyní skutečně firma existuje a prosperuje.

Momentálně se více věnuji technice, ale počítám s tím, že se zase vrátím více k práci se živými organismy. Pole, zvířata. Na tom se mi nejvíc líbí, že každý rok je jiný, někdy úplně jiný. I když dnes sedím na traktoru mnohem méně, baví mě to. Těžko někomu vysvětlím, jaká to je radost, když orám, tady je jíl, zde je půda měkčí, tady zase trochu hrb, kde se otevírá pohled do krajiny, a sleduji, jak mi práce krásně ubývá. Takže to jsou „maličkosti“, na které se třeba já těším. Práci na hospodářství zvládáme s rodinou, otec, matka, dva zaměstnanci, to vše na 25 dojných krav, plus mladý dobytek a výkrm zhruba 90 býků. V obchodní firmě máme 11 spolupracovníků odsud a z okolí.

Takže cítíte zadostiučinění?

Cítím. Za sebe, za rodinu, otce, dědečka a předky vůbec. Při této příležitosti chci zvlášť poděkovat mému otci, za to, jak mi pomáhá. Jsem si vědom, že jsme někdy měli i vypjaté vztahy, ale věřím, že jsem mu i občas udělal radost.

A také dodám, že nikdy nelituji ničeho, co se stalo a třeba i nepovedlo, hledím kupředu. Ani dědeček ničeho nelitoval, říkal, že co zažil, jej vždy nakonec posílilo. A dnes vidím, že to, co se někdy říká, nelitovat a hledět kupředu, může fungovat. A že je dobré se z historie poučit.

V poslední době jsem si trochu na sebe upletl bič. Máme dva kluky a já jim slíbil, že vystřídám manželku v předčítání a že jim každý večer budu vyprávět nějaký příběh, o nějaké významné osobnosti. A tak jim vyprávím. Víte, co je baví a zajímá nejvíc? Když jim vyprávím o rodičích, o dědovi, o pradědovi. A z toho mám radost.

Ještě než se rozloučíme, zajdeme na hranici rodinného pozemku, kde pradědeček nechal postavit křížek, když se mu narodil syn, dnešním hospodářem obdivovaný dědeček. Zde se potkáme s jeho manželkou, která přijíždí se synem ze školy. Druhý ještě píše test. A manželka, která je místostarostkou Přísečné, za chvilku ujíždí, neboť má na obci úřední hodiny. Ještě se dozvídáme, že oba synové zatím vidí svou budoucnost jako sedláci. Kéž jim to vydrží!

A nyní k Evě Šítalové: Jak jste přijala zvolení předsedkyní regionální ASZ Český Krumlov?

Vašek už dopředu říkal, že již znovu kandidovat na předsedu nebude, že po několika volebních obdobích to s jeho nápady není takové jako na počátku. Ale že bych měla já? Byla jsem tím dost zaskočená, dělala jsem pokladní, a tak má první reakce byla, že ne, že si nepřipadám jako ta pravá. Jenže dosavadní předseda argumentoval, že problematiku znám, že asociaci vlastně táhnu. Nejsem si ale jistá, že budu hned plnohodnotnou náhradou. Domluvila jsem se s ním, že mi bude oporou, jako člen předsednictva i jako místopředseda. A nejen na té naší regionální úrovni, ale i při komunikaci s Asociací celostátní.

Určitě si ale nepřipadám jako nováček, vím dost o hospodaření, o našich členech, o komunikaci s hlavní kanceláří ASZ, s paní Šárkou Gorgoňovou. A teď se uvidí, co se všechno navalí. Ale vím, že se na Vaška mohu spolehnout. Sice se trochu bojím, ale uvědomuji si, že se mi otevírá další možnost, jak získat nové zkušenosti, a to je přece obohacení, ne?

Považuji za důležité, aby si všichni sedláci, tedy nejen naši členové, uvědomovali, jak důležitá a prospěšná je naše Asociace soukromého zemědělství! Politika a byrokracie se tak překotně vyvíjejí, a jednotlivec není vůbec schopen všechno sledovat a sám si zjišťovat. Nemá sílu, ani čas sledovat každé vyjádření vlády, kdejakého politika, a zaznamenat včas všechny nové předpisy. Natož pak zasahovat do jejich přípravy! Ale právě od toho je Asociace, aby toto za nás dělala. S každou změnou zákona se mění kdeco, a my ty informace potřebujeme, ale v použitelné srozumitelné podobě.

Té svobody, o které se tak často hovoří, nám kvůli narůstající byrokracii stále ubývá. Povolení, povinná hlášení, a nyní novinka, sledování satelitem…

Máte již představy, co by se dalo zlepšit, na co se zaměřit?

Zatím si nejsem úplně jistá tím svěžím pohledem a oživením, které se možná ode mě očekává. Na valné hromadě jsme se ale již dohodli, že by bylo dobré dělat více akcí pro naše členy, s tím by však souvisela nutnost trochu navýšit příspěvky, aby na ně bylo. Uvidím, zda mi to v regionu schválí.

Je mi jasné, že více akcí, odborných i společenských, přináší efekt. Proto jsme také do předsednictva zvolili dva nové mladé členy, pod 30 let, aby právě oni uplatňovali své mladší hledisko. Ta mladá krev do představenstva patří. Mladých členů opravdu nemáme mnoho, většině je přes 50, popřípadě 60 let. Doufám, že se nám podaří získat nějaké další mladší členy. 

Samozřejmě také musím počítat s časem na vlastní hospodářství. Ani nás na to moc není, manžel, můj tatínek a manželova maminka, syn a dcery také pomáhají.

O jak velkém hospodářství mluvíme?

Máme 47 hektarů vlastních, 100 pronajatých, chováme 60 dojných krav holštýnského plemene, celkem pak 120 zvířat. Na pastvinách se pase plemeno aberdeen angus red, osm matek s telaty, červený se mi líbí víc než černý. Manželovi také, podle něj ti černí vypadají jako bubáci. Pěstujeme hlavně krmení, oves, pšenici, ječmen, tritikale, jetelotrávy, kukuřici a také luskoviny. 

Mléko dodáváme přes Mlékařské družstvo JIH. Zkoušeli jsme prodávat přímo výrobky, před lety to byl velký boom, nějakých pět let, ale trh se nasytil a lidé, kteří nakupovali pravidelně, začali řídnout, že si zajedou jednou za 14 dní, za měsíc, a to už se přestalo vyplácet.

I v rodině počítám s tím, že pohled mladých hospodářů, popřípadě budoucích hospodářů může být jiný. Syn, který nyní chodí na střední zemědělskou školu, zatím říká: „Mami, já mléko dělat nebudu.“ Ano, je to náročné, na práci, i organizačně, a byrokracie je velká. Počítáme s tím, že si bude moci zvolit. Řekli jsme si s manželem, že na něj tlačit nebudeme. Také uvidíme, jestli půjde dál na vysokou školu, ještě je čas. Celkem máme čtyři děti, dvě dospělé dcery, jednu veterinární techničku, druhá nyní dodělává bakalářku na Vysoké škole zdravotně sociální v Českých Budějovicích. A ještě desetiletou dceru, která se zatím věnuje nejraději tanci.  Obě dospělé dcery bydlí zde, v Mojném. Jinam nechtějí.

Vy jste také odsud?

Já jsem se sem přivdala v roce 1991, ale moji rodiče měli malé hospodářství, 4 kilometry odsud. Já jsem pracovala jako referentka v bance a k velkým zvířatům, myslím tím ke kravám a býkům, jsem cítila velký respekt.

Tchán pak zažádal o navrácení pozemků, začal hospodařit v roce 1993, a my s manželem jsme hospodářství převzali v roce 1996. Na historii se spíš zeptejte manžela.

Všechno zde stálo hodně úsilí, a připadá mi, že stále nejsme spokojeni. Ještě máme vize, co všechno bychom si přáli udělat, než hospodářství předáme. Hodně se nám už ale podařilo, a nebylo to zadarmo, ale již máme téměř vše splaceno. Pořídili jsme si třeba dojicího robota, už v roce 2010. Je to pro mě velký přínos, ráno je více práce, ale odpoledne v podstatě jen vše zkontroluji, zda vše funguje, a nemusím věnovat dojení tři hodiny dopoledne a další tři hodiny odpoledne. Takhle mám prakticky celé odpoledne pro rodinu a pro děti.

Málem bych zapomněl, v rámci prezidentské kampaně se u vás na statku zastavil profesor Jiří Drahoš…

Ano, byl zde a udělal dobrý dojem, škoda, že neuspěl.

Mezitím, co hovoříme, přijíždí traktorem manžel Václav, zeptám se tedy na historii

Padesátá léta, když to tady komunisté zabrali, to byla tragédie. Dědu uvěznili na dva roky, všechno zde pak měly státní statky a posléze JZD. Dědeček samozřejmě nic neudělal, jen si „dovolil“ nevstoupit do družstva a bránil se. Co k tomu více říci. Naštěstí jsme vystěhováni nebyli, babička totiž těžce onemocněla. Děda měl posléze na pět let zakázaný pobyt v okrese. Nechtěli ho pustit ani na pohřeb vlastní manželky. Lehké to nebylo. Já to znám z vyprávění otce, kterému je nyní 82 let.

Po roce 1989, když mělo družstvo vracet majetek, bránili se, ale nakonec se to povedlo, a dnes už spolu vycházíme docela dobře. Naštěstí ty sváry už pominuly. Ono totiž snad ani nejde žít v neustálém konfliktu, musíme zde spolu žít v souladu a pohodě. Se sousedy je potřeba vycházet, však se tu všichni známe. A dovedeme si i navzájem pomoci. Nakonec i s družstvem vycházíme, i když ten socialistický duch v nich přežívá. Je dobré dokázat se povznést nad malichernosti.

Než si to na uzavřeném dvoře s Václavem Šítalem dopovídáme, objeví se dcery s dětmi, ale i dcera nejmladší, přiběhnou dva psi, velký a malý, a na vše se usmívá generace nejstarší. Na pohled idylka, ale co je za ní práce!  Řekl bych, že s takovouto podporou to bude mít Eva Šítalová v křesle předsedkyně regionu Český Krumlov dobré.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2019), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům ASZ ČR.