Zatímním výsledkem je totiž jen pozastavení vyplácení dotací u celkem 12 projektů firem spadajících pod Agrofert v částce 63 milionů korun, vyvinění Miroslava Tomana z podezření ze střetu zájmů a možné chyby úředníků SZIF týkající se dotací za 150 až 170 milionů korun. Což je při každoročně miliardových dotací do PRV žalostně málo. Podle všeho ale proto, že se audit EU zaměřil jen na část ze spektra dotací, podle Šebestiána na „tři opatření“. Ať již tak tento audit dopadne jakkoli (a je třeba vědět, že na výsledek si musíme ještě počkat – český překlad zprávy auditorů se očekává do konce června, následně má česká strana dva měsíce na reakci, následně bude pilovat své stanovisko EU, takže konečný verdikt lze očekávat až počátkem příštího roku), nepodá téměř jistě komplexní obrázek o tom, jak se podmínky dotací v ČR skutečně tvoří, jakými všemi cestami firmy spadající pod Agrofert dotace čerpají a co přesně a jak moc EU vadí. Jediné, co je zřejmé, je skutečnost, že Andrej Babiš je (nejen při čerpání zemědělských dotací) ve střetu zájmů, což ale bylo zřejmé dlouho. Pokud by měl pak Agrofert přijít o zmiňovaných 63 milionů dotací, tak ekonomicky jej to vůbec nepoškodí, a patrně by jej významně nepoškodila ani ztráta finančních prostředků (450 milionů), o nich se hovoří v souvislosti s prvním, nezemědělským auditem.

Jsou ale i dobré zprávy. Parlament přes některé výhrady poslal do závěrečného čtení návrh usnadňující proces výstavby a obnovy rybníků s tím, že pro příslušné terénní úpravy by nemělo už být nutné ani ohlášení, ani stavební povolení. Navrhované opatření se mělo původně týkat terénních úprav a vodních děl s výškou hráze do 1,5 metru o rozloze do dvou hektarů, pozměňovacím návrhem by ale mohla mít malá vodní díla výšku hráze až 2,5 metru. Což není nic proti ničemu, návrh zákona byl ale kritizován i proto, že by se k záměru nově nevyjadřovaly orgány ochrany životního prostředí. Tomu lze ale čelit tím, že se povolání staveb přesune z režimu stavebního zákona do režimu vodního zákona, a do toho mluví referáty životního prostředí. Dlužno ovšem dodat, že to přitom byly a stále jsou právě referáty životního prostředí, které dosud záměry, například některých zemědělců, vybudovat na svém pozemku rybník, komplikovaly, zamítaly a vymýšlely množství byrokratických a zcela nesmyslných překážek, jak takové stavbě zabránit. Příkladů jsou tisíce, což je zvláště pozoruhodné v situaci, kdy se na potřebě zvýšit v krajině množství vodních ploch shodnou úplně všichni a podporuje to i laická veřejnost. Další dobrou zprávou pro krajinu je pak po letech konečně oficiálně prezentovaný úmysl ministerstva financí zrušit při placení daně z nemovitostí násobně vyšší poplatky z takzvaných ostatních ploch, což jsou krajinné prvky napomáhající při zadržování a vsakování vody v krajině. Za ně museli zemědělci paradoxně platit vyšší daně než z polí, ačkoli pole zemědělcům přinášejí ekonomický zisk a pokud by mělo být něco více zdaněno, měla by to být právě pole. Nyní se zdá, že to bude alespoň „fifty-fifty“.

A o vodě ještě jednou – Státní zdravotní ústav ČR (SZÚ) se velmi razantně ohradil proti materiálu, jehož autorem je ředitel Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR (AV ČR) Martin Pivokonský a který poukazuje na rizika látek v pitné vodě a rezervy v používaných technologiích v úpravnách vody na území ČR. K tomu vypracovalo Národní referenční centrum pro pitnou vodu (NRC) rozsáhlé vlastní stanovisko, které podepsal vedoucí NRC František Kožíšek, a které – stručně řečeno – obviňuje ředitele Ústavu pro hydrodynamiku z šíření poplašných zpráv a žádá stažení celého dokumentu tohoto pracoviště AV ČR. Dlužno podotknout, že ze strany NRC znějí skutečně dost silná slova a lze asi souhlasit s tím, že rizika, na které poukazuje Pivokonský, nejsou podle všeho tak velká, jak je sám prezentuje. Koktejl kontaminantů v pitné vodě však také díky rostoucímu zatížení vod civilizačními „výdobytky“ roste, takže jde minimálně o téma, o kterém je třeba uvážlivě diskutovat – pravda je totiž v tomto případě, jak už to tak bývá, „někde uprostřed“. Každopádně – a to je skutečnost, je kvalita pitné vody z kohoutku v naší zemi jedna z nejvyšších na světě, což opakovaně konstatují srovnávací studie v rámci EU. Co by za naší vodu dali třeba lidé v subsaharské Africe…

A ještě patrně potěšující zpráva pro chovatele prasat. Vzhledem k moru prasat v Čině bude podle aktuálních zpráv nutné v této zemi utratit až 200 milionů prasat. To samozřejmě zahýbe (a už hýbe) jak celosvětovým trhem s vepřovým, tak s jeho cenou, která jde a půjde nahoru.

Petr Havel