Dělnická třída zvítězila

Prvním z navštívených hospodářství byla farma, na níž společně se svým otcem hospodaří jeden z členů našeho předsednictva - Vojtěch Čuba. Rodina pochází původně z Vysokého Újezdu, jeden z předků se poté přiženil do Jinonic, kde dodnes na statku bydlí bratr současného hospodáře. Statek, v němž nyní Čubovi bydlí a hospodaří, se nachází na Řeporyjském náměstí a byl rovněž majetkem předků. V roce 1928 ho začal stavět dědeček současného majitele a už v té době se v dané oblasti začalo s celkem masivní výstavbou. Bohužel zde měla velké zastoupení dělnická třída, z níž mnoho lidí podporovalo komunismus. I proto tu byl už ve třicátých letech zvolen za starostu člověk propagující tento totalitní režim. Pohroma se tak nevyhnula ani tomuto statku, rodině byl zabaven a začalo jej okupovat JZD. V roce 1960 byly znárodněny také činžáky. Na velké většině pozemku, zejména pak místo bývalého dvora a sadu, byly vybudovány stavebniny, asfaltové plochy, silážní jámy, sklad na prášek, sklepení noví nájemci využili jako jednu velkou popelnici. Není se tak čemu divit, že když po revoluci Čubovi převzali zdevastovaný majetek zpět, čekala je velká spousta práce a některé škody už se nedaly vrátit zpět.

Nelehké podmínky na okraji Prahy

I přesto všechno však hospodář vytrval a opět vzkřísil tradici rodinného hospodaření. V současné době pečuje o 95 hektarů orné půdy, z níž 60 ha patří jemu a dalším rodinným příslušníkům. Druhou polovinu příjmu pak doplňuje pronájem bytů a nebytových prostor v činžovním domě, který je součástí celého areálu. Na polích spolu se svým synem pěstuje obilniny a olejniny, které vozí do nedalekého výkupu. Některé pozemky je však stále těžší obdělávat, neboť jsou často uprostřed zástavby a lidem, jež se z centra města přestěhovali na jeho okraj, a kteří zemědělství nerozumí ani za mák, vadí hluk, prach, postřiky a často i samotný průjezd techniky. Není tak divu, že se rodina snaží nové pozemky nakupovat dál od zástavby, avšak stále v rozumné dojezdové vzdálenosti. Cena zasíťovaných pozemků se v této oblasti pohybuje okolo 10 000 Kč za m². Dotace pobírají Čubovi pouze základní, o tituly z Programu rozvoje venkova nežádají. Před rokem a půl se mladý hospodář začal věnovat chovu čistokrevných králíků, který by do budoucna rád rozšířil. V současné době ho však z valné části zaměstnává studium na České zemědělské univerzitě v Praze, kde si vybral Fakultu potravinových a přírodních zdrojů, a tak je již nyní téměř jisté, že tradice zemědělství přetrvá v rodině Čubových i do dalších generací.

Když hospodaří celá rodina

O chod celého hospodářství rodiny Blažkových, která hospodaří přibližně na 1 000 ha, se starají dva bratři, jejich dva synové a jeden zaměstnanec. I zde má sedlačina velkou tradici, kterou přerušil pouze totalitní komunistický režim. Statek se stal součástí JZD, rodina z něho však naštěstí nebyla vystěhována, a tak nedošlo k zpřetrhání vztahu k přírodě, půdě a okolní krajině. Otec našeho průvodce Jiřího Blažka za komunismu pracoval v pražských komunálních službách, kde se staral o sečení trávy a údržbu zeleně. Posečenou hmotou živil několik býků, v čemž pokračoval i po revoluci, když se spolu s bratrem rozhodli, že si v restitucích vezmou zpět zabavené pozemky, majetek a začnou svobodně podnikat. Oba dva měli velkou odvahu, byli schopní, nebáli se práce a není proto divu, že za deset let svého podnikání navýšili výměru na 400 ha a postupně pak až na tisíc hektarů. I do dnešní doby chová rodina několik málo kusů masného skotu, mladý hospodář v malém rovněž včelaří. Hlavním zaměřením je však rostlinná produkce. Blažkovi na obdělávaných pozemcích pěstují obilniny, řepku, mák, cukrovou řepu a další plodiny. Komunálními službami už se nezabývají.

Sehnat zaměstnance? Skoro sci-fi

Mezi velké problémy v této oblasti patří vysoká hustota osídlení, zábor půdy pro výstavbu nových domů a průmyslových areálů, nemožnost najít nové zaměstnance, kteří by se chtěli zabývat zemědělstvím a v létě místo u vody trávit čas na polích. I proto se rodina rozhodla jít cestou nákupu větší zemědělské techniky, která jí usnadní a zrychlí práci, čímž ušetří čas, aby byla schopna celé hospodářství zvládnout sama. Část úrody si Blažkovi uskladňují ve vlastní hale, do budoucna uvažují o pořízení vlastní posklizňové linky. Kvalita polí v této oblasti je celkem dobrá, avšak letos na jaře zde bylo, stejně jako v ostatních částech republiky, velkým problém dlouhotrvající období bez deště. Ten, dle slov mladého hospodáře, přišel za pět minut dvanáct. Z pléna vzešla otázka, zda se na farmě zabývají precizním zemědělstvím, na což odpověděl, že se o tuto metodu hospodaření určitě zajímali, několik věcí již vyzkoušeli, pravidelně dělají rozbory půdy, rostlin, nové technologie jsou však zatím velmi drahé a nejsou na takové úrovni vývoje, jak by hospodáři očekávali. Do budoucna je tedy určitě nevylučují, avšak v současnosti zatím upřednostňují spíše zdravý selský rozum.

Sedlákem už se někdo narodí

Další naší zastávkou byla farma rodiny Millerových, která nedaleko Prahy hospodaří již od roku 1670. Původní rodinný statek se nachází v obci Holubice, kde až do socialismu rodina šťastně a spokojeně žila téměř tři sta let. Otec současného majitele byl však za totalitního režimu donucen vstoupit do JZD, nějakou dobu byl dokonce vězněn. V zemědělství ale věřil neustále, proto svého syna Jana Millera poslal studovat zemědělskou školu. To, že se rodina po revoluci k hospodaření vrátila a vybudovala úspěšný podnik s rostlinnou i živočišnou výrobou, pro něho muselo být velkou splátkou za všechny ty roky prožité v útlaku pod nadvládou neschopných závistivců. Jan Miller začal ihned po změně režimu v roce 1992 pronajímat a nakupovat pozemky, velkou výměru se mu podařilo získat v Kozinci, tam si rovněž pronajal starý statek. Ten však už nevyhovoval současným požadavkům a růstu farmy, a tak se před pěti lety rozhodl, že si vybuduje nový areál na okraji obce Svrkyně, který se, dle slov majitele, nachází vzdušnou čarou přibližně 15 km od Václavského náměstí. Jako „zemědělci z Václaváku“ se však Millerovi rozhodně nechovají.

Každý má svou roli

Do chodu hospodářství je zapojena celá široká rodina, včetně bratra, syna, dcer, dvou zeťů, neteře, dále pomáhá několik zaměstnanců. Každý má svůj kus zodpovědnosti a svou roli, kterou ve firmě zastává. Celkem rodina obhospodařuje přibližně 920 hektarů orné půdy a 60 ha ovocných sadů, z nichž je část produkce zpracovávána na lihoviny a pasterované moštové šťávy. Velké zastoupení mají višně, které jsou sklepávány strojově, a denně jich je tak možné sklidit až jeden a půl kamionu. Průměrná velikost polí je 30 hektarů, pozemky se nacházejí celkem v 18 katastrech. Úrodnost půdy v této oblasti je na většině polí velmi vysoká, někde tak není problém vypěstovat 10 tun pšenice z hektaru. Srdeční záležitostí hospodáře jsou mléčné krávy plemen Jersey a holštýnský skot. Na to navazuje služba Mléko z farmy, a kdyby se Millerovi chtěli přeci jen nudit, tak mají ještě stavební firmu, penzion a spolu s několika dalšími zemědělci jsou součástí akciové společnosti, přes kterou společně nakupují suroviny a odbývají vypěstované komodity. V rámci tohoto uskupení by majitel rád vybudoval novou posklizňovou linku a velkou skladovací halu, aby mohla být produkce uskladněna v co nejlepší kvalitě a poté lépe zpeněžena a prodána například do Německa.

Živočišná se musí dělat srdcem

Poměrně nedávno stála rodina před zásadní otázkou, co udělat s chovem mléčného skotu, neboť ceny mléka se pohybovaly na hranici rentability, toto odvětví je navíc velmi náročné na pracovní sílu a sehnat v dnešní době spolehlivé zaměstnance je velkým oříškem. Millerovi se však rozhodli to nevzdat a živočišnou produkci na statku zachovat. K tomu jim v nemalé míře pomohlo jejich odhodlání, ale také dotační tituly z Programu rozvoje venkova. Zvolili si cestu co možná největší automatizace, pořídili tři dojicí roboty, automatický robot na krmení dospělých kusů, zautomatizovali rovněž i krmení telat. Investovat do mléčného skotu plánuje majitel i nadále, do budoucna by rád rozšířil a zmodernizoval kravíny, přemýšlí o umístění solárních panelů na jejich střechy, vytvoření vlastní linky na stáčení mléka do lahví. K lepšímu zpeněžení produkce mu pomáhá služba Mléko z farmy, kterou před několika lety rozjel spolu se svým dlouholetým kamarádem Stanislavem Němcem. Zákazníci si na pravidelných rozvozových trasách mohou zakoupit nejen mléko, ale také řadu mléčných výrobků, jako jsou například jogurty, sýry, tvaroh, kefír, máslo a další. Mimochodem tito dva sedláci patří mezi první odvážlivce, kteří stáli za myšlenkou vytvořit vlastní stavovskou organizaci, která bude hájit práva sedláků a svobodné hospodaření - naší Asociaci.

Vše je však velmi náročné na práci a najít dobré prodejce, kteří umí zákazníkovi nabídnout zboží a práce je baví, je někdy zapeklitým úkolem. Problémem je rovněž, že s rozvozem potravin až do domu začalo postupem času velké množství supermarketů a dalších společností. Do budoucna Millerovi plánují prodávat také maso, rádi by začali sami ve větším vykrmovat býky, neboť o živé mladé býčky plemene Jersey není na trhu zájem. Nezbývá tedy než popřát, aby se jim všechny plány podařily, rodina i do budoucna pořád držela pohromadě a společně tvořila skvěle fungující rodinnou farmu.

Když hospodaří žena

Poslední naší sobotní zastávkou byla farma rodiny Poláčkových (Farma roku 2002), kde spolu se svými rodiči a dalšími několika zaměstnanci hospodaří Barbora Poláčková. I zde má hospodaření velmi dlouhou tradici a několikasetletá historie byla přerušena pouze za komunismu, kdy byla rodina ze statku násilně vystěhována. Otec naší průvodkyně si však ihned po revoluci v roce 1990 převzal zpátky zdevastované budovy, několik krav a na 35 ha se znovu pustil do práce. Postupně si začal pronajímat půdu po širokém okolí, až navýšil výměru přibližně na 100 hektarů a stavy zvířat na 80 dojnic. V rozšiřování své farmy však neustal a v současné době tak rodina hospodaří na 380 ha a stará se o 180 dojnic. V roce 2012 spustili nově bioplynovou stanici s výkonem 553 kW. Stavba nebyla realizována na dotace, mezi její základní vstupní surovinu patří hnůj a kejda. To vše je doplňováno z velké části nespotřebovaným pečivem z několika supermarketů z Prahy, neprodanou zeleninou z velkoobchodu a občasnou zásilkou od Celní správy ČR. Nově rodina pracuje na zřízení kompletní homogenizační linky, která by jim umožnila krmit BPS také gastroodpadem. Neboť jak sama farmářka říká, je neuvěřitelné, kolik jídla se vyhodí. Velkou výhodou je, že Poláčkovi provozují ještě autodopravu, díky tomu je pro ně jednodušší zajistit svoz všech výše uvedených materiálů. Všechen digestát je aplikován zpět na pole, a tak bylo vidět, že tato bioplynová stanice je opravdu velmi rozumným počinem, což o sobě většina BPS v Čechách, které jsou krmené pouze kukuřicí a senáží, jež jsou často sváženy z obrovských vzdáleností, nemůže říct. Využito je rovněž odpadní teplo, jímž jsou vytápěné všechny budovy v areálu, bude jím také zahříván gastroodpad, který půjde na homogenizaci. Rodina do budoucna zvažuje i další využití.

Krávy až na prvním místě

Krávy jsou ustájené na roštech, dvakrát denně krmeny a dvakrát za den dojeny. O tuto část se starají zaměstnanci, kteří jsou na farmě již od roku 1992. Za ty je rodina velmi ráda, neboť sehnat nové spolehlivé pracovníky je v dnešní době velkým problémem. Rodina nedávno za pomoci financí z PRV zmodernizovala a přistavěla teletník, do budoucna by ráda postavila novou stáj na jalovice a zasušené krávy. Inseminace je zajišťována přímo pracovníky farmy, říje je vyhodnocována pomocí pedometrů. Na celé farmě je velmi dbáno na čistotu a hygienu, a to i při dojení krav, aby se co nejvíce zamezilo riziku vzniku a přenosu mastitid. A k otázce, zda rodina zvažuje pořízení automatického dojícího robota? Zatím o tom prý Poláčkovi neuvažují, neboť by došlo ke zbytečně velké selekci ve stádě. V současnosti se mléčná užitkovost pohybuje okolo 11 000 litrů na krávu a laktaci. Mléko je dodáváno do mlékárenského družstva Česká Lípa, dvakrát týdně je také prodáváno z farmy přímo koncovým zákazníkům. Původně se rodina zaměřila na mlékomaty, avšak od těch postupně upustila a zůstal jí pouze jeden poslední, který se nachází u areálu ČZU v Praze-Suchdole. Do budoucna ale bude možné velkou část produkce zpracovávat přímo na farmě v minimlékárně, která by svými výrobky mohla zásobovat velkoobchody či restaurace.

Třináctá generace sedláků

Barbora Poláčková se spolu se svým otcem snaží předvést své chovatelské úspěchy také ostatním sedlákům i široké veřejnosti, a proto, pokud to čas dovolí, bere ta nejlepší zvířata pravidelně na různé chovatelské přehlídky a výstavy.

V loňském roce se ani této oblasti nevyhnulo úporné sucho, avšak hospodáři si udělali dostatečné zásoby, aby s krmením vyšli vloni i letos. Velkým problémem však byl nedostatek vody, proto se farma musela napojit na vodovod a začít čerpat vodu z řádu, což pochopitelně zbytečně zvýšilo náklady. K zajištění dostatku vody rovněž pomáhá velká dešťová jímka. Na farmě bylo vidět, že její celkový koncept je velmi promyšlený a všechno do sebe tak nějak zapadá. Nezbývá tedy než Barboře, která je již třináctou hospodařící generací, popřát, aby se jí i nadále dařilo realizovat všechny plány a statek jen vzkvétal.

Trocha kultury

Již v sobotu večer padl návrh na návštěvu Národního zemědělského muzea. Jelikož cesta z ubytování k muzeu nezabrala ani půl hodiny, bylo rozhodnuto. V neděli po snídani jsme se tedy vydali směrem na pražskou Letnou a zhlédli celou expozici NZM včetně střešní vyhlídky na Prahu. Expozice měla široký záběr od historie až po současnost zemědělství včetně souvisejících oborů jako jsou lesnictví, myslivost nebo rybářství. Jednoznačně nejobdivovanějším exponátem byla laserová střelnice. Zde několik členů Klubu předvedlo své špičkové střelecké dovednosti. Zajímavá byla též expozice Největší objev - Fenomén zemědělství ve 100 předmětech. Zde jsme si mohli prohlédnout a přečíst o věcech souvisejících se zemědělstvím, například od prvních jednoduchých nástrojů až po prvky dnešního precizního zemědělství.

Bylo první vejce nebo slepice?

Další navštívené bylo hospodářství Josefa Rouse, který ho obnovil spolu se svým otcem na okraji Libčice nad Vltavou v roce 1990, kdy musel oživit zdevastovaný statek po řádění rudých expertů a začal obhospodařovat prvních 30 ha polí. Spolu se statkem mu byl vydán i vepřín, ve kterém od roku 2002 do 2009 vykrmoval prasata. Bohužel ale s cenou vepřového masa bylo toto odvětví živočišné výroby ekonomicky náročné. Větší jistotu nalezl hospodář v rostlinné výrobě a v chovu nosnic. Od roku 1995 začal chovat prvních 360 kusů nosnic v klecích. V roce 1998 to bylo již 1600 kusů v nově rozšířené hale. Se zrušením klecového chovu byla vybudována další hala. Krmná dávka obsahuje sóju, pšenici, kukuřici a nezbytné minerální látky. Slepice nesou jeden rok. Rousovi prodávají vejce přímo ze dvora společně s dalšími produkty lokálních farmářů. Vejce zaváží i do nedaleké Prahy. Dodávky probíhají také do restaurace a dvou cukráren v okolí. Rovněž zásobují i několik malých obchodů. V současnosti obhospodařují 285 hektarů orné půdy, kde pěstují řepku, pšenici a ječmen. Jako ostatní hospodáři v okolí Prahy mají stejné problémy s nedostatkem pracovní síly a vysokou cenou zemědělské půdy.

Za bzukotem včel

Poslední navštívenou farmou byla Včelí farma Cihlářových v Kopeči. Zemědělskou usedlost zakoupil roku 1947 pan Ladislav Boháč, který byl původem ze Staré Boleslavi. Po pěti letech hospodaření na 45 ha orné půdy, chovu dobytka, koní, drůbeže a také včel, byla rodina vystěhována v rámci násilné kolektivizace českého venkova za hranice okresu. Až po roce 1992 zažádala rodina o navrácení majetku v rámci restitucí. Po obrovské dřině a úsilí, které musela vynaložit na opravy a znovuvybudování zdevastované usedlosti, se na statek s příchodem Petra Cihláře (zetě Ladislava Boháče) v roce 2000 vrátily také včely. V současné době tedy Cihlářovi obhospodařují 45 hektarů polí a chovají 1200 včelstev (1 včelstvo = 40 až 50 000 včel). Začátky prodeje medu byly těžké, výkupní cena se pohybovala okolo 36 Kč/kg a odbyt nebyl moc velký. Dnes je cena 60 Kč/kg, a po vybudování vlastní stáčírny si Cihlářovi svůj med prodávají v internetovém obchodě a též ho dodávají do malých obchodů. Sortiment tvoří zejména pastované medy (akátový, řepkový, lipový, atd.), ale i ochucené (rakytník, čokoláda, malina, a další).

Včely a pesticidy

Včelařský rok začíná na jaře v sadech, kam pan Cihlář zaváží úly, jde zejména o třešně. Poté následují řepky na polích, dále akáty, lípy a nakonec někdy i slunečnice. V tomto si Cihlářovi pochvalují spolupráci s ostatními sedláky. Příští rok se farmář chystá osít některá svá pole luční směskou pro včely. Rodina si na sezónu najímá dva brigádníky s tím, že stáčírnu obstarává hlavně manželka hospodáře. Během diskuse padly dotazy na ekologické včelaření. To majitel zcela vyloučil, jelikož je prakticky nemožné dodržet pětikilometrové ochranné pásmo od konvenčně obhospodařovaných polí. Další dotaz se týkal nutnosti hlášení aplikace některých insekticidních přípravků na ochranu rostlin. V tomto včelař shledává jedinou výhodu, že si zemědělci alespoň uvědomují, že některé tyto přípravky opravdu dokáží hubit veškerý hmyz včetně včel samotářek, které jsou důležitými opylovači některých rostlin, jež obyčejná včela medonosná opylovat nedokáže. Jinak samotné hlášení je velice administrativně náročné a včely v úlu zavřít, například při vyšších teplotách, stejně není možné. Problém shledává také v omezování moření řepky, kdy musí být nahrazováno pozdější plošnou aplikací. Největší zádrhel potom může nastat, když se třeba i jenom jedna včela zasažená postřikem dostane do úlu a infikuje ho celý. Dotační politika ohledně včel není příliš promyšlená, často se neberou ohledy na počty včelstev.

Na závěr bychom rádi poděkovali všem rodinám, které nás hostily a podělily se s námi o své zkušenosti. Dík také patří těm, kteří se exkurze zúčastnili i přes období senosečí a prací na polích. 

Pavlína Rejchrtová a Vojtěch Čuba, Klub mladých farmářů ASZ ČR