Mamutí podniky postavené čistě na agrobyznysu jsou od života na vesnici totálně odtržené. Snad s výjimkou Slovenska jsme jediná země v Evropě a možná i na světě, kde takový model funguje. Podle mě to není dobře, je to časovaná bomba.

Proč časovaná bomba?

Pokud tak velká firma zkrachuje, máme tu ze dne na den bezprizorních 100 tisíc hektarů půdy. Holdingy navíc přispívají k vysídlování a tunelování venkova. Peníze, které firmy vydělají, končí mimo vesnici. Tamní lidé v podniku většinou nepracují a nemají s ním nic společného. Společná zemědělská politika má udržovat životaschopný model evropského zemědělství – živý venkov, kdy v každé vsi hospodaří dva tři místní sedláci. A to se v Česku často neděje.

A velké podniky nerespektují tradiční pestrost venkovské krajiny?

Samozřejmě, to s tím úzce souvisí. Upřímně řečeno, manažer podniku, který hospodaří na desetitisících hektarů, se z logiky věci nemůže věnovat krajinotvorbě v jednom katastru. To může dělat místní sedlák, který pracuje na svém, a i když ho to stojí peníze, dělá to pro svoji budoucnost a budoucnost svých dětí. Na malé farmě je větší pestrost plodin, dokáže se lépe popasovat s půdní erozí. Pro krajinu je jednoduše prospěšnější, když jsou na venkově malí sedláci a mají pár pozemků mezi širými lány s monokulturami. Bohužel to jsou dva úplně rozdílné světy, které se jen málo potkávají.

Poslední dobou roste popularita ekologicky hospodařících farem. Z jakého důvodu?

Když už někdo najde odvahu začít podnikat v zemědělství, většinou zakládá rodinné farmy a poslední dobou stále častěji ekofarmy. Zemědělci chovají bio zvířata a produkují biopotraviny už proto, že je to finančně výhodnější. Pro rozvoj českého zemědělství je to, aby se na venkově udrželi malí sedláci, naprosto klíčové. Stát jim ale musí vytvořit podmínky. Je potřeba, aby se snížila byrokracie a administrativa, měly by být sofistikovaněji nastavené podmínky čerpání dotací. Navíc by se měly eliminovat kontroly, které malé farmáře zatěžují.

Autor: Jakub Procházka

Zdroj: Euro.cz