Plzeňský krajský státní zástupce došel v rámci konání státního dohledu nad prošetřením okolností převodu majetku ze zem. družstva na akciovku k tomuto závěru: „Družstvo bylo povinno dbát, aby si ponechalo dostatek peněžitého nebo věcného majetku, aby bylo způsobilé uspokojit nároky na vypořádací podíly. Ze znaleckého posudku vyplývá, že akcie, které si družstvo ponechalo namísto věcného a peněžitého majetku, lze zpeněžit jen za cenu, která nároky na tyto podíly nepokrývá. Zjištěné skutečnosti důvodně nasvědčují tomu, že osobami, které přeměnily majetek ze zemědělského družstva na akcie, bylo zmařeno uspokojení pohledávek těch členů družstva, kteří členství ukončili a odmítli přijmout vypořádání ve formě akcií. Jednání těch osob, které vklad učinily, aniž by povinnost družstva vyplatit vypořádací podíly respektovaly, lze posuzovat jako trestný čin poškozování věřitele podle trestního zákona“.
Uvedené precedentní zjištění potvrdilo obavy oprávněných osob, že nemálo takto vzniklých podniků postupovalo ve stopách klasických českých tunelářů, když do „nových“ firem zpravidla ve stejném areálu a se stejnými lidmi byl zcela úmyslně převeden využitelný majetek družstva, ale o seriózní vypořádání restitučních a transformačních závazků se nikdo nestaral. Řada komunistických bafuňářů v JZD, kterým kapitalistický elán po „sametu“ opravdu nechyběl, jen jaksi zapomněla, že jsou pouze dočasnými správci majetku, kterým nakládají.
Podobnými metodami na hraně zákona bylo podle odhadů nakonec připraveno přes 300 tisíc restituentů o majetek v řádu kolem 40 miliard korun. Mnozí z těchto věřitelů se však nedaly snadno odbýt a po dlouhých letech soudních sporů a trpělivým prosazováním svých vlastnických práv napříč státními institucemi se možná dočkají svého ovoce.
Tímto průlomovým zjištěním státního zastupitelství se nyní poškozeným otevírá možnost uspět se svými žalobami na stát. Odkladem plnění pohledávek v zákoně o transformacích družstev o sedm let bylo umožněno vykradení majetku. Oprávněné osoby se v této lhůtě nemohly domáhat svého vlastnictví a po jejím uplynutí již původní zemědělské subjekty neměly z čeho plnit (pokud ovšem vůbec ještě existovaly). Vina státu je tak nepochybná.
Mnohem větší ostuda však v této souvislosti hrozí na mezinárodním poli. Je jen otázkou času, kdy dojde k vyřizování mnoha desítek stížností na porušování vlastnických práv, které již od loňského roku leží u Evropského soudního dvora ve Štrasburku.
Stát, který je v těchto kauzách žalovaným, bude muset, v případě úspěchu stěžovatelů, škodu nahradit z peněz daňových poplatníků. Posléze by pak toto plnění měl požadovat právě od těch subjektů, které své transformační závazky správně nevyrovnaly. Z dotčených zemědělských subjektů by se pak staly oficiální dlužníci státu bez nároku na jakékoli další dotační podpory.
Je nejvyšší čas, aby se tento problém nedořešených majetkových podílů a restitucí, který si svým rozměrem a výší škody nijak nezadá s největšími ekonomickými skandály posledních let, stal konečně tématem pro veřejnost. Nejen poškození restituenti, ale také média by nyní měla apelovat na politiky, aby se touto otázkou vážně a cíleně zabývali. Je skutečně alarmující, že takto plošným a hrubým způsobem je český právní řád porušován právě v souvislosti s již jednou zkolektivizovaným zemědělským majetkem, jak víme z naší nedávné historie.
