Hospodářská zvířata, a to klidně i ve vyšší míře než nyní, by se ovšem samozřejmě chovat měla. Ve větší míře pak především na pastvách, což je i převažující celosvětový trend s prokazatelně pozitivními dopady na krajinu, ať už spásáním travních a lučních porostů, tak on-line přirozeným hnojením pastvin produkty metabolismu hospodářských zvířat. Tato organická hmota zůstává ale právě jen na pastvinách, ne ale na polích. A statková hnojiva, i kdyby se v ČR zvýšily stavy hospodářských zvířat oproti současnosti dvojnásobně, k produkci organické hmoty pro pole nestačí. I ti nejzodpovědnější farmáři provozující živočišnou výrobu dokáží statková hnojiva aplikovat na své pozemky jen zhruba jednou za tři roky, spíše ale s ještě nižší četností. Kde tedy potřebnou organickou hmotu vzít?

Zdrojů kupodivu není zas tak málo – patří mezi ně totiž například jak hmota z kompostů, tak i sedimenty z odbahněných rybníků nebo kaly z čistíren odpadních vod (ČOV). Bohužel jsou to spíše zdroje teoretické, neboť všechny jsou více nebo méně kontaminovány rizikovými látkami a vracení sedimentů nebo kalů, ale i aplikace kompostů na zemědělskou půdu, podléhá stále přísnějším pravidlům. Třeba kaly z ČOV se mohou vrátit do půdy zpět pouze nějakým způsobem upravené (“homogenizované“), většinou působením teploty, která ale organiku v kalech zabije. Obdobně to platí pro bahno z rybníků, které tak končí buď na skládkách, případně jako stavební materiál, přestože se do rybníků dostalo zejména právě z polí, vodní a větrnou erozí. I kdybychom přitom udělali v krajině mnohem zásadnější protierozní opatření, než je tomu v současné době, eroze se stejně úplně nezbavíme – a pokud bude úbytek půdy z polí prostřednictvím eroze dále pokračovat, a zároveň nebude možné na pole vracet nejen organickou hmotu, ale hmotu jako takovou, musí dříve či později nastat situace, kdy na polích půda k potřebné k zemědělské činnosti nebude. Vzhledem k tomu, že se centimetr půdy tvoří přirozeným způsobem zhruba 100 let, je naivní si myslet, že v tomhle si příroda pomůže sama.

Jediným systémovým řešením je proto sedimenty, komposty a kaly na pole znovu vracet i s rizikovými kontaminanty a podpořit jejich co nejrychlejší odbourávání. Půdní mikroorganismy (stejně jako například mořské mikroorganismy likvidující ve velmi krátkém časovém období pozůstatky ropných havárií) dokáží totiž nežádoucí látky z kalů, sedimentů atd. velmi efektivně odbourávat, což je ovšem faktor, se kterým se v žádných regulačních opatřeních zamezujících aplikaci kalů či sedimentů zpět do půdy nepočítá. Mimo jiné i proto, že prakticky neexistují žádné vědecké výzkumy, které by to ve vztahu k jednotlivým kontaminantům, konkrétním mikroorganismům a potřebným časovým horizontům dokládaly. Že ale takové procesy dekontaminace v přírodě odjakživa probíhaly, se ví a dokazují to i příklady ze současné praxe, například právě v mořích. Proces dekontaminace lze navíc – a to naopak známo je – výrazně urychlit. Schopnost vstřebávat do sebe předem stanovené látky mají některé rostliny (například huseníček, u kterého je výhodou kompletně přečtený genom), a tuto schopnost je možné úpravou genomu ještě znásobit. Svým způsobem může být taková schopnost větším přínosem geneticky modifikovaných organismů (GMO), než využití GMO v produkci zemědělských surovin. K tomu je však podmínkou posuzovat přínosy a rizika GMO bez předsudků a emocí.

Organickou hmotu a hmotu jako takovou prostě na pole zpět vracet musíme, přičemž nikde není psáno, že se bezprostředně poté musí na příslušných pozemcích pěstovat potravinářské plodiny. Ty by se mohly na pole vrátit až tehdy, co by se projevily samočistící procesy přírody (o nichž bychom věděli, pokud tomu budeme věnovat výzkumnou pozornost, jak rychle probíhají), a ty by bylo možné ještě podpořit cílenou dekontaminací k tomu uzpůsobených planě rostoucí plodin. Pokud nějaké takové řešení, případně nějakou jeho variantu nezvolíme, můžeme na konkurenceschopné zemědělství na polích s organickou hmotou a s dostatečnou svrchní vrstvou zeminy zapomenout. A možná už docela brzy, eroze postupuje a hmoty z polí opravdu rychle ubývá…

Petr Havel