Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkol

Sdílejte článek
Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkol

Dnešní díl našeho seriálu putování po farmách členů Asociace v jednotlivých regionech nás zavede do nejjižnějšího cípu Moravy. Do kraje lužních lesů, sněhobílých skal, vinic a polí, kraje bohaté historie, četných památek, lidových tradic, dvou světových unikátů chráněných UNESCO. Do regionu, který na jihu hraničí s Rakouskem a na jihovýchodě se Slovenskem. Ano, správně, přiblížíme si společně Břeclavsko a hospodaření zdejších sedláků. 

Sedláci, kteří před 19 lety založili regionální Asociaci soukromého zemědělství v okrese Břeclav, měli jiné představy než stávající velké zemědělské podniky, jež byly pro tuto oblast typické. Hledali tehdy možnosti, jak využít  své schopnosti a představy o sedlačině a svém dalším životě v tomto oboru podnikání. A povedlo se,“ říká dlouholetý předseda ASZ Břeclav Rajmund Fila.  

Hospodaření břeclavských sedláků je zaměřeno jak na klasickou rostlinnou výrobu, kde kromě obilnin a řepky převládá také slunečnice a kukuřice na zrno, tak na pěstování vinné révy nebo ovoce či zeleniny, část členů hospodaří v režimu ekologického zemědělství. Živočišná výroba je ve zdejší aridní oblasti spíše výjimkou, věnují se jí jen asi dva či tři členové. Velmi rozšířené je vinařství, vinařská turistika a nechybí ani agroturistika.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolZa velmi potěšitelné považuji, že mezi našimi členy je opravdu hodně zástupců mladé generace, která má velký přehled o hospodaření. Často jde o potomky sedláků, kteří navazují na činnost svých předků. A každoročně vždy dva, tři další členové ještě přibudou,“ je spokojený Rajmund Fila a dodává: „Pozitivní je i skutečnost, že si pomáháme s využitím sklízecí techniky. Někteří členové jsou více vybaveni stroji, jiným se vzhledem k malé výměře půdy nevyplatí  speciální a drahou techniku pořizovat, podstatné tedy je, že taková výpomoc existuje.“ 

Výhodu mají Břeclavští i v možnosti prodávat rostlinné komodity prostřednictvím Raiffeisen Agro Morava se sídlem ve Vranovicích, která je dceřinou společností rakouského odbytového družstva. To má dlouholetou tradici (bylo založeno již v roce 1898), významný podíl na rakouském agrárním trhu a v současné době sdružuje zhruba 2 600 rakouských a 60 českých sedláků. Zajišťuje odbyt všech rostlinných komodit a zemědělcům naopak nabízí prodej osiv, hnojiv a chemie. „Vzhledem k tomu, že jde o sdružení samostatných sedláků, není jeho cílem vytvořit co největší zisk, a proto jsou nám nabízeny férové výkupní ceny,“ říká místopředseda ASZ Břeclav Miroslav Zabloudil.

Ale teď již k samotnému hospodaření jednotlivých břeclavských sedláků, jejich rodinám, každodenním radostem a starostem…

Jak Trkmanský dvůr znovu ožil

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolZa koupí a následnou náročnou rekonstrukcí rozsáhlého statku v osadě Trkmanice, který byl původně určen k demolici, a kde chyběla byť jediná okenní tabulka či vodovodní trubka, stálo mnoho odříkání a fyzických i psychických sil. Pak ale přišla dlouholetá radost při plemenářské práci a výsledky v podobě velmi kvalitního chovu holštýnského skotu s produkcí vynikajících chovných zvířat. A na bývalém Trkmanském dvoře s historií sahající až do roku 1870 se nezahálí ani dnes, to by jeho majitel, dlouholetý předseda ASZ Břeclav Rajmund Fila se svou náturou rozhodně nedovolil.

Výše zmíněná usedlost byla za minulého režimu využívána Státním statkem Velké Pavlovice, kde pan Fila pracoval jako hlavní zootechnik poté, co se přiženil do Moravské Nové Vsi. Tam se zřejmě ještě posílil jeho vztah ke zvířatům, nabitý předtím od rodičů, kteří hospodařili nedaleko Brna, a kde se nyní zemědělské činnosti věnuje jeho bratr se svými syny.

Leckdo mé tehdejší rozhodnutí dodnes nechápe, ale já vím, že to tak mělo být. Šel jsem do hospodaření v Trkmanicích doslova s holýma rukama, bez jakýchkoliv restitucí, jen s nadšením a odhodláním,“ vzpomíná Rajmund Fila.

K zakoupené nemovitosti si pronajal 130 hektarů půdy, následovaly nejnutnější rekonstrukce, stavba dojírny, pořízení nových střech a také nákup stáda mléčných krav z Nizozemí, u nichž byla posléze zjištěna nákaza IBR. „Následoval sice poměrně rychlý dovoz zdravých zvířat, ale v situaci, kdy člověk ručí za vysoký úvěr rodinným domem, jde o vcelku infarktovou situaci,“ popisuje pan Fila.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolDalší dvě desetiletí, kdy trkmanický statek obývala stovka holštýnských krav s vysokou mléčnou užitkovostí a kvalitními odchovy, byly jistým zadostiučiněním. Dařilo se i navyšovat výměru půdy, která dnes činí 250 hektarů, z nichž 100 je vlastních, přičemž takřka všechna půda je orná. Situaci ale posléze zkomplikoval radikální pád výkupních cen mléka, který si vyžádal jediné ekonomicky možné řešení - s chovem krav skončit. „Dlouhodobě to skutečně nešlo. Náklady na výrobu jednoho litru mléka byly osm korun a my za něj dostali šest. Denní prodělek činil dva tisíce korun, roční třičvrtě milionu…,“ vypočítává smutná fakta hospodář.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolNedlouho po zrušení živočišné výroby se Rajmund Fila dohodl se společností agriKomp Bohemia z Brněnska, že na jeho pozemku poblíž statku vybuduje a bude provozovat bioplynovou stanici. Dnes farmář částečně pomáhá s jejím provozem a z velké části ji zásobuje biomasou, zejména senážním žitem, které tvoří třetinu celkové dávky, a také silážní kukuřicí.

U senážního žita je výhoda brzké sklizně, většinou ke konci května, na daný pozemek je pak možné zasít silážní kukuřici,“ informuje pan Fila. Dalšími pěstovanými plodinami jsou pšenice, slunečnice a kukuřice na zrno.

Zcela přirozeně se hospodář již několik let věnuje také krajinotvorbě, buduje větrolamy, každý rok vysadí minimálně 20 až 30 stromů. Zaměřuje se i na biopásy, jejichž současnou dvouhektarovou rozlohu má v plánu brzy rozšířit. Travnaté plochy u statku spásá sedm kříženek suffolků. A kdo ví, třeba v budoucnu živočišná výroba zase přibude… 

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolČlenové Asociace z jiných regionů mají Rajmunda Filu zapsaného hlavně jako vinaře. A ačkoliv na dvou hektarech vinohradu v Moravské Nové Vsi, v rovinaté krajině na dohled od lužních lesů, zastanou v průběhu roku práci všichni členové rodiny Filovy, je vinařství doménou hlavně mladšího syna Jiřího.

Navázali jsme na naše předky, kteří se výrobě vína a vinaření věnovali jako svému koníčku,“ říká Jiří Fila, jenž se od samého počátku snaží o pěstování vinné révy a výrobu vína s ohledem na okolní přírodu a od roku 2014 hospodaří plně v režimu ekologického zemědělství.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolSpecializujeme se na několik málo místně prověřených kultivarů, zejména na královskou odrůdu Rulandské šedé,“ informuje Jiří Fila. Snaha o zlepšování pěstebních a výrobních technik a zapojení rodiny postupně nese svoje ovoce a vinařství již získává různá ocenění na celostátních soutěžích vín, jako je např. Král vín ČR, Jarovín rosé apod.

Vinařství je zároveň součástí sdružení, která podporují vinařskou turistiku a pořádají pro milovníky tohoto moku ve sklepních uličkách od jara do podzimu pestré tematické akce na podporu lokálních surovin ve spojení s vínem, i dny otevřených sklepů. Většina produkce se tak prodá přímo ze sklepa.

Ze zedníka skvělým sedlákem

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolMístopředseda ASZ Břeclav Miroslav Zabloudil, jeho žena Jiřina a synové Jiří a Mirek jsou nejen v Popicích, kde dlouhé roky žijí a hospodaří, velmi známou zemědělskou rodinou. Málokdo by tedy hádal, že jejich předci se v minulosti zabývali jinými činnostmi a že z dnes tak úspěšného sedláka Miroslava Zabloudila měl být původně zedník.

Obec Popice spadala do oblasti Sudet s původním německým obyvatelstvem, kořeny rodu Zabloudilových zde tedy nehledejme. „Maminka pocházela z obce Deblín, táta zase z Dambořic a jejich rodiny sem byly v pětačtyřicátém roce, tedy v době, kdy byly ještě oba děti, vyslány k dosídlení,“ informuje pan Zabloudil.

Ten se vyučil zedníkem, v oboru ale pracoval pouhé dva roky a pak nastoupil do družstva. „A tam jsem pocítil, že mi je zemědělství blízké, chci ho dělat, i když samozřejmě jinak, ale v budoucnu se mi pak základ tady získaný v mnohém hodil. Maličké hospodářství jsem měl ještě před revolucí - tři prasnice, dva býčky a hřebečka Arana, který mi moc pomáhal při práci na poli a v lese,“ usmívá se hospodář a dodává: „A tak když přišla revoluce a záhy vyhazov z družstva, nebylo absolutně co řešit. Po babičce z maminčiny strany nám bylo vydáno 6,5 hektaru půdy, táta mi koupil traktor Zetor 5645, který mám dodnes, a mohlo se začít.“

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolVýhodou bylo, že se pro sedlačinu naprosto nadchl i otec pana Zabloudila, který mu řadu let s hospodářstvím velmi pomáhal. Stejně tak se fyzické práce nebála ani manželka Jiřina, která měla zpočátku na starosti tři dojnice, díky nimž měla rodina v období, než se prodala produkce z pole, peníze za mléko. „Tehdy jsme neměli skoro žádnou techniku, zato pracovité ruce celé rodiny, za což jí patří nemalé poděkování,“ říká Miroslav Zabloudil a dodává: „Velká pomoc tehdy přišla i od bývalého starosty obce pana Urbánka, díky němuž jsme mohli začít obhospodařovat 25 hektarů obecní půdy. A místní i okolní vlastníci viděli, že nám to jde a sami přicházeli s nabídkami na koupi či pronájem jejich pozemků.“

Velké peripetie ale následovaly při koupi a následném užívání státní půdy. „Dvě stovky hektarů jsem si doslova vybojoval jen díky své tvrdohlavosti a neústupnosti, ačkoliv jsem byl regulérním vítězem výběrového řízení. A když mi měly být pozemky vydány, družstvo, které na nich do té doby hospodařilo, raději zaoralo přístupové cesty, aby vydání znemožnilo. No, užil jsem s nimi, o tom žádná,“ kroutí hlavou pan Zabloudil.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolTen dnes hospodaří na 180 hektarech orné půdy, přičemž 50 z nich je vlastních, a pěstuje pšenici, kukuřici na zrno, řepku, ječmen, oves a hrách. Třicet hektarů je druhým rokem převedeno do režimu ekologického zemědělství, což si farmář nemůže vynachválit, a zvažuje ekologicky hospodařit v budoucnu i na dalších, zejména horších pozemcích. „Bio režim se mi na méně kvalitních půdách, zejména štěrcích, velmi osvědčuje. S loňským výnosem 3,5 tuny z hektaru u ozimé pšenice jsem velmi spokojený, obzvláště s přihlédnutím k faktu, že v konvenci se pohybujeme v rozmezí od 3 do 5 tun,“ pochvaluje si.

Stejně tak nedá dopustit na meziplodiny, které pěstuje již na kompletní výměře. „Sázka na ně se mi vyplácí, v loňském roce to byla hořčice a svazenka, na letošek plánuji ke svazence ještě ředkev a pohanku,“ informuje.

Převážnou většinu rostlinných komodit odbytuje pan Zabloudil, podobně jako řada jeho kolegů z této oblasti, již dlouhé roky prostřednictvím společnosti Raiffeisen Agro Morava ve Vranovicích. „Jsem zde spokojený po všech stránkách, hlavně i proto, že mým heslem je: Babišovi ani zrno, neboť takového člověka nechci v žádném případě podporovat,“ říká a dodává: „Ve výkupu se navíc neřídí českými normami, nejdůležitějšími parametry jsou obsah dusíkatých látek a objemová hmotnost. A třeba pšenice s takovými kvalitativními parametry pak směřuje do Itálie na výrobu tamních vyhlášených těstovin.“

A ačkoliv kompletní produkce se prodává přímo z pole, má pan Zabloudil v plánu stavbu haly na uskladnění komodit i strojů.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolNa popickém hospodářství nechybí ani živočišná výroba, které se věnuje Miroslav Zapletal společně s mladším synem Mirkem, i když vzhledem k situování usedlosti v zástavbě je možné provozovat ji pouze v malém - jde o výkrm prasat o maximálním počtu 50 kusů. „Selata nakupujeme od Elišky Kravcové z přerovské ASZ, od nikoho jiného bychom už ani nebrali, jsou totiž doslova vymazlená,“ usmívá se pan Zabloudil. Většina vykrmených prasat je určena vlastníkům půdy jako pachtovné za pronajaté pozemky.

Samostatná hospodářství pak mají i oba synové Miroslava a Jiřiny Zabloudilových Jiří a Mirek. A tak tento rod, který původně nebyl zemědělským, založil v Popicích novou tradici, která bude evidentně pokračovat.

Vinařství a sadařství s budoucností  

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolJiž v roce 1688 byla obci Kostice udělena lichtenštejnskou vrchností tehdejšího břeclavského panství pečeť, na níž je vyobrazen vinný keř, vinařský nůž (kosíř) a radlice, což svědčí jak o tom, že už v té době byly v obci vysázeny vinohrady, tak i že vinohradnictví bylo natolik důležitým odvětvím zemědělství, že si zasloužilo umístění jeho symbolů i na obecní pečeť. A je tomu tak dodnes. Výše uvedené symboly jsou součástí obecního znaku a praporu a této činnosti se tu stále daří. Společně se svou rodinou se jí na desetihektarové výměře věnuje i další z členů ASZ Břeclav Bronislav Osička.  

V Kosticích měli dříve klasické hospodářství rodiče maminky pana Osičky. Jeho otec Vlastimil pochází z Moravského Žižkova, po změně režimu ale neváhal, vystoupil z družstva, kde do té doby pracoval, a začal sedlačit na 12 navrácených hektarech. Později si rodina pronajala ještě deset dalších, aktuální výměra činí 30 ha, přičemž polovina je vlastních. 

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolPrvních deset let tvořilo gró zemědělské činnosti rodiny Osičkových pěstování zeleniny na poměrně rozsáhlé, dvanáctihektarové výměře. Kromě brambor se tu dařilo i mrkvi, petrželi, paprikám, rajčatům a okurkám. „Produkci jsme dodávali jak drobným obchodníkům, tak do velkoskladu, stali jsme se i členy moravského odbytového družstva. S příchodem supermarketů, které záhy zničily naše dosavadní odběratele, a samy upřednostňovaly produkci z dovozu, začal být s odbytem ale čím dál větší problém. Netrvalo dlouho a dospěli jsme k rozhodnutí zaměřit se na sadařství a vinohradnictví doplněné klasickou polařinou,“ informuje Bronislav Osička. 

Sadařství dnes reprezentují jabloně na rozloze 3,5 hektaru, dřívější produkci nektarinek a broskví potkal podobný osud jako zeleninu. Tradiční odrůdy jablek - Golden, Jonagold, Idaredči Goldstar jsou prodávány v menším množství přímo ze dvora, Osičkovým se však osvědčila i spolupráce s firmou Linea Nivnice, která se zabývá průmyslovým zpracováním ovoce.  

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolNa vinohradech ve Slovácké vinařské podoblasti pěstuje rodina 12 odrůd bílého a pět červeného vína. „Na přání zákazníků se snažíme i o novinky, jednou z nich je například loňská panenská sklizeň odrůdy Kerner, pocházející z Německa, která má v kategorii bílých polosuchých vín u našich odběratelů zatím vcelku velký ohlas,“ říká pan Osička.

A to má pěstování vinné révy oproti běžným plodinám řadu specifik. Mimo vysokého podílu ruční práce je to i fakt, že prvními hrozny se vinohradníkům odvděčí až třetím rokem po výsadbě. Výnos je tehdy však ještě slabší, odměna ve formě kvalitních hroznů přichází mnohdy až po šesti letech. Náklady na udržování hektaru vinice do první úrody se pohybují mezi 0,5 mil. až 1,5 mil. korun.

„Výhodou ovšem je, obzvláště v naší oblasti, že vinná réva si dokáže umně vytáhnout vláhu. V loňském roce už ale bylo sucho znát i ve vinohradu. Velkou službu nám prokázal déšť, který přišel 14 dní před vinobraním. To nesmírně pomohlo, hrozny se stačily nalít, jinak by úroda nedopadla dobře, hrozila výlisnost pod 50 %. U jabloní se nedostatek vody projevil na velikosti plodů, a co se týče obilnin, které máme na zbylé výměře, tak tam šlo snad o nejhorší sklizeň, co pamatuji,“ shrnuje mladý hospodář.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolRoční produkce vinařství nyní činí 50 tisíc litrů vína, které se prodává hlavně jako sudové, malou část si Osičkovi nechávají lahvovat, ale do budoucna zvažují pořízení lahvovací linky. „Nutí nás k tomu změny, k nimž došlo po tolik diskutované novele zákona o vinohradnictví a vinařství, která byla avizována jakožto nutná k omezení nekalých praktik hlavně v rámci dovozů. Nestalo se tak, dovoz bují vesele dál a provozovatelé vinoték jsou nuceni přetáčet víno v dnešní době, kdy je čím dál větší snaha o snížení produkce odpadů, z nevratných bag-in-boxů,“ kroutí hlavou pan Osička.

Ten je dosti rozpačitý i z hospodaření Vinařského fondu, kam jsou ze zákona povinni přispívat všichni pěstitelé, na něž jsou registrovány vinice o rozloze větší než jeden hektar, a výrobci vína o vyšší produkci než tisíc litrů ročně. (Poplatek činí 350 Kč za každý započatý hektar a 0,50 Kč/l vína - pozn. red.) „Za rok tak povinně přispěji této instituci, u níž jsem si nevšiml, že by byla nám, menším vinařům, jakkoliv prospěšná, několik desítek tisíc korun, které bych si dovedl představit mnohem účelněji vynaložené,“ konstatuje vinař a dodává: „Nehledě na fakt, že totožná hlášení zasílám Vinařskému fondu, na registr vinic a do třetice na celní správu.“

Krotit přílišnou administrativu, ale i přiložit ruce k dílu ve vinohradu mu již řadu let pomáhá manželka Magdaléna, která si teď ale ponejvíce užívá mateřské role, neboť pečuje o dvouletou Gábinku, čtyřletého Tomáše, osmiletou Broňku a desetiletou Magdu. Nezdá se tedy, že by si vinařství a sadařství Osička z Kostic mělo dělat starosti s budoucností…

Se slunečnicí ve znaku 

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolKvět (botanicky správně nazváno květenství) slunečnice v podobě vkusného loga již několik let charakterizuje stále se rozšiřující řadu výrobků počínaje oleji, různými druhy semínek až k pestům, jejichž produkcí se zabývá rodinná farma Bartošových z Lanžhota v čele s jejím nejmladším členem, synem Radkem, absolventem brněnské Mendelovy univerzity.

Novou éru hospodaření na lanžhotském statku však začali psát před více než čtvrtstoletím jeho rodiče Anna a Jan, a to navázáním na původní tradici rodu Bartošových, který zde sedlačil na 12 hektarech půdy až do roku 1959, kdy tu bylo založeno JZD. 

Počáteční menší chov skotu s prodejem mléka ze dvora vystřídalo na několik let pěstování kořenové zeleniny, cibule a brambor. „Jako malí dodavatelé jsme ale byli samozřejmě dlouhodobě znevýhodněni. A když se pak dostal do ekonomických potíží provozovatel Fruty Lednice, do níž jsme větší část produkce dodávali, a ta přestala vyrábět, zaměřili jsme se poměrně záhy na klasickou rostlinnou výrobu - pšenici, slunečnici a kukuřici,“ vysvětlují manželé Bartošovi.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolTi v té době na statku provozovali i penzion a právě ubytovaní hosté utvrdili rodinu v myšlence zkusit část rostlinné produkce zpracovávat formou lisování na oleje. Tehdy se již do práce na statku stále intenzivněji zapojoval syn Radek, který se rozhodl zažádat o dotaci pro mladé začínající zemědělce a část z ní využil právě na vybavení lisovny. Technologií lisování za studena tu začaly vznikat první oleje, dnes ověnčené oceněními jako Regionální potravina či Chuť jižní Moravy. První slunečnicový olej následoval slunečnicový s česnekem, poté velmi populární dýňový, řepkový, následovalo dýňové pesto a balená semínka…

Lisování řepkového oleje mě však málem stálo větší část výše zmiňované dotace. Tato komodita jako jediná totiž nepocházela z mého vlastního pole, ale z matčina, což posléze, aniž jsme to předem tušili, narazilo na dotační podmínky. Celá záležitost se řešila na Přezkumné komisi Ministerstva zemědělství, jejíž vznik iniciovala a prosadila Asociace, a tam se podařilo situaci zvrátit, za což jsem dodnes velmi vděčný,“ vzpomíná Radek Bartoš.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolSortiment oblíbených lanžhotských výrobků se tak může nadále rozšiřovat, což se děje takřka každým rokem. Oleje si lisujeme sami. Například dýňová semena nejprve umyjeme a osušíme a všechna potom putují do skladu, nebo jsou vakuově zabalena, aby si uchovala svou vůni a kvalitu pro pozdější lisování. Po vylisování se olej nechá uležet v sedimentační nádobě a poté ho již stáčíme do zásobníků a lahví. Kvalita našich olejů je každoročně kontrolována v akreditované laboratoři. Technologie lisování za studena se nám osvědčila, zachovává většinu zdraví prospěšných látek, od vitamínů po omega kyseliny, což si zákazníci žádají,“ informuje mladý farmář.

Prvními zákazníky byli před sedmi, osmi lety návštěvníci farmářských trhů na jihu Moravy a na Olomoucku. „Postupně jsme ale získávali kontakty na nejrůznější prodejny, které se nám posléze začaly ozývat i samy, dnes směřuje zhruba 90 % produkce právě do nich, část odbytuje obchodní společnost Pro-Bio a také internetový supermarket Rohlik.cz, pravidelní zákazníci nejen z Lanžhotu a okolí si zvykli jezdit přímo k nám,“ říká Radek Bartoš.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolRostlinná produkce tak je i díky následné výrobě velmi pestrá. Bartošovi hospodaří aktuálně na necelé stovce hektarů, z nichž 27 je obhospodařováno v režimu ekologického zemědělství. Pěstovanými plodinami jsou slunečnice, dýně, len, vikev, čirok, fazole, tritikale, řepka a pšenice.

„Výnosy jsou od roku 2012, kdy u nás začalo panovat sucho, snad pouze s výjimkou roku 2016, dosti špatné. Jsme tím pádem biti, i co se týče kompenzací, neboť nemůžeme prokázat 30 % pokles produkce jako kolegové sedláci v některých jiných regionech. Poněkud s překvapením ale zjišťujeme, že výše výnosů konvenční produkce se od té bio výrazně neliší, v loňském roku to bylo například u pšenice 4,2 t/ha ku 3,7 t/ha v biu,“ informuje Radek Bartoš.

Nedávno se rodině podařilo zakoupit dalších 65 hektarů půdy, vydáno k hospodaření jim však zatím bylo pouze devět, neboť zbylá výměra je vázána smlouvou na dalších sedm let. „Uvidíme, jak tomu bude po pozemkové úpravě, na kterou netrpělivě čekáme,“ říkají Bartošovi.

Do budoucnosti, kterou mladý hospodář jednoznačně vidí na lanžhotském statku, se bude navýšení výměry určitě hodit. O zemědělství a zkušenosti svých kolegů se Radek Bartoš zajímá i ve volném čase, kdy se rád účastní akcí Klubu mladých farmářů při ASZ ČR. A třeba se brzy poštěstí a co nevidět bude mít po svém boku na dny všední i sváteční oporu a pomocnici.  

Další tvrdonická tradice založena 

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolNa samém jihu Břeclavska, lemována poli a vinohrady, nad nivou řek Kyjovky a Moravy, se spoustou vinných sklepů a národopisným areálem, leží typická podlužácká obec Tvrdonice, která zachovává bohatým folklorním životem lidové tradice. Tradici vinařství rodu Kosíkových, která byla založena před sto lety v Dolních Bojanovicích a pak pokračovala v Mikulčicích, obnovil v této obci, z níž pochází jeho manželka, v devadesátých letech Cyril Kosík, úspěšně v ní nyní pokračuje jeho syn Pavel. O tom, že se jim skutečně daří, svědčí i vítězství v soutěži Farma roku, které vybojovali před osmi lety.

Jeden ze zakládajících členů ASZ Břeclav Cyril Kosík začal hospodařit brzy po změně režimu, ale tehdy ještě ne na vinicích, nýbrž jako pěstitel cukrovky, zeleniny, kukuřice, obilnin a řepky na zhruba sto hektarech polí.

„Nejprve jsem ale po vystoupení z družstva hned v lednu roku 1990 zamířil na rok pracovat do jednoho rakouského vinařství, což bylo velmi poučné. No a když pak po nějaké době, co jsem se věnoval klasické rostlinné výrobě, přestali porůznu platit odběratelé jako cukrovar či Fruta, přehodnotil jsem zaměření hospodářství a rozhodl se zůstat věrný rodinné tradici,“ říká Cyril Kosík.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolZačal vysazovat postupně vinice ve dvou vinařských tratích - Nové Vinohrady v Tvrdonicích a Stará Hora v Týnci, jejichž celková výměra v současné době dosahuje deseti hektarů, a vrhl se na vinařinu. Tak vznikly základy dnes výborně prosperující firmy, do níž pan Kosík dal celé své srdce.

Do původně menšího provozu, který byl zaměřen především na výrobu sudových vín a část hroznů se i prodávala, vložil postupně svou podnikavost, vizi obchodníka a také moderní technologie syn Pavel, který dnes podnik vede.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolVinařství Kosík aktuálně zpracovává veškerou produkci z 36 hektarů vlastních vinohradů, ročně jde o zhruba 180 tun hroznů. „Ty putují do moderní provozovny, kde se z nich pod dohledem technologa zpracovávají metodou řízeného kvašení kvalitní přívlastková vína třinácti odrůd. Lahvovací linku opustí ročně asi 130 tisíc lahví vína,“ informuje Cyril Kosík.

Specializuje se zejména na vína přívlastková, jejichž kvalitu potvrzuje celá řada ocenění z mnoha oblastních, národních i mezinárodních výstav a soutěží.  Společně s kolegy z Vinařské asociace ČR, jejímž je Pavel Kosík členem, se zapojil do projektu Nezávislí vinaři ČR. Jde o ochrannou známku, kterou symbolizuje otisk prstu, a jejíž držitelé se zavazují k plnění obsahu Charty nezávislých, ve které se mimo jiné píše: „Naše vína jsou odlišná v chuti i aroma, ale vždy jsou jedinečná jako otisk prstu každého z nás. Vkládáme do nich své sny, zkušenosti, svou lásku, život svůj i našich rodin. Vše, co vyrábíme, děláme s láskou ke svým předkům i našim dědicům. S úctou ke krajině, která nám dává možnost realizovat své sny. Naším mottem je hrdost a pokora!“

A právě Nezávislé vinaře si vybral poměrně nedávno za své dodavatele supermarket Penny, který nyní nabízí jejich produkci ve svých prodejnách. Kosíkovi mají dále zajištěn odbyt prostřednictvím vinoték, hotelů a restaurací po celé republice.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolSoučástí vinařství je ale i stylový kvelbený sklep o kapacitě 25 osob a co více, nechybí tu ani penzion určený pro ubytování stejného množství hostů a restaurace pro 30 osob se zastřešenou terasou, jejichž provoz má na starosti druhý syn Cyrila Kosíka - Marek.

„Nenabízíme samozřejmě jen ubytování, ale také vinařskou turistiku, tedy i degustaci vín a prohlídky vinic. Našich služeb využívají různé firmy pro své akce a školení, jsou tu pořádány i svatby a rodinné oslavy, zkrátka se nezastavíme,“ usmívá se syn Marek.

Cyril Kosík má důvod být spokojený a také je. Do vybudování prosperujícího podniku dal ze sebe vše, co mohl. A je příjemné sledovat, že to všechno mělo smysl.

V enklávě malých vinařů a soukromých zemědělců

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolDoslova enklávou menších vinařů a soukromých zemědělců by se dala nazvat obec Rakvice, významné vinařské centrum spadající do Velkopavlovické vinařské podoblasti. Ačkoliv práce na vinohradu jim také není cizí, tvoří hlavní náplň zemědělské činnosti Tomáše Horáčka a jeho syna Milana klasická rostlinná výroba. O tom, že je tu soukromníkům přáno, svědčí i fakt, že po pozemkové úpravě před několika lety upřednostnila většina vlastníků půdy právě je.

Ano, je tomu tak. Před čtyřmi lety se nám po pozemkové úpravě podařilo navýšit výměru o celých sto hektarů, vlastníci nám dali svou důvěru, ale žádné velké tahanice nečekejte. Vycházíme tu spolu dobře jak sedláci mezi sebou, tak i s místním menším družstvem,“ usmívá se Tomáš Horáček.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolJeho předci ze strany obou rodičů se živili zemědělstvím po staletí, mívali vždy menší hospodářství, maximálně do dvaceti hektarů. „Na zdejším statku začal hospodařit v roce 1990 na čtyřech hektarech půdy můj otec, po jeho smrti o čtyři roky později jsme si rozdělili hospodářství se sestrou a pak již pokračovali každý zvlášť se svou rodinou. Cesta k současným 350 hektarům, z nichž 85 je v našem vlastnictví, nebyla obzvláště v počátcích vůbec snadná. Podporu jsme jako zemědělci z mnoha stran zrovna neměli, například banky, které se dnes předhání v co nejvýhodnějších nabídkách, tenkrát třeba s podporou nákupu půdy doslova zaspaly,“ říká hospodář.

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolHoráčkovi obhospodařují ornou půdu kromě rakvického katastru ještě ve třech dalších, mají i dva hektary vinic, z nichž část hroznů prodávají a zbytek zpracovávají pro vlastní potřebu. Stěžejní je však pěstování ozimé pšenice, jarního ječmene, kukuřice na zrno a slunečnice. Převažuje středně těžká až těžká půda, dopady sucha jsou znát stále více. „Bývali jsme zvyklí na sucho jednou za pět let, ale za poslední čtyři roky byly tři suché,“ upozorňuje Tomáš Horáček a dodává: „V normálním roce jsme spokojení s výnosy u pšenice od 5 do 6,5 t/ha, u slunečnice 3,5 až 3,7 t/ha a u kukuřice s dvanácti tunami, ale za sucha bývá situace ještě mnohem horší.“

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolBlízkost rakouských hranic je velkou výhodou při odbytu produkce, kterou hospodáři vozí do pouhých 25 kilometrů vzdáleného výkupu, a to rovnou z pole. V případě potřeby by ale bylo možné umístit část sklizně v prostorné hale, kterou Horáčkovi vybudovali na zelené louce na kraji obce. Tam v roce 2000 zakoupili hektarový pozemek, kde mají v plánu ještě přistavět dílnu, neboť veškerá zemědělská technika je uskladněna právě zde.

Výborné strojové vybavení umožňuje Horáčkovým poskytovat i služby, zejména sklizeň kukuřice a slunečnice, v loňském roce pořídili nový kombajn, pluh a návěs.

Co se týče nákupu techniky, nedám dopustit na program Zemědělec administrovaný PGRLF, který nabízí výhodnou podporu úroků, několikrát jsme ho využili. Máme zkušenost i s jedním projektem z Programu rozvoje venkova, kdy se jednalo o dotaci na nákup postřikovače. Bohužel myslím, že podmínky spojené s mnohdy nesmyslnými výběrovými řízeními a složitou administrativou řadu zemědělců spíše odrazují,“ konstatuje farmář.

Nezbývá než zmínit, že onen zakoupený pozemek na kraji obce Rakvice poslouží mladému hospodáři i ke stavbě rodinného domu. „Bude to tak mít do haly ke strojům ještě blíž,“ směje se jeho otec. Fakt, že se syn Milan do hospodaření zcela přirozeně zapojil, chce se mu věnovat i do budoucna a už nyní je jeho pravou rukou, mu a jeho ženě Karle dělá velká radost. Stejně jako dcera Kateřina, zubní lékařka, která se přivdala do známé vinařské rodiny a své rodiče již stihla potěšit vnučkou Sofinkou.

Společně k vítězství i za dalšími plány  

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolKdyž početná rodina Valihrachova z Krumvíře v čele se dvěma bratry Jožkou a Františkem přebírala na konci loňského roku na prknech pražského Divadla ABC titul Farma roku, který uděluje Asociace soukromého zemědělství, a jehož držitelem je u nás pouze 17 rodinných farem, radovali se s nimi nejen přítomní v sále, ale i doslova zástupy příbuzných, známých, zákazníků a také úplně cizí lidé. Zkrátka ti, kteří dobře vědí, že za každým větším úspěchem stojí hlavně spousta úsilí, odříkání, každodenní práce, starostí a snahy a že okamžiků jako byl ten loňský prosincový, je v životě jako šafránu. Však také Valihrachovi berou své vítězství s obrovskou pokorou. A nikoliv jako metu, neboť plánů mají jen pár měsíců po vyhlášení výsledků soutěže opravdu mnoho. 

Zakladatelem rodinné tradice hospodaření v Krumvíři byl pradědeček obou bratrů, staršího Jožky a mladšího Františka, který se jmenoval Josef, byl velký srdcař a miloval koně. A tak zatímco Jožka se hned po změně režimu vrhl na vinařství, jež má v rodině také tradici, František se rozhodl právě pro sedlačinu, které se věnoval řadu let v menším, na navrácených hektarech a při práci.  

Největším impulsem pro rozšíření hospodářství na současných sto hektarů, ke kterému došlo před nějakými sedmi, osmi lety, byl hlavně fakt, že se pro to nadchla mladší generace, moji dva synové Martin a František,“ říká mladší z bratrů.  

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolZa tuto poměrně krátkou dobu se jim však stihla okolní krajina doslova proměnit pod rukama, stejně tak část areálu bývalého JZD v Krumvíři, kde rodina před sedmi lety zakoupila dvě chátrající budovy, po kterých ale také už není ani památky.  

Část pozemků, na nichž rodina hospodaří, si vyžádala velmi pracnou kultivaci, neboť se jednalo o desítky let neudržované, náletem a rákosem zarostlé mokřady, které bylo z důvodu výskytu ohromného množství špačků ničících úrodu nezbytné vysušit. Valihrachovi si ale více než dobře uvědomují, že se pohybují ve složité a suchem namáhané krajině, proto se snaží veškeré kroky dělat s citem k přírodě, budují například biopásy, doslova osvěžující je pohled na jejich pastviny se stády masného skotu.  

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolPravda je, že v naší oblasti, kde okolní zemědělské podniky zrušily živočišnou výrobu a na velkých lánech pěstují pouze tržní plodiny, to působí poněkud jako rarita,“ usmívá se František Valihrach mladší.  

Ale moc příjemná rarita. Louky a pastviny se rozkládají na pěti hektarech pozemků, seno pro masný skot je tedy nutné ještě dokupovat, ke krmným účelům ale slouží i vojtěšková senáž z deseti hektarů orné půdy. Dalšími pěstovanými plodinami pak jsou pšenice, kukuřice, slunečnice, řepka a nově i cukrová řepa.  

Letos vypadají porosty zatím solidně, ale sucho pociťujeme výrazně. V loňském roce jsme museli začít přikrmovat už v červenci, což ani tady u nás normálně neznáme. Jsme ale samozřejmě připraveni situaci se přizpůsobit, jinak to ani nejde, jedna z možností je například rozšíření výměry vojtěšky,“ uvažuje Martin Valihrach.  

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolValihrachovi si nemohou vynachválit aplikaci přírodního hnojiva v podobě biologicky rozložitelného odpadu z vlastní kompostárny, který je do ní dodáván ze tří okolních obcí. „Půdě organika velmi prospívá, je to opravdu hodně znát, a to i na výnosech. Třeba u řepky jsme zaznamenali nárůst až na pět tun z hektaru, což je v našich podmínkách opravdu nadprůměr,“ pochvaluje si Martin Valihrach.  

S chovem masného skotu se na krumvířském hospodářství začalo před pěti lety, a to nákupem březích jalovic plemen masný simentál a aberdeen angus s cílem věnovat se plemenářské práci. Chov o počtu třiceti matek je zapojen do kontroly užitkovosti, kde dosahuje velmi dobrých výsledků. Hospodáři nyní ještě zkoušejí k rychlejšímu dosažení vytčených chovatelských cílů embryotransfery. „Poměrně nedávno jsme investovali do pořízení senzorů monitorujících telení a také speciálních monitorovacích obojků pro dva plemenné býky. Rádi bychom rovněž pokračovali v rozšiřování chovu a více se účastnili výstav,“ informuje František Valihrach starší.  

Ve zmiňovaném areálu bývalého JZD v Krumvíři vybudovala rodina za pomoci dotace z Programu rozvoje venkova prostorné zimoviště a seník, které nahradily jednu ze zchátralých staveb. V letošním roce se zde Valihrachovým podařilo zakoupit ještě budovy, jež dříve sloužily družstvu k chovu prasat, a z nichž chtějí postavit novou halu pro ustájení skotu. Z dalšího původně chátrajícího objektu hned vedle zimoviště je pěkná hala na umístění zemědělské techniky. A v blízké budoucnosti je v plánu i výstavba bourárny, která by umožnila prodej hovězího masa formou bedýnek s možným závozem přímo k zákazníkům domů, což je šance na lepší ekonomické zhodnocení této komodity.  

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolJméno Valihrach je na českém i mezinárodním poli dlouhé roky spjato s kvalitní produkcí vín ověnčených řadou ocenění z těch nejprestižnějších soutěží. Hrozny pro jejich výrobu zrají na dvaceti hektarech zdejší Velkopavlovické vinařské podoblasti v široké škále celkem 34 odrůd. Jejich pestrost je zároveň s nabídkou starších vín, která doplňují i vína barikovaná, cuvée a ledová, pro zdejší vinařství charakteristická. Roční produkce 50 až 70 tisíc lahví vína si nachází své zákazníky ve vybraných sítích vinoték, restaurací, stále však narůstá podíl privátních odběratelů, kteří si pro ně jezdí přímo do provozovny v obci Kašnice, kde funguje i vinotéka.  

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolVinařství je od počátku, kdy se s pěstováním vinné révy začínalo na 1,5 hektarové výměře, doménou Jožky Valihracha, který je zároveň již několik let i předsedou členské organizace ASZ ČR - Vinařské asociace ČR. Ta se snaží dosáhnout lepších podmínek pro rodinná vinařství, která podobně jako rodinné farmy trpí duální strukturou našeho zemědělství a preferováním velkých podniků ze strany státu. „Za dobu fungování naší organizace jsme ale dosáhli toho, že velcí hráči s námi musí počítat, a to není vůbec málo. Ačkoliv některé legislativní věci, zejména co se týče novely vinařského zákona, se k naší spokojenosti prosadit nepodařilo, nevzdáváme to. Značným pomocníkem s letitými zkušenostmi z podobných bojů nám je ASZ, takže nemám strach, že bychom společnými silami ještě leccos nezvládli,“ říká Jožka Valihrah.  

Valihrachovi jsou pojmem i ve světovém měřítku, neboť Jožka se se svou manželkou Boženou a synem Josefem vypracovali na odborníky žádané v hodnotících komisích na mezinárodních vinařských soutěžích. Těch nejprestižnějších, které se konají v mnoha státech na několika kontinentech, se účastní právě zejména Josef Valihrach mladší. 

A když už byla zmíněna Jožkova manželka Božena, nesmíme zapomenout ani na jejich dceru Boženku s manželem a dvěma dětmi, na Františkovu ženu Janu a také manželky obou jejich synů, neboť ti všichni společně tvoří rodinnou farmu a vinařství Valihrachových a každému náleží z titulu Farma roku 2018 určitá část. Prospěch z účasti rodiny v této soutěži však budou mít brzy i Krumvířští a také náhodní turisté. Finanční odměnu, která k prvnímu místu patří, hodlají Valihrachovi použít na stavbu hezké sakrální památky právě v Krumvíři. 

Mnoho osudů jednoho hospodaření

Tradice, srdečnost a vinohrady všude vůkolZa historií současného hospodaření Dalibora Dedka, který se této činnosti věnuje jak v Moravském Žižkově, tak ve Strážovicích u Kyjova, stojí zajímavé, ačkoliv nikterak veselé osudy lidí z několika rodin. Byla by škoda je nezmínit, obzvláště když se jeden z nich výrazně zapsal i do našich dějin a jako memento budoucím generacím zůstane navždy uchován v mezinárodní sbírce vzpomínek pamětníků důležitých historických událostí 20. století Paměť národa.

Hospodářství v Moravském Žižkově, kde se dnes pan Dedek zabývá rostlinnou výrobou, vedl v minulosti dědeček jeho manželky Ing. Dr. Rostislav Sochorec, který tu žil se svou ženou a čtyřmi dětmi. Již před válkou byl poslancem Národního shromáždění za Československou stranu lidovou a po ní se vrátil do politického života jako přísedící Zemského národního výboru v Brně a stal se místopředsedou Jednotného svazu českých zemědělců. Po prvních volbách v roce 1946 zasedl do parlamentních lavic za ČSL jako poslanec Ústavodárného národního shromáždění ČSR.

Přesto, že požíval poslaneckou imunitu, byl již 23. února 1948 (tedy dva dny před únorovým pučem) přímo z jednání předsednictva Jednotného svazu českých zemědělců odvlečen příslušníky STB do vazby. K vypracování obvinění na něj došlo až 19. března, o čtyři dny později byl z Prahy převezen do věznice v Brně, kde 13. května 1948 za nevyjasněných okolností, na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny, zemřel. Pitva byla zakázána, u ohledání chybělo jméno a podpis lékaře. Tělo zemřelého vydali rodině v uzavřené rakvi se zákazem jejího otevření. Všechny spisy z doby věznění Rostislava Sochorce s jakýmikoliv zmínkami o něm byly skartovány… Bývá označován za „prvního mrtvého Vítězného února“ či za „prvního Gottwaldova mrtvého“.

Rostislav Sochorec měl jako zemědělský odborník naději stát se ministrem tohoto resortu. O tom, jak velmi se nastupující komunistické moci jeho postoje a názory nehodily, svědčí pr

Přečteno: 43x