Nejprve ale k ústavní ochraně vody. V první řadě je třeba říci, že několik slov navíc napsaných do Ústavy zlepšení přístupu společnosti k odpovědnějšímu nakládání s vodou nemůže přinést ani náhodou - máme-li s vodou lépe hospodařit, více jí zadržovat v krajině nebo jí v menší míře než dosud znečišťovat, musíme tak učinit především my sami. Snaha „otevřít“ Ústavu navíc představuje, zvláště za současné politické konstelace, riziko samo o sobě, neboť do ní společně s vodou mohou proniknout návrhy, jejichž důsledků obvykle jejich tvůrci nedohlédnou nebo dohlédnout nechtějí. Zvláště nebezpečný a v zásadě protiústavní je pak v této souvislosti postoj komunistů, kteří navrhují, aby nejen voda, ale i ostatní přírodní zdroje a přírodní bohatství byly podle Ústavy „ve vlastnictví České republiky“. To by ovšem v praxi zakládalo riziko plošného zestátnění takových zdrojů a fakticky tedy znárodňování. Tentokrát ne ve jménu dělnické třídy, ale - vody. Pokud by se neměnily jiné zásadní zákony, musel by nový vlastník - tedy Česká republika, mimo jiné hradit veškeré škody všem, jehož majetek by byl „státní vodou“ nebo „státní půdou“ poškozen, a to je jen vrchol pyramidy důsledků, které by s takovou změnou Ústavy souvisely. Ústavní ochrana vody by ale i bez toho, že by byla voda ve vlastnictví České republiky, přinesla nutnost změn desítek hlavních zákonů a stovek prováděcích předpisů, podle toho, kde by končil statut vody jako veřejného statku, kterým samozřejmě i v současné době je, a kde by už byla voda „soukromá“, což v současné době poté, co si jí fyzické a právnické osoby koupí, také je. Měnit současnou hranici mezi „vodou veřejnou“ a „vodou soukromou“ by byl zcela nepochybně docela tvrdý právní oříšek s nejistým výsledkem.
Na rozdíl od ústavních hrátek ale v úvodu zmiňované dotační programy 129 290 a 129 300 žádnou specifickou byrokracii nepotřebují. Ty váznou podle všeho na nedostatku peněz, a tedy ve zřejmě nesprávném odhadu alokace potřebných finančních zdrojů na tyto programy. Pokud tomu tak ale je, není nebo neměl by být zas tak velký problém posílit množství peněz na uvedené programy z jiných, ne tak intenzivně čerpaných a především ne tak důležitých dotačních programů. Na poslední kolo týkající se programu 129 290 bylo totiž původně vyčleněno jen 400 milionů korun, převis poptávky však původní termín žádostí o dva měsíce zkrátil (ukončeny byly koncem října 2018), a přestože mělo být další kolo žádostí o dotace vyhlášeno letos v únoru, nestalo se tak a vyhlášení se stále odkládá, což platí i pro dotace na vodovody a kanalizace (129 300). To mimochodem v praxi znamená ztrátu času ve stavebně a realizačně příznivém období v průběhu roku, neboť pro tyto účely není podzim nebo období zimy, pokud by byly další výzvy vypsány, zrovna nejlepší. Především ale tato situace v praxi demonstruje zásadní rozpor mezi slovy a činy. O potřebě rekonstrukce rybníků, revitalizace drobných vodních toků či obnově „trubek“ (vodohospodářské infrastruktury) se mluví dnes a denně a politici se předhánějí v plánech a slibech, kolik a jak rychle na to vyčlení peníze. Ty ale, především z resortu Ministerstva zemědělství, nepřicházejí, jistě i proto, že kapitola vodního hospodářství byla a je v rozpočtu resortu dlouhodobě podhodnocena a v budoucnosti může být ještě hůř. Finanční napětí v resortu již od loňského roku zvyšují nemalé finanční požadavky na řešení kůrovcové kalamity, je však třeba říci, že je to právě voda v krajině, která v ní snižuje teplotu a tím mimo jiné napomáhá k omezení expanze nejen lýkožroutů, ale i dalších negativních vlivů na lesní porosty. Bylo by proto velmi zajímavé sledovat, jak je plněno heslo Ministerstva zemědělství „každý den přibude jeden rybník“. V praxi to totiž spíš vypadá, že každý den jeden rybník, třeba i díky suchu, ubývá…. A že jich za posledních několik desítek let ubylo, a ne kvůli suchu, opravdu hodně...
Petr Havel
