Už se totiž poněkud pozapomnělo na to, že právě Lesy ČR měly ještě před několika lety v různých fondech a termínovaných účtech „nasysleno“ zhruba 13 miliard korun. Bohužel rozhodnutím předchozí vlády a exministra zemědělství Mariana Jurečky (Lesy ČR spadají pod Ministerstvo zemědělství, které je jejich zakladatelem a tedy „velitelem“) byly tyto peníze státním lesům odejmuty k posílení státního rozpočtu a tedy fakticky „prožrány“. Teď si musí Lesy ČR půjčovat u bank a v oboru nejsou peníze, které tam byly, které by na kůrovce bohatě stačily a které teď bude muset stát vydat. Respektive nemusel by, pokud by byly naše lesy odolnější vůči klimatickým vlivům, ale třeba i houbám a dalších škůdcům. Za to, že odolné nejsou, jistě může nemalým dílem i počasí – ale i to počasí, tedy hlavně malý koloběh vody a schopnost krajiny zadržovat vodu bylo a je v naší zemi ovlivněno člověkem a jeho hospodařením v krajině.

Budoucnosti lesů, strategii lesnictví, využití peněz a dalším, s tématem souvisejících oblastí, se věnovalo celý úterní večer vysílání České televize s řadou hostů a názorů. Naštěstí i v nich (ale ne zas tak hlasitě) zaznělo, že v současné době nikdo neví, jak se bude počasí v dalších desetiletích vyvíjet, přestože mnozí spasitelé bombardují veřejnost matematickými modely a prognózami, co se bude dít třeba za 50 let. Obvykle ovšem proto, že na takové analýzy mají od společnosti peníze – a tak analyzují a analyzují. Jediné, co lze ovšem (nejen) pro lesy považovat za univerzální recept, je pestrost. Druhová, věková, výšková a vlastnická. Druhovou pestrost sice postupně měníme, stejně ale bez záruky, že zrovna listnáče nebo pionýrské dřeviny naše lesy spasí, a to samé platí také o dalších atributech pestrosti. Bylo by to na opravdu dlouhé psaní, ale druhé, co je možné a nutné pro naše lesy udělat, je postupné obnovování vztahu lesáků, vlastníků a všech, kteří mají s lesem co do činění, a to konkrétních lidí na konkrétních lokalitách. V plošném a obecném pojetí žádný vztah nefunguje, ačkoli právě ten je základní podmínkou k zodpovědnému hospodaření.

To se ostatně týká i vody a hospodaření s ní v krajině. Zpřetrhání vlastnických vztahů k půdě v období kolektivizace bylo v zásadě ještě horším krokem, než rozorání mezí. Se vztahem ke své půdě a vizí dalších generací na ní hospodařících se i na velkých plochách mohou budovat rybníky, členit je nelesní zelení, zabraňovat erozi. „Na cizím“ k tomu není, až na výjimky, dostatečná motivace. Vydali jsme a vydáváme desítky miliard korun na údržbu lesů a zlepšení stavu krajiny jako takové. Přitom by stačilo posilovat vztah lidí k místu podnikání, nerušit rybníky a nenarovnávat řeky, sázet v krajině stromy, dřevo těžit probírkovým způsobem a zpracovávat jej v místních pilách bez potřeby dodávat jim velké vytěžené objemy. Není to zas tak složité, složité jsme si to udělali a neplodnými diskusemi nadále děláme sami.

Složité si to děláme také se zemědělskými produkty a potravinami v zahraničním obchodu. Podnětem k dalším diskusím na toto téma se staly nejnovější údaje Českého statistického úřadu (ČSÚ), podle nichž vzrostla v ČR ve druhém letošním čtvrtletí domácí produkce všech základních druhů mas (vepřové, drůbeží, hovězí), což se už dlouho nestalo. Přesto neklesají dovozy masa do ČR ze zahraničí a naopak klesá export z ČR. Přetrvávajícím problémem přitom je, že se z ČR vyváží především suroviny a potraviny s nízkou přidanou hodnotou a často (ale ne vždy) nízkou cenou, zatímco k nám se dováží produkty s přidanou hodnou vytvářenou za hranicemi naší země. Díky tomu pomalu, ale vytrvale v oblasti zemědělství ČR chudne, protože k vlastní zemědělské produkci je nutné využívat přírodní zdroje z našeho území.

Řešením přitom není, jak se občas navrhuje a o co se ČR čas od času pokouší, hledat pro odbyt tuzemské produkce exotické destinace mimo EU. Respektive, není to řešení všespasitelné, jen marginální. Jednak se údajně nízké ceny týkají jen některých surovin, které se ale obvykle nedají vozit na dlouhé vzdálenosti, protože se, zvláště ty živočišného původu, v nichž má ČR hlavně problém, rychle kazí. Zpracované suroviny (potraviny) ale už zas tak v podání tuzemských výrobců nejsou, což by ztěžovalo i jejich uplatnění na rozvojových trzích, neboť by i tam čelily konkurenci dovozců (nejen) z EU. Skutečným řešením je tak vytvářet vyšší přidanou hodnotu na našem území s výslednými konkurenčními cenami, a pak by nebyl problém s uplatněním takových výrobků nejen v rozvojovém světě, ale i na trzích EU, kde navíc nejsou pro členské země celní a jiné bariéry, zatímco ve třetích zemích tyto bariéry existují v mnohem větší míře, než v Unii. I v potravinářství tak platí, že řešení je zase na nás samotných – a rozvojové země nám v tom nejenže nepomohou, ale naopak představují rostoucí riziko levnějších dovozů jejich produkce na naše území. Třeba prostřednictvím dohody Mercosur, o níž se nyní intenzivně diskutuje právě na půdě EU.

Petr Havel