Na globální úrovni učinilo „výkop“ k uvedené problematice jednání a především závěry Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), které tento týden skončilo v Ženevě. V závěrech se přitom správně konstatuje, že výzvou pro budoucnost je snížit plýtvání s potravinami (podle IPCC se jich údajně zbytečně vyhodí až 30 procent), a stejně tak správně se v nich konstatuje, že je třeba lépe hospodařit na zemědělské a lesní půdě. Problém ovšem je, že jednou z cest k řešení má být pokles globální konzumace masa a potravin živočišného původu, což v praxi znamená redukci počtu chovaných hospodářských zvířat. Sousední Německo už aktuálně zvažuje vyšší zdanění vepřového, což je zvláště pikantní za situace, kdy vepřové zdražuje, mimo jiní kvůli šířícímu se africkému moru prasat, především Číně, ale také již i na jihu Evropy. IPCC má ovšem na mysli především chov přežvýkavců, zejména pak skotu, který prý „otepluje planetu“ produkcí metanu. Toto opakovaně prezentované dogma bylo přitom již napříč celým světem vyvráceno, (naposledy ve studii „Domestic Livestock and Its Alleged Role in Climate Change“, autor Albrecht Glatzle v prosinci loňského roku), další skutečně vědecké, tedy ne populistické výzkumy pak dokázaly, že podíl skotu na produkci metanu je zhruba šestinásobně nižší, než uvádějí údaje IPCC. Jinými slovy, pokud se má diskuse vést prostřednictvím jednostranných a manipulativních sdělení, nedopadne to s lidstvem ani zemědělstvím dobře. Třeba proto, že ve stravě živočišného původu je celá řada látek, které člověk nemůže získat z rostlin.
V hlavní roli na domácí scéně jsou ovšem hraboši a povolení ÚKZÚZ k plošné likvidaci těchto přemnožených hlodavců přípravkem SUTOX. Proti tomuto úmyslu se okamžitě ozvalo Ministerstvo životního prostředí, ornitologové a ochránci přírody, shodně líčící katastrofické důsledky aplikace SUTOXu na polní zvěř. I v tomto případě jde ale o jednostranně podanou informaci, která minimálně nemluví o některých zásadách, které aplikaci provázejí. Například, že limit aplikace přípravku je maximálně 10 kilogramů na hektar, a především, že přípravek se v přírodě extrémně rychle odbourává. V tělech hlodavců zhruba za dvě hodiny, v přírodě ve vlhku maximálně za dva dny. Samozřejmě, že je hubení hrabošů tímto způsobem až ta poslední možnost, jak jejich expanzi čelit a vzhledem k ceně přípravku nelze také předpokládat, že by k takovému řešení sahali zemědělci vždy a všude (mimochodem, distributorem ani výrobcem není žádná z firem Andreje Babiše, jak se leckdo domnívá, výrobcem je německá firma Detia Freyberg, GmbH a distribuci v Česku provádí Agrochema Studenec). Kromě toho je hraboš také hostitelem klíšťat a mimo jiné tedy i přenašečem boreliózy…Opět je tak třeba konstatovat, že v přírodě (zejména) není nic černobílé.
Platí to mimochodem také o dalším ze střetů na tuzemské i nadnárodní legislativní scéně – totiž, jak nakládat s bahnem z rybníků při jeho opětovné aplikace na pole. Konečně se totiž také v ČR ozývají hlasy, že je na čase vážně uvažovat o možnostech, jak hmotu z rybníků na zemědělskou půdu navracet. Tento materiál považují ovšem v současné době zejména na Ministerstvu životního prostředí za rizikový a kontaminovaný, takže vrátit hmotu vybagrovanou z rybníků (mimochodem vybagrovanou také proto, aby měly zanesené rybníky vyšší schopnost akumulovat vodu z dešťů a přispívaly tak k omezení rizik lokálních povodní) je při povinnosti provedení všech kontaminačních zkoušek tak nákladné, že se raději vozí na skládky. To je sice nákladné také, ale méně. Problém ale je, že pokud na pole nebudeme vracet hmotu, která na nich v minulosti byla (bahno z rybníků je jen vrcholkem pomyslného ledovce), nebude postupně na polích žádná ornice, která se z polí ztrácí zejména vodní erozí a končí, a to zejména, právě v rybnících. Změnit stávající negativní postoj k materiálu z rybníků při aplikaci na pole je tak další výzvou doby, a čím dříve přijme ČR nějaké rozumné řešení, tím lépe pro naše zemědělství.
Nakonec ještě jedna poznámka. Katastrální úřad spolu s některými médii totiž počátkem týdne objevil Ameriku – totiž, že v katastru nemovitostí zakreslené hranice pozemků nesouhlasí s realitou, a vlastníci by proto měli hranice svých pozemků označovat. Nutno podotknout, že jde o jedno z neblahých dědictví socialismu, kdy bylo deklarativně všechno všech a v mnoha případech se změny v (ne)vlastnictví pozemků neevidovaly, nezakreslovaly a často i zatajovaly. Původně velmi přesná (prvorepubliková) evidence půdy se tak stala plošným problémem, s nímž dodnes bojují miliony vlastníků a z čehož profitují soudci a právníci řešící vlastnické spory. Problém sice mohou (ne ale zcela) řešit takzvané komplexní pozemkové úpravy (KPÚ), ty jsou však za téměř 30 let tohoto procesu v polistopadovém období provedeny zhruba na třetině území dnešní ČR, a navíc na realizaci KPÚ není dostatek peněz. To je ovšem pro množství obcí zásadním limitem pro jejich rozvojové plány. Nevědí totiž, co je a hlavně co bude (nebo nebude) jejich, a investovat do cizího není z řady důvodů možné – a ani logické.
Petr Havel