Po roce 2020 by nicméně měl pojem aktivní zemědělec (používá se i název „skutečný zemědělec“) obnoven, na což již minimálně tři roky upozorňuji. Principem přitom je, že na dotace by neměl nárok ten zemědělec, jehož většina příjmů pochází z nezemělské činnosti. Což by mimochodem znamenalo, že například tuzemský Holding Agrofert by neměl nárok na žádné dotace bez ohledu na nějaký střet zájmů.

Primárním smyslem aktivního zemědělce je přitom zabránit odplývání peněz ze zemědělství do jiných oblastí, což má svou logiku. Ale jen částečně - v mnoha zemích EU, především v případě malých farmářů, netvoří zemědělství hlavní, ale naopak doplňkový zdroj obživy. Tyto mikropodniky by přitom v konkurenci s velkými zemědělci bez dotací nepřežily. Kromě toho existuje celá řada nezemědělských činností, které se zemědělstvím souvisejí, nebo alespoň souvisejí se životem a prací na venkově. A má tedy také svou logiku, aby je zajišťoval jeden člověk nebo jeden subjekt. Optimálním řešením by tedy bylo institut aktivního zemědělce do budoucí podoby SZP zahrnout, ale jen do určité velikosti podniku nebo velikosti příjmů. A právě to by mělo být, stejně jako třeba hranice zastropování, předmětem budoucích diskusí. Že by ale reálně platila teze, podle níž bude „EU trestat zemědělce za to, že dělají něco jiného než zemědělství, ačkoli je k tomu v minulosti nabádala“, jak zaznělo na Zemi živitelce, je opět jej jeden z mnohých mediálních a zavádějících posunů tohoto, ještě ani ne existujícího problému.

V zavádějících údajích má přitom právě ČR bohaté zkušenosti, například v interpretaci problému takzvané dvojí kvality potravin. Díky tomu si podle ankety Sdružení českých spotřebitelů (SČS) devět z deseti lidí v ČR myslí, že dvojí kvalita potravin je závažný problém a nekalou obchodní praktikou a v zásadě všichni požadují zavedení přísnějších pravidel pro prodej a složení potravin (což by je mimochodem ve výsledku zdražilo). Jak ale tento týden vyšlo najevo, Evropská Komise to vidí poněkud jinak. Rozsáhlé šetření, které Komise provedla u 128 různých potravinářských výrobků z 19 členských zemí EU u 1 380 odebraných vzorků potravin, totiž závažnost problému tak, jak byl a je léta prezentován tuzemským spotřebitelům, nepotvrdilo. Přestože přitom výsledky svého šetření zveřejnila Evropská Komise v červnu letošního roku, veřejnost u nás se o nich nic nedozvěděla. Rozhodující jsou zejména dva závěry – totiž, že spotřebitel v ČR není diskriminován horší kvalitou potravin dovážených ze zahraničí, a za druhé, že podezření na dvojí kvalitu potravin bylo zjištěno jen u 9 procent Unií prověřovaných vzorků. Pokud se přitom týká oněch 9 procent vzorků, pak ani tam nebylo konstatováno naplnění praktiky dvojí kvality, ale právě jen podezření, byť šetření Evropské Komise přiznává, že „u těchto výrobků byla přední strana jejich obalu totožná, ale jejich složení se lišilo“. Lze také poznamenat, že uvedených 1 380 vzorků bylo vybíráno již s tím, že může jít o dvojí kvalitu potravin, což v praxi znamená, že šlo o cíleně vybíraný vzorek, který není odrazem podílu takových výrobků v celkové nabídce potravin na trhu EU. Kromě toho bylo ze zmiňovaných 128 druhů potravin plných 90 z trhu ČR - což znamená, že výsledek není ovlivněn jinou situací v jiných zemích EU. Mezi základní závěry šetření Evropské Komise také patří konstatování, že „neexistuje žádný jednotný zeměpisný vzorec, pokud jde o používání stejného nebo podobného obalu pro výrobky s rozdílným složením“. Tato poněkud kostrbatá věta nicméně v praxi znamená konstatování, že ČR se množstvím v obchodech nabízených potravin, které by mohly splňovat parametry dvojí kvality potravin, od jiných zemí nijak neliší a není tedy pravda, že je spotřebitel v ČR nějak diskriminován dovozem méně kvalitních potravin dvojí kvality ze zahraničí. Evropská Komise také konstatuje, že „zjištěné rozdíly ve složení testovaných výrobků nezbytně neznamenají rozdíly v jejich kvalitě“. Navzdory tomu (neboť spotřebitelé logicky vycházejí z prezentace problému tuzemskými politiky prostřednictvím médií) souhlasí čtyři z pěti tuzemských spotřebitelů s výrokem, že Česko je popelnicí Evropy.

Pro změnu jako „plíce planety“ se obvykle označuje amazonský deštný prales. Ten skutečně produkuje prostřednictvím fotosyntézy kyslík, ale také jej ve značné míře spotřebovává, takže i když je bilance mezi produkcí a spotřebou kyslíku kladná, tak úplně plícemi planety amazonský prales není – to bychom se brzy udusili. Samozřejmě jde ale o cenné přírodní území mimo jiné absorbující uhlík a ochlazující planetu, neboť stromy působí jako klimatizace, jen efektivněji, než klimatizace lidské. Škody způsobené požáry tak mají jistě vliv na tamní životní prostředí a v malé míře i na planetu jako takovou. Tak zásadní ekologická katastrofa to ale přece jen není. Stejně jako u požárů na Sibiři je totiž podíl plochy zasažených požáry i v Brazílii menší, než se prezentuje. Podle NASA činí plocha požárů 20 000 kilometrů čtverečních, což je opravdu hodně – plocha deštného pralesa ovšem činí 5 500 000 kilometrů čtverečních. Současné požáry v Brazílii jsou přitom jen odvarem požárů v roce 2005, kdy to ovšem veřejnost a politiky v takové míře, jako dnes, nezajímalo. Závěry nechť si udělá laskavý čtenář sám… 

Petr Havel