Jenže nejde zdaleka jen o hospodaření podle zákona o lesích – i vzhledem k tomu, že lesy zaujímají zhruba třetinu území naší země, je podoba, odolnost a budoucnost našich lesů problémem mnohem širším, než jsou pouhé úpravy lesnické praxe, a je tedy problémem nadresortním. Například sociálním (mzdy za práci v lesních), školským (odbornost pracovníků a potřeba vychovat novou generaci lesníků), podnikatelským (obnovení lokálních pil v rámci malého a středního podnikání schopných zpracovávat na místě malé množství dřeva) nebo mysliveckým (potřeba jiným než současným způsobem regulovat stavy přemnožené zvěře). To vše by mělo být předmětem připravované Koncepce lesního hospodaření na příštích 15 let, a teprve následně promítnuto do zákonů. Současné, často emotivní diskuse nad změnami lesního zákona jsou tak spíše ad hoc příležitostí, jak do něj prosadit, třeba i žádoucí změny, ale bez vazby na další oblasti. A to se nezdá příliš strategické.
Také je však třeba se zabývat otázkou, co s hromadící se dřevní hmotou po kůrovcových těžbách, která sráží ceny dřeva a pokud nebude vyslán nějaký odbytový signál, bude je srážet ještě řadu let, což samozřejmě přílivu nové krve do podnikání v lesnictví nepomůže. Jeden z možných nápadů přitom nedávno publikoval šéfredaktor časopisu NIKA – totiž využít drcenou dřevní štěpku jako materiál na pole, neboť by mohl zvýšit schopnost půdy absorbovat lépe vodu z dešťů. Ostatně – dřevo je také organické hmota, po jejíž aplikaci do půdy se neustále a oprávněně volá.
Přelom srpna a září navíc nějakou potřebnou vláhu do naší země přinesl. Podle dat Českého hydrometeorologického ústavu dokonce spadlo v týdnu od 2. do 9. září v ČR 209 procent dlouhodobého normálu srážek pro toto období, z toho na Moravě dokonce 316 procent dlouhodobého normálu, a taková Vsetínská Bečva atakovala 3. stupeň povodňové aktivity. Nebyl to mimochodem první takový týden v letošním roce, a nebylo by možná od věci, kdyby média informovala při porovnávání historických dat kromě úrovně sucha také o míře srážek. I když to tak nevypadá, nad naší zemí skutečně zas tak málo neprší – ale o tom se skoro nikdo nezmiňuje. Do „byznysu se suchem“ je prostě už investováno hodně peněz i politického kapitálu.
O uplynulém víkendu také proběhly tradiční celostátní Dožínky Asociace soukromého zemědělství v ČR, tak trochu symbolicky na farmě jednoho ze zakladatelů této organizace, Stanislava Němce. Akce se (také tradičně) účastnil i kardinál Dominik Duka, který mimo jiné vyslovil lítost nad tím, že přes původní proklamace pronajaly některé farnosti v restitucích opětně nabyté pozemky nástupnickým podnikům někdejších Jednotných zemědělských družstev – tedy fakticky těm, kteří je v minulosti o půdu připravili. Pro sedláky, kteří od poloviny minulého století byli spolu s církvemi a řadou jejích představitelů v politické a ideové klatbě, to byl docela důležitý signál. Možná ještě důležitější ale bylo, že ač zavaleni nadměrnou byrokracií, nepřízní počasí a řadou dalších problémů si sedláci zas tak nestěžují, v praxi prokazují, že se umí i bavit, že produkují množství kvalitních selských potravin a že zemědělství není jen a pouze dřina a „žebrání o dotace“, což je převažující obraz oboru v očích nezemědělské veřejnosti. A pak se všichni diví, že se do zemědělství nikdo nehrne…
A že se nehrne, ukazují i data Ministerstva zemědělství (MZe). „Zatímco v roce 1989 v České republice tvořili pracovníci do 30 let více než pětinu pracovních sil v agrárním sektoru (21,4 procenta), v roce 2000 to bylo již 13,5 procenta a poté se jejich podíl dlouhodobě pohybuje kolem 12 procent,“ informuje MZe. Celkový podíl pracovníků ve věku 45 let a více v agrárním sektoru činil přitom v roce 2018 celkem 55,6 procenta a byl asi o jedenáct procentních bodů vyšší než v národním hospodářství. Bohužel je třeba podotknout, že vinu na tom má i samotné ministerstvo. Jak totiž vyplynulo z evropské analýzy týkající se míry flexibility uplatňování principů Společné zemědělské politiky EU v jednotlivých členských zemích, v ČR je tato flexibilita vůbec nejnižší mezi sledovanými zeměmi, a to se týká i pomoci novým, mladým, začínajícím zemědělcům. Na ty je totiž pohlíženo v nárocích na vyplňování množství evidence a dodržování detailů podmíněnosti při čerpání dotací stejně, jako na „zavedené“ zemědělce, kteří již mají s byrokracií a praktickou aplikací tuzemské legislativy přece jen nějaké zkušenosti a díky tomu vědí, jak se vyvarovat některých rizik a jak si s byrokracií poradit. V řadě zemí EU přitom existuje cílené poradenství zaměřené jen na začínající zemědělce, u nás tomu tak ale není. A že je odrazujících prvků při zahajování zemědělské činnosti opravdu hodně…
Petr Havel