K uvedenému především dvě poznámky: V prvé řadě je vhodné připomenout si, že na tuzemské scéně přivítali emotivní vize Gréty a spol. především ti, kteří jsou hlavními podporovateli průmyslového zemědělství a průmyslu vůbec, což jsou většinou politici z takzvané levé části politického spektra. Z takzvané proto, že členění na levici a pravici údajně už neexistuje. Možná je to pravda, společnost se totiž začíná dělit na zelenou a nezelenou. Právě v této souvislosti lze ale mnohé dnešní podporovatele zelené politiky považovat za pokrytce, protože celý svůj profesní i politický život podporovali vše, co dnes (protože je to sexy) kritizují. Pokrytectví ale kvete nejen v souvislosti s klimatem - Ministerstvo zdravotnictví například zdánlivě zpřístupnilo pacientům náklady na úhradu léčebného konopí, neboť zdravotní pojišťovny mají hradit 90 procent ceny příslušných léků. Jenže jen do množství 30 gramů, což je tak málo, že to lidem, kteří mají léčebné konopí užívat pravidelně, k ničemu nepomůže.   

Zpět ale ke klimatu - druhé připomenutí k současné komunikaci o důsledcích klimatických změn je totiž zásadnější - totiž, že budeme-li neustále prohlubovat tragédie, které lidstvo čekají, pokud se nebude k životnímu prostředí chovat lépe než dosud (a to by skutečně mělo) a uzpůsobovat tomu data o tání ledovců, hladině moří či úbytku druhů tak, aby nová data ještě více přebila data již publikovaná, stanou se velmi brzy dvě věci. Jednak už nebude materiál, jak katastrofické vize zvyšovat, protože už prostě katastrofičtější být nebudou moci. Sama realita navíc začne být s uvedenými daty v rozporu, což se mimochodem už děje třeba v případě korálů, kteří na růst kyselosti oceánů reagují intenzivnější tvorbou vápnitých schránek. Především si ale společnost na katastrofické vize natolik zvykne, že je přestane vnímat. Způsob, jakým dnes katastrofici „tlačí na pilu“, bude tak s pravděpodobností hraničí s jistotou dříve či později kontraproduktivní. Což se ostatně projevilo i při hodnocení celebrity Gréty.

Že je ale co zlepšovat, i bez ohledu na tání ledovců nebo kácení deštných pralesů i u nás, o tom žádná. Skutečnost, že je naše země jedním z největších znečišťovatelů v Evropě, sice média označila jako „překvapivou“, ve skutečnosti ale o žádné překvapení nejde. Je však třeba říci, že například v porovnání s předlistopadovým „těžkoprůmyslovým“ obdobím v tehdejším Československu se situace výrazně zlepšila, což ovšem média také příliš nezdůrazňují, neboť by se ukázalo, jaké dluhy po sobě zanechal socialismus.

Pozitivních zpráv je ale málo, i když mnohé tuzemské úspěchy by si zasloužily větší pozornost (nebo alespoň nějakou), než jaké se jim dostává. Tento týden byla například veřejně prezentována v malé obci Domašín nad Bystřicí na Olomoucku technologie membránové nanofiltrace na tamní úpravně vody, která je první svého druhu v ČR a ve střední Evropě, a která není v takové podobě instalována ani v tak zelené zemi, jako je Německo. Nanofiltrační filtry jsou schopné vyčistit surovou vodu jak od mikroorganismů a různých baktérií, tak ale také od pozůstatků léků, hormonálních přípravků, drog, pesticidů nebo mikroplastů. Ty jsou už několik let noční můrou politiků i konzumentů vody, přičemž o mikroplastech se dosud mluví především v souvislosti s pitnou vodou. Jak je ale vidět, technologie právě pro odstraňování mikroplastů z vody existují, a v naší zemi navíc v praxi fungují – a týká se to i pesticidů. Ne že bychom se neměli o snížení chemizace životního prostředí mnohem více snažit, je ale také třeba vědět, že jsme je schopni – třeba právě z vody, už dnes efektivně odstranit.

Veřejnost ale spíše zajímá, jaká bude podoba novely vodního zákona. Do hry se totiž opětovně vrátila možnost regulace odběrů vody ze soukromých studní, které by měly být osazeny vodoměry, aby měly vodoprávní úřady přehled o tom, kolik vlastník ze soukromé studně vody čerpá. Dlužno však podotknout, že i když má uvažované opatření jistou logiku (například v ochraně zdrojů podzemních vod), jde i tak o zasahování do soukromého vlastnictví majitelů studní, přičemž rolí státu primárně není vodu odebíranou ze studní kontrolovat, ale zajistit lidem pitnou vodu i bez studní. Voda ze studní navíc podle dlouhodobých statistik v drtivě většině případů ani parametry pitné vody nesplňuje.

Poslanci také rozhodli o prodloužení nulové tolerance na alkohol v případě vodáků i cyklistů. Zejména u cyklistů je to docela logické za situace, kdy se již dnes cyklisté neřídí žádnými pravidly silničního (či chodeckého) provozu, neboť jsou podle aktuální situace a potřeby účastníky jak provozu na ulicích a silnicích, tak na chodnících. Zejména v případě senzitivnějších jedinců by nějaká dávka alkoholu jistě ještě dále podpořila razanci, s níž se cyklisté, zdaleka nejen ve městech, pohybují. Pro vodu nicméně v menší míře platí totéž, rozdíl je jen v tom, že na vodních tocích není na většině míst a po většinu roku takový provoz.

Petr Havel