Na pozadí posledních událostí se proto nabízí malé ohlédnutí za některými prvky předvolební kampaně. Společná poslanecká továrna představitelů ČSSD a komunistů, vyrábějící jeden bolševický zákon za druhým, si opět vynutila maximální pozornost všech liberálně smýšlejících lidí. A že byl této skutečnosti věnován po zásluze zásadní význam, potvrdil povolební projev předsedy vlády. Ten již neudržel nervy na uzdě a ještě před sečtením všech hlasů zkoprnělému národu u televizních obrazovek konečně cosi upřímného sdělil.
Je zřejmé, že přes znatelný nárůst nekomunistických voličů se venkov v obecném měřítku ještě stále nachází v područí rudého strašidla. Pravicové politické subjekty opět zaznamenaly významné úspěchy ve větších městech, ono kýžené poslední procento však znovu chybělo právě na venkově. Stojí tudíž za určité zamyšlení, jakým způsobem přispět ke změně poměrů také v tomto dosud zakonzervovaném prostředí. Ačkoli se v programových materiálech všech politických stran chvályhodně nacházel „rozvoj“ venkova, byla velká škoda, že nikomu se příliš nechtělo do řešení prapůvodních otázek směřujících například k nedořešené nápravě vlastnických vztahů, k problémům s nevyřízenými restitucemi, nevypořádanými transformačními pohledávkami, častým upřednostňováním práv dosavadních nájemců půdy před právy vlastníků a s tím související nehorázný nepořádek v půdní držbě.
Nedůvěra v právní stát
Bolševici v Rusku skoro před sto lety věděli, že bez elektrifikace země a kolektivizace venkova nemůže být jejich revoluce úspěšná. Proto byli obyvatelé venkova a zejména selský stav také u nás nejdůkladněji zbavován majetku a různě šikanován, aby s mnohem větší razancí na něj dolehly všechny budovatelské metody. Tito přímí účastníci období a dnes spíše jejich potomci, žijící většinou ve venkovském prostoru, postrádají jistotu, že právo a platné zákony nejsou vymahatelné jen pro někoho, a že zákonný nárok k navrácení majetku a jeho nedotknutelnost je základem demokratického polistopadového vývoje.
Je ovšem dlouho veřejným tajemstvím, že tomu tak není. Přes všechny krásné a potřebné modely o rozvoji venkovského prostoru je potřeba mít na paměti, že na mnoha místech je veškeré dění celých vesnic v rukou mocných, někde bývalých, někde i současných komunistických předsedů JZD a následných obchodních společností. Venkov tak zůstal se svými problémy poslední baštou bolševiků, kteří čerpají právě z lhostejnosti demokratických politiků zahlcených spoustou jiných exponovaných problémů. Samozřejmě, nejde o hlavní politické téma. Je ale zcela evidentní, že na venkově již dlouho leží nevyužitý potenciál možná statisíců hlasů, kterým se po sametu stala obhajoba původních vlastnických práv noční můrou. Široké jsou zástupy oprávněných osob, kteří jsou léta nedůstojnými vymahači vlastního majetku napříč soudy všech stupňů a v poslední době dokonce i ve Štrasburku. Marně sešlapali chodby různých úřadů a referátů, se stížnostmi nedobrovolně leštili kliky ministerstev a sankčních komisí, aby se nakonec pokaždé dozvěděli, že vše je v nedohlednu.
Hlavní roli v současné době již ani zdaleka nehraje fyzické navrácení majetku, ale zejména osobní přesvědčení, že právní stát není jen prázdný pojem v ústech politiků. Leckterý neúspěšný restituent došel po mnoha letech nutně k logickému závěru, že polistopadové vlády svou úlohu v této věci nezvládly a nechaly je osamocené v hájení oprávněných nároků. Volání o potřebě vůbec jít k volbám a přispět svým hlasem k pokračování v demokratickém vývoji, je pro něj v takové situaci jen málo slyšitelné.
Nedořešené majetkové vztahy
Oponenti ať se neutěšují každoroční zprávou o stavu zemědělství, která vždy hrdě hlásí, že jde o několik málo procent nevyřízených případů. Není tomu tak. Odsouvaná otázka narovnání vlastnických vztahů se týká - přesněji řečeno díky různým novelám definitivně okradených restituentů - řádu tří set tisíc lidí a jde o majetek za zhruba 20 až 40 miliard, který zůstává v držení komunistických pohrobků, kteří s ním léta disponují a využívajíce různých novel zákonů všelijak jej přelévají do dalších firem. Zbytkové podniky zatím posílají do konkurzu a paradoxně si ještě ze zadržovaných prostředků platí proti oprávněným osobám své právníky.
O tom, že jde o problém zasluhující si velkou pozornost, svědčí také první stanoviska státních zastupitelství ke stížnostem, která potvrzují spáchání trestných činů v rámci transformací zemědělského majetku a převodů majetku z družstev například na akciové společnosti. Dost možná jde o největší finanční tunel devadesátých let, který definitivně - a legálně - zbavil majetku obrovské množství oprávněných osob.
Zbytečně kompromisní přístup při naplňování zákonů o půdě a o transformacích družstev, postupně přešel do nezájmu o jeho výsledek a zapříčinil kromě jiného zakořenění scestného názoru, že restituce polností, staveb a zemědělského majetku vůbec jsou jakousi sociální dávkou a nikoli názoru o naplnění původně deklarovaného zájmu společnosti na nápravě křivd a narovnání vlastnických vztahů. Také tento moment přispěl k zachování nevhodného industriálního modelu zemědělství, který determinoval celou řadu dalších problémů, jež nakonec dopadají na mnohem širší skupiny obyvatelstva. Situace na venkově se stává stále více nepřehlednou, kde liberální názory jen těžce zápasí se zažitým salámovým socialismem poskytujícím zcela iluzorní představy o jakýchsi existenčních jistotách.
Politický potenciál
Hledání konkrétních mechanismů k řešení uvedeného není vůbec jednoduché a ani není ambicí dnešního článku. Je ale dost pravděpodobné, že stěží řešitelná plichta ve sněmovně může celkem brzy změnit tato povolební zamyšlení znovu na debaty předvolební.
Zmíněná témata jen čekají na to, že je někdo z politiků zvedne a zařadí důrazněji do svého pracovního portfolia. Ten, kdo tuto snahu skutečně reálně ukáže, má šanci získat další podporu a nové hlasy na venkově. Každopádně je pro takový krok nejvyšší čas.
Bolšev(n)íkem zarostlý venkov totiž v mnoha ohledech zůstává místem dosud nezoraným.
