Je však třeba zdůraznit, že soudní řešení by bylo mimořádně nestrategické za situace, kdy se intenzivně jedná o sestavení rozpočtu EU na období 2021 až 2027 a také o nastavení podmínek dotačního rámce pro podpory v zemědělství. Naše země je již nyní v pojetí zemědělství i priorit, které by chtěla obhájit (zdaleka nejde jen o krácení dotací průmyslovým zemědělcům), dost vzdálena názorům jiných členských zemí, a bude-li chtít své představy prosadit, soud s EU jí k tomu rozhodně moc nepomůže. Už takhle mají státy Visegradské čtyřky (V4) pověst „potížistů“, byť z nich zatím ČR vychází nejlépe. Ne že by bylo správné se soudů z EU bát, naše země jich vedla a jistě i povede (stejně jako další členské země) mnoho, v tomto případě ale bude mít nepochybně svou váhu, o co se chce ČR soudit a v jaké době. V tomto směru jsou tak řádově menším problémem spory o financování našeho budoucího předsednictví EU, neboť možný nedostatek peněz bude v případě potřeby jistě celkem snadné doplnit a politický spor na uvedené téma má tak ve skutečnosti menší váhu, než jaká se mu přikládá.
Zůstaneme-li ještě u EU, pak je pro naše zemědělce, především pro ty střední a malé, dobrou zprávou, že budoucím zemědělským eurokomisařem bude Polák. Nejen ale pro zemědělce - důležité je také, že region střední Evropy je stále ještě v rámci EU poměrně specifický, díky dědictví socialismu, které si v sobě nese, pro což musí mít logicky pochopení i eurokomisař z tohoto regionu. Otázka ale je, jaké pochopení bude mít právě pro situaci v ČR, která s Polskem v nedávné minulosti vedla řadu lokálních „potravinářských válek“ a navíc se právě zemědělství v naší zemi díky kolektivizaci vyvíjelo odlišně, než v Polsku, kde tamní soudruzi nechali alespoň drobné zemědělce soukromě podnikat.
Přestože se stále ještě značná část společnosti nesmířila s možnou výstavbou některých plánovaných přehrad, předchozích několik dní ukázalo docela modelově na jednu z rolí, které také mohou přehrady mít. Tedy na schopnost naředit vodu v tocích, pokud je kontaminována nějakou nebezpečnou látkou, což byl případ úniku impregnační látky do Drnového potoka. Díky existenci přehrad v teritoriu státního podniku Povodí Vltavy bylo možné kontaminovanou vodu naředit navíc 20 miliony kubíků vody a zabránit tak ekologickým škodám. Ať se to komu líbí nebo ne, z mokřadů či retenčních nádrží by takový objem vody nebylo možné uvolnit, nehledě na to, že nejsou obvykle s vodními toky propojeny.
Jak se dalo očekávat, začínají se množit hlasy proti plánu Ministerstva zemědělství stanovit maximální možnou výměru monokultur hospodářských plodin na 30 hektarů. Obvykle z řad průmyslových zemědělců obhospodařující velké nepřerušované plochy polí osetých jednou plodinou na větších plochách, než jaké jsou předmětem regulace. Docela ilustrativní pak je, že jde často o zemědělce z jižní či střední Moravy, která byla v minulosti nejvíce postižena suchem, neboť tamní zemědělské pozemky v potřebné míře nezadržují vodu. V této souvislosti je přitom vhodné připomenout, že Evropský parlament odsouhlasil posílení rozpočtu EU na příští rok částkou dvou miliard eur na zmírnění dopadů klimatických změn, což také poněkud signalizuje priority v nastavení dotací na období 2021 až 2027. Tedy - pokud by se ČR ortodoxně držela svých „velkých, širých, rodných lánů“, nemusela by mít na některé dotační programy nárok.
Alespoň někteří nestátní vlastníci lesů nicméně budou mít nárok na „kůrovcové“ dotace poté, co Senát tento týden schválil poslaneckou verzi novely lesního zákona. Všichni ale zřejmě ne, protože pravidla pro čerpání dotací jsou, jak je to ostatně v ČR zvykem, poměrně byrokraticky postavena, a mnozí, zejména nejmenší vlastníci lesů budou horko těžko dávat dohromady požadované dokumenty k žádostem. A někteří je asi ani dohromady nedají. Částka 2,5 miliardy na kompenzace důsledků kůrovcové kalamity se navíc týká let 2017 a 2018, ne tedy ztrát z letošního roku. Ty podle všeho budou ještě vyšší, než ty z minulých let, takže lesnictví bude výrazně podfinancováno i nadále. Ale přece jen lepší něco než nic.
Petr Havel