Na možnostech uměle, tedy lidskými zásahy, zlepšovat stav krajiny a životního prostředí, je navíc postavena i celosvětová síť ochranářských aktivit. Umělé navracení různých živočichů do přírody, lidská pomoc při rozmnožování želv nebo třeba budování tůní a mokřadů není nic jiného, než činnost člověka upravující (byť žádoucím způsobem) druhovou skladbu organismů, k níž by bez zásahu člověka nedošlo. Což se týká i aktivit, vůči nim ortodoxní ochranáři vytrvale brojí, ačkoli výsledkem by byl stav lepší, než v současné době.
Modelovým příkladem je stále odmítaný plavební stupeň Děčín (nebo také jez Děčín), jehož existence má údajně zásadně narušit okolní břehové lokality a na ní vázaná společenstva. Symbolem ohrožení se stal Drobnokvět pobřežní, bylina, která by měla výstavbou jezu z lokality zmizet. Jak ale zaznělo například na letošním Děčínském dialogu o vodě, právě Drobnokvět byl lidským zásahem zachráněn a mnohonásobně (až 600x) rozmnožen v podobné lokalitě na Labi, konkrétně v lokalitě Heger. Stalo se tak úpravou břehů a uměle vytvořenými náplavami a konstatuje to i s dokumentací analýza společnosti Ekopontis. Tu ovšem, stejně jako možnost kompenzací spojených s výstavbou jezu Děčín zpochybňuje NP České Švýcarsko, také proto, že loni došlo v lokalitě Heger k dalším úpravám, díky kterým se množství Drobnokvětu zase snížilo. Ani jedno není ale podstatné – podstatné totiž je, že člověk je schopen vytvářet v životním prostředí pro další existenci cenných organismů lepší podmínky, než samovolný vývoj v již mnohonásobně přetvořené krajině.
Na rozdíl od analýzy Ekopontis nelze přitom zpochybňovat další z příkladů, které životnímu prostředí pomohl díky technickým stavbám, konkrétně všeobecně odmítaným přehradám. Byla to ale právě vltavská vodní kaskáda, která odpuštěním 20 milionů kubíků vody naředila množství vody a tím i vodu kontaminující látky v části povodí Berounky, a tím se zabránilo hrozící ekologické katastrofě. Takové množství vody by přitom nebylo možné použít z přírodních vodních ploch, jako jsou rybníky nebo mokřady, jednak proto, že jí tam tolik v příslušné lokalitě není, a jednak proto, že tyto vodní plochy nejsou spojeny s velkými vodními toky.
Do třetice je vhodné vzít na vědomí nedávno publikované výsledky výzkumu, z nichž vyplynuly přínosy použití těžké techniky při umělé obnově koryt potoků a vodních toků oproti ponechání lokalit samovolnému vývoji. Na projektu se přitom podílela Agentura ochrany přírody a krajiny ČR spolu s Lesy ČR a vědeckými institucemi a jeho cílem byl monitoring počtu ryb po umělých úpravách toků v Beskydech. Pokud v nich přitom člověk sám vytvoří k přírodě blízké podmínky spočívající v členitosti dna, úkrytů v podobě pařezů, balvanů a trdlišť, ryb v takových lokalitách přibývá, a to i takových druhů, jako jsou pstruzi nebo vranky.
Obdobných příkladů jsou na našem území stovky a tisíce, známé jsou i přínosy lokalit v bývalých vojenských újezdech, na nichž se – také pozitivně, podepsala těžká vojenská technika, ze zahraničí je zase znám přínos jaderných reaktorů, v jejichž blízkosti se v teplejší vodě lépe daří vodním živočichům a všeobecně známé jsou potopené vraky lodí v mořích, kde představují pionýrská území pro budoucí korálové útesy.
Každopádně je v současné době drtivá většina území planety již nějak přetvořena člověkem, a pokud se týká ČR, pak v ní není skutečně původní a přirozený ani metr čtvereční. Argumentovat v komplexně přetvořené krajině přirozenými procesy je tak minimálně úsměvné a laické. Člověk tak může „jen“ – a to je žádoucí, stav krajiny a životního prostředí zlepšovat nebo alespoň nezhoršovat, ale do „přirozeného stavu“ (otázkou navíc je, kdy měl v minulosti nastat onen přirozený stav – na našem území bylo například v minulosti po mnoho desítek milionů let moře) jí už nikdy nevrátí. Ani to není možné – popřel by se tím princip evoluce.
Petr Havel